Městská část Praha - Újezd - Kateřinské náměstí 465/1, 149 00 Praha 4 - Újezd
Tel.: 272690692, 272690545 | e-mail: info@praha-ujezd.cz | datová schránka: 2w9bx6s

Články

Rozpočet 2016

Rozpočet 2016

PŘÍJMY DO ROZPOČTU
POLOŽKA ČÁSTKA
Dotace na správu ze SR 72 000
Neinvestiční dotace 14 199 800
Příspěvěk na školství 76 200
Převod fin.prostředků z účtu VHČ
Vratky transferů z minulých let
Ost. neinv.příj.tra. ze státního rozpočtu
Daň z nemovitosti 2 112 000
Záloha na finanční vypořádání
Správní poplatky 52 000
Poplatky ze psů 100 000
Poplatek za lázeň.nebo rekreač.pobyt
Poplatky z užívání veř. prostor
Poplatky ze vstupného
Poplatek z ubytovací kapacity
Úroky 10 000
Přijaté nekapit.příspěvky a náhrady
Přijaté sankční platby
Sponzorské dary
Ost.nedaň.příjmy jinde nezařazené
Zůstatek na účtu u ČSOB 1 800 000
Rozpočtové příjmy celkem 18 422 000
Převody z rozpočt. účtů 180 000
Ost. převody z vl. fondů 180 000
Příjmy celkem 18 782 000
VÝDAJE Z ROZPOČTU
POLOŽKA ČÁSTKA
Sběr a svoz komun. odpadu 40 000
Péče o vzhled obce 280 500
ÚTUM 225 000
Mateřská škola – příspěvek zřizovatele 810 000
Mateřská škola – platy zaměstnanců 118 000
Mateřská škola – odvody z mezd 41 000
Mateřská škola – OON 12 000
MŠ – Újezd, Formanská 2 800 000
Kult. akce – nákup materiálu 20 000
Kult.akce- nájemné 5 000
Kulturní akce, využití volného času dětí 204 500
Kult.akce – občerstvení 70 000
Kult.akce – věcné dary 35 000
Kult.akce – neinv.transf.obyv. 10 000
Ost. neinvest. transfery obyv. 95 500
Knihy, publikace, tisk 40 000
Ostatní záležitosti sdělovacích prostředků 140 000
Platy zaměstnanců v pracov.poměru 3 150 000
Povin.pojištění na soc. zabezp. 819 000
Povin.pojistné na zdr.pojištění 290 000
Plat ředitelky MŠ Formanská 150 000
Povin.pojištění na soc. zabezp. 39 000
Povin.pojistné na zdr.pojištění 17 000
Ostatní osobní náklady 200 000
Odměny členů zastupitelstva obcí a krajů 1 535 000
Povin.pojistné na soc. zabezp. 280 000
Povin.pojistné na zdrav.pojištění 165 000
Ostatní povinné pojistné hrazené zaměstnavatelem 14 000
Ochranné pomůcky 40 000
Drobný hmotný dlouhodobý majetek 300 000
Nákup materiálu 300 000
Vodné 10 000
Teplo 50 000
Elektrická energie 60 000
Nákup pohonných hmot 130 000
Teplá voda 10 000
Služby pošt 9 000
Služby telekom.,radi­okomunikací 150 000
Služby peněžních ústavů 200 000
Nájemné (ván.dekory) 30 000
Konzultační a právní služby 60 000
Služby školení a vzdělávání 50 000
Nákup služeb 550 000
Opravy a údržba 150 000
Cestovné – zastupitelé 10 000
Programové vybavení 8 000
Cestovné – čin.míst.správy 20 000
Pohoštění 35 000
Věcné dary – školy 100 000
Ostat.neinv.dotace nezisk.org. 60 000
Dary obyvatelstvu 100 000
Nákup kolků 5 000
Platby daní a poplatků 1 500
Stroje, přístroje a zařízení 330 000
Budovy, haly, stavby – dům seniorů Formanská 3 000 000
Hasičská zbrojnice 1 000 000
Ost. neinv. transfery obyvatelstvu 48 000
Rozpočtové výdaje celkem 18 422 000
Převody FKSP a soc.fondům 180 000
Převody vl.rozp.účtům 180 000
Výdaje celkem 18 782 000

Ze vzpomínek mojí rodné obce

Ze vzpomínek mojí rodné obce

Moje rodná obec Újezd u Průhonic nachází se nedaleko Prahy v tichém údolí o něco níže než sousední obec Průhonice. V obci máme dva rybníky o výměře každý 1 ha plochy. Voda z těchto rybníků teče do rybníka nádržky, který udržuje vodu pro mlýn. Pod mlýnem teče potok Botič k obci Křeslicům lukami mezi stráněmi nazvanými luka v Botiči.
Co se týče mlýna pod vsí – je majetkem z rodu Koníčků a má také svoji staletou tradici. Tam bývali vždy křestní jména dětí, Čeněk a Karla. Minulého století se tam narodila jedna z dětí, zvaná Karla, která se jako děvče provdala za ovčáka Macha a žili v obci Škvorči na Českobrodsku. Měli dceru Karlu a ta se stala známou osobností v politickém životě. Redikovala „Ženské listy“ a kamarádila s Charlotkou Masarykovou, manželkou profesora Masaryka, později prvního presidenta českoslov. republiky. To bylo v létech 90tých minulého století. Tehdy pí. Masaryková byla členem konzumního a spotřebního spolku „Včela“ a bydlela ve Valdštýnské ul. na Malé Straně. Také v pozdějších letech byla na tom domě její busta.

Mlýnský rybník a Koníčkův Mlýn Byly tehdy doby zlé, neboť si lidi kopali pole ležící ladem motykami a sázeli si na to brambory. Proto také ten název za mostem u topolů „na kopanině“. A za druhé byli rodiny přetíženy dětmi. Můj otec byl z rodiny, kde bylo 12 dětí, malý domeček a ještě měli nájemníka. Je to možné? Ano! A jaký bylo bytový zařízení? Truhla na mouku, lavice, stůl a almárka. Jinak se spalo na půdě. Ovšem, že postel nebo dvě také měli, u sedláka, kde spala čeleď v chlévě nebo v maštali měli zbytou z prken palandu. Můj otec se zde narodil, můj děd z otcovy strany pocházel z obce Březí a babička byla za svobodna Hnidova ze Sluštic. Dědeček můj, matky mojí otec, byl zedník, byl z Hole, kde žije rod Čížků. Babička z matčiny strany byla za svobodna Javůrkova z Čestlic, tou dobou z největšího statku a měli jenom dvě krávy. To je z paměti od mojí zesnulé matky.
Můj otec chodil do školy do Hrnčíř, kam chodili z Kateřinek, ze Šeberova, ze Zdiměřic a z Vestce. Učitel si tehdy sám vybíral školné (sobotáles) a psali husím brkem. Moje matka zas chodila z Hole do Čestlic. Později to zrušili a udělali školu ze starého špýcharu z doby roboty a něco k tomu přistavěli. Ve staré škole průhonické je tam dost psaných upomínek, ale většinou psaných švabachem.
Můj děda z otcovy strany měl několik knih i modlitební tištěné švabachem a když to přečetl, tak jsem jako kluk viděl, že to čte znovu. Tehdy ještě také nebyly stroje pro hospodářství anebo je z počátku měli jen ty velcí. Chodili sekáči s hrabicemi ve žních až k Herinku do Modletic až dvě hodiny sekat. To byli otcovi bratři, nejstarší Jan a z Hole Alois a ještě si k sobě sekáče přibírali. Druhou partu zas měl strýc Anton, který sekal zase u Petrovic, Měcholup a Štěrbohol dokonce i až u Malešic. On měl svojí cimru výměnkovou a to byly kdejaké lavice obsazeny a pro kouř nebylo žádného k poznání. To bylo neděli jako neděli, ti z Průhonic přišli ještě. V zimě pak chodili lámat kámen do skály nebo i házet písek a do lesa na paseky. Říkávali moji rodiče, jak dříve za doby roboty je honili odtud až do Nebřenic dělat. Přijel direktor na koni, nařídil, to muselo se jít jak jsem to sám slýchával od babičky. Měla vrchnost zvláštní svoje privilegie (právo).
Po zrušení roboty 1848 zas nastalo (ne hned) vyměřování pozemků a zanášení do zemských knih. To bylo tak zvané geometrické zaměření. Říkával můj otec, že otec jeho dostával celé topole i louku až ke mlýnu, chtěli to dědovi připsat a on to nechtěl, že z toho budou velké platy. To samé bylo na „kopanině“, každý se bál placení. Žádný na to nebyl finančně zajištěn. Panský měli své a sedláci také, jenže si to někde nemohli udržet.
Dvůr má č.1, bylo to hraběcí, jak si to přisvojili, druhé číslo byla Kocourkova chalupa – to znamená hodně dětí a sedlák nedopita. Číslo 3 je dosud hospoda a tam se střídali majitelé: Světlý, Burian, Skořepa a Drahorád, Novák a Srb. Číslo 4 značí Kalimonovu chalupu, k té patřilo celé pole podle silnice po levé straně a sahalo to až ke strouze na „formance“. Ale říká se tam stále „Na Kalimonovém“, třebaže to majitel propil a pak se oběsil. Dále je č. 8, majitelem býval Antonín Řehák, míval kus pole podle silnice naproti Kalimonovému, dnes je vše zastavěno, dále měl pole a louku při Botiči pod strání mezi panskými hony.

Křižovatka ulic Formanská a J. BíbrdlíkaV pozdějších letech, ještě za vlády rakousko-uherské monarchie, pod kterou patřily i země České koruny – byl tehdy ministrem orby (zemědělství) bývalý hrabě Arnošt Sylva Tarouca Nostizs a majitelem průhonického panství. On tehdy kvůli revíru pole handloval, za dva korce dával tři anebo vykupoval. Tak se stalo, že Ant. Řehák mu pole prodal i s chalupou a koupil si chalupu v Lipanech u Říčan. Jinak platil sedlákům škody učiněné zvěří velice dobře a své polnosti nechal hradit drátěným pletivem. Hony potom byly bohaté na zvěř, a té šlechty co zde bylo.
Také následník trůnu František Ferdinand rakouský d‘Este sem jezdil. Milíčovský les ten byl veden jako bažantnice a také se zde zastřelilo za ten hon 1800 kusů bažantů. Hodně zajíců bylo vždy u Milíčova, kde se říkalo u borového remízku a proti na svahu na polední stranu se říká na Větrníku.
Jinak hranice honitby byly až v „Jezerách“ u Uhříněvse a u Horních Měcholup směrem k Hostivaři. V Průhonicích táhly hranice revíru až k Dobřejovicům a k Osnici. Bylo to na dva dni pro střelce z modré krve pěkná zábava. Milíčovský les má výměry 76 ha a průhonický les – nynější park – má výměru 260 ha a ještě stráně a role. Takže se za takové dva dny zabilo (bažantů, zajíců a divokých králíků) až 7000 kusů.Vím to podle vyprávění strýce, matčina bratra, který byl řezník a měl nějakou hospodu u „Vlasty“ v Průhonicích a dělal zprostředkovatele při prodeji té zvěře. Jak sem se zmínil o poli na Větrníku, které táhlo ode dvora Milíčova a proti borovému remízu nechali tu hraběcí vysázet stromy, samými švestkami a u borového remízu nechali postavit domek pro obydlí a sušárnu na švestky. Že to byl jenom jeden druh ovoce nemohl tomu žádný sadař stačit sušit švestky a vařit povidla, tak již vzrostlé stromy nechali vytahat i s kořeny a prodávali to na palivo. Domek zase nechali rozbourat a materiál z něj prodali 1906.


Vzpomínky z dětství

Vzpomínky z dětství

List domovskýNáš malý domek č.p.18 v Újezdě u Průhonic se nacházel ve středu obce pod návesním rybníkem. Domek, jinak „rodné hnízdo“ byl dřevěný z trámů kladených na sebe a vymazané spáry hlínou. Podlaha též byla z udusané hlíny. Vazba střechy byla z krovů s tak zvanými hambalkami, které krovy spojovaly a střecha byla pokryta došly, které tvořily metrový okap. Ale že to bylo úzké dosáhl dospělý člověk ze země na střechu. A tady jsem v tom hnízdečku 29. května r.1890 narodil a spatřil světlo světa. Tehdy ještě nebyla silnice, byla cesta mnohem nižší a jezdilo se pod splav. Skrz náš dvoreček byla strouha a voda z rybníka jí protékala, tak ta strouha byla i u domku č.p. 19. U nás doma jsme chodili do chléva po kamenné lávce. Strouha šla dále přes sousedovu zahradu zamířena na strouhu ze splavu. Na nynější louce pod č.17 byli ještě další rybníky, ovšem, že menší než návesní a táhly se odděleny cestou až k nádržce mlýnu majitele rodu Koníčka. A jak jsem žil jako dítě v tom bezstarostném prostředí, vzpomínám si, jak sem chodil s babičkou s matčiny strany otci s obědem ke studánce do Průhonic, kde otec můj vyučen zedník pracoval na zámku a jinde. Tou dobou se také stavěla silnice přes obec v létech 1895–1896 a jsem všeho pamětliv a to jak se naváželo, jak se dělal most u splavu, jak tady dělníci Páris a Pytelka z Křeslic dělali strouhy podél silnice. Do Červenkové hospody (později Růžičkové) byly čtyři schody, při stavbě silnice se vyrovnaly zároveň, takže schody odpadly. Tato hospoda byla stavěna v létech 1887, to se moje nejstarší sestra Růžena narodila.

 RŮŽIČKŮV DŮM (POHLED Z BOČNÍ STRANY)/*nyní potraviny proti Návesnímu rybníku/ Dále ten rok byla zakoupena a postavena kamenná zvonička. Bývalá zvonička dřevěná stála na místě mezi č.2, to byla Kocourkova chalupa (později Jana Drahoráda č.36) a hořejší hospodou č.3.

Zvonička v Újezdu Tam se vždy na tom plácku odbývaly dětské hry, komedianti tam stávali až se jednou stalo, že majitel usedlosti č.2 se oběsil, byl to notorický alkoholik Václav Kocourek a Drahorád Jan byl majitelem hospody , tak hospodu prodal a chalupu č.2 koupil. Bylo to staré stavení dřevěné pod došky a strčené dozadu do dvora. Tak nový majitel stavěl nové domovní stavení v roce 1905 podél silnice a dostalo č.36. To místo, kde jsme si kdysi hráli připadlo k hospodě a na kuse toho bylo přistaveno přísálí, t.j.ono místo od sloupu k šatně, co bylo zastavěno po velkém požáru, který byl založen v říjnu před havelským posvícením v r.1932. K vys­větlení onoho založení požáru dojdeme postupně. Bývalá zahrada, která patřila k usedlosti č.2 byla již dříve rozparcelována, která měla i zeď z kamene podél silnice a stojí na ní domky Suchopár č.13, tam býval i lom kamene pro domácí potřebu, dále Bíbrdlík Čeněk č. 35 /*nyní Hříbek/, Stoklasa Jan č.33 /*nyní firemní dům/, Votýpka č.40, Borovička Ant. č.41 /*nyní Vaněk/, Kocourek Frant.-řezník čís.p.42 , Žák Antonín č.p. 44 /*nyní Mikoláš/, Čermák Jos. č.p.9 /*nyní Doležalová/ stavěl Václav Procházka z Hor..Měcholup (nazvaný prasečkář) a Lízner Antonín č.43 /*nyní Chlebna/. Tyto domky byly stavěny č.13,35,33 v době mého dětství, č.40,41,42,43,44 a 9 v roce 1908–1910. Jako malý chlapec vzpomínám, že byl výměnek zesnulého Jos.Kulhavého stavěn v roce 1896, býval tam také povrchový lom. Stavěl to můj otec se strýčkem Jos.Smolíkem a jeho žena jim přidávala. Jejich domek býval naproti nám přes silnici. Později byl prodán a zas jej koupil strýček Toník-otce bratr.

Růžičkův hostinec

Náš domek otec podezdíval kus po kuse na maltu z kamene a z cihel tak zvaných „aušusu“ na třikrát. My jako děti jsme běhali při něm a stalo se jednou, když matka pekla lívance a nesla je otci k svačině, že moje mladší sestra Tonička zůstala bez dozoru a od plotny na ní chytli šatečky. S tou popáleninou na tělíčku také hodně zkusila. Podruhé zas když otec dělal podezdívku a byl na sáhovém lešení – Tonička lezla po koze přibyjené svláky nahoru a šatičkami chytla za svlak a zůstala viset až spadla a zlámala si ručičku. Nepamatuji se kterou, jenom si pamatuji, že jí odvezl chalupník Řehák s maminkou na bryčce do obce Žabovřesky až za Zbraslav k Jos. Vejvodovi, který tou dobou léčil zlámaniny a vymknutí údů, jinak lékař nebyl, ale těmto věcem rozuměl mnohem lépe než lékař. A pak tehdy byli lékaři hodně drahý, že si nemohl chudý člověk pozvat lékaře do bytu na léčení.

Újezdská mládežKdyž už otec končil podezdívku, to mě bylo 8 roků – r.1898– to již jsem tehdy od otce chytal cihly na štítě ze zahrady. Ve stáří deseti roků to již jsem dával mazanici na půdu na strop. Dole na zahradě jsme měli takovou vysokou hrušku, ale česat tam žádný nelezl, až když hrušky spadli, tak jsme je sebrali a po pečení chleba jsme je hodili do pece sušit. Sušené hrušky dávala maminka do pytlíku a věšela na trám v sednici a pak se z nich strouhala prachanda na škubánky. Švestek jsme měli na zahradě dost, ale z těch se vařila povidla a sušily se v sušárně u Koníčků u lávky, kde sušárna ještě stojí. Takovýmto způsobem se dříve zpracovávalo ovoce až do konce devatenáctého století. Naše zahrada tehdy ještě nebyla řádně ohražena, samé strouhy vymleté od vody až teprve v mém dětství začal otec s úpravou terénu a roubováním stromů. Dříve se ještě roubovalo do rozštěpu, zamazalo červenou hlínou (jílem) a obalilo se to mechem, aby to udrželo vláhu.Tak to dělával můj otec při šlechtění v mojích dětských letech. Za naši zahradou byla panská zahrada, vysázená byla vzrostlým a dobrým stromovím, ovšem jenom hrušněmi a jabloni. Bylo tehdy již dost dobrých a mrazuvzdorných odrůd. Pamatuji se dobře, když jsem chodil do školy, můj kamarád školák byl synkem hraběcího zahradníka a nosil mi ovoce ještě v dubnu a květnu. V mojim dětství jsme běhali bosi i do školy, tím jsme také byli otužilí na chůzi. Chodil jsem od osmi roků stavět kuželky. Učitelů ve všední dny 2× týdně, v neděli pak jsem stavěl kuželky domácím hostům. Učitelé sem chodili z Čestlic a z Průhonic, kteří hráli honér, bulku a vytloukanou. Domácí hosté pak hráli šňůru a sázeli na stranu. Tak jsem se pomáhal živit rodičům od dětských let. V době školní úlevy jsem chodil do práce ke dvoru a na hony v létě na koroptve. Dále jsem jako všechny děti chodil na sbírku obilí a na trávu.

Byli jsme se stavbou finančně zatíženi, neboť dříví na stropy a vazbu, dále tašky a veškerý stavební materiál stál dost peněz a to ještě otec staré dříví krovové šetřil na stranu souseda, tam že může býti menší okap. Matka moje aby sehnala peníze dohromady prodala zlaté dukáty, které měla na černé hedvábné blůze a pak ještě prodala peřiny a 300 zlatých jsme měli vydluženo od p.Rezka (žida) obchodníka z Průhonic. Byli jsme čtyři malé děti, já a tři sestry, jedna starší, dvě mladší mne a babička z matčiny strany. Když můj otec odváděl dluh p.Rezkovi, tak si ani úrok z půjčených peněz nevzal. Říkal – někomu půjčím peníze a on mi nedá peníze ani úrok. Takový to byl poctivý žid. Jeho obchod byl v domě tam, co má obchod p.Škoda. Byl to velký obchod a to pekařství, řeznictví a smíšený obchod. Syny měl dva řezníky a jednoho profesorem ve Vídni. Ten profesor z té Vídně také mého otce přešetřoval, když byl jednou v době dovolené na letním bytě. My jsme byli ještě tehdy malé děti, když se otec rozstonal, chodil pracovat do Karlína na školu a to se ještě dělalo ráno od šesti do večera do šesti .Celkem dvanáct hodin denně. Otec tehdy zmoknul a v práci nastydl a roztonal se na zápal plic. Tehdy ho léčil MUDr.Balcar a moje matka donesla i léky k tomu p.profesorovi, který říkal, že ty léky jsou správné. Tehdy otec ležel dvacettři týdnů o sv.Václavu nosil zimník a ještě mu byla zima na sluníčku. Tak se konečně šťastně z toho vystonal.

Mívali jsme stále nějaký ten kousek pole v pachtu, drželi jsme si krávu, kozu a na podzim na chrásty vždycky otec koupil nějakou tu jalůvku a pak jí na jaře tlustou prodal nebo prodal krávu vytelenou a tak se ty dluhy splácely. Jedenkrát se stalo, že matka byla v Říčanech na trhu a strýc matky bratr byl řezník, koupil jí tam hezkou jalůvku, takovou černou straku. Když jí maminka vedla domů, měla natočený provaz na ruce a v blízkosti té Šerákovi cihelny v Kuří potkala maminka komedianty s vozy. Jalůvka se lekla, skočila přes strouhu do pole, maminka nebyla na nic připravená, provaz měla otočený okolo ruky – padla a zlámala si ruku. Prase jsme mívali každý rok. Za mých dětských let se zedničina dělala tak do všech svatých a na jaře se začínalo až po Josefu. To otec vždycky na zimu koupil pytel mouky, to se jezdilo handlovat do mlýna až na Kamenný přívoz. Jely obyčejně dva tři povozy ráno ve 4 hod. a přijely pozdě večer. Později potom jezdily do Karlína k Roucovi, to bylo v mém útlém věku. Na těhle malých mlýnech mleli mouku více černou a tak to nevymílali. Za to jsme si pochutnávali na domácím chlebě od Koníčků. Pekla jej pí. Koníčková v peci jednou v týdnu a stál bochník 40 krejcarů. Za ty peníze dělník pracoval u dvora celý den, později měli 60 krejcarů, to už sem měl úlevu a vodil jsem vola v plečce nebo v ledkovači. A tak ubíhala doba mých školních roků a bylo třeba se poohlédnout po nějakém místě na učení. Chtěl sem se učit řezníkem, otec říkával – to je třeba do toho mít peníze a ty je nemáš! Truhlářem se mě nelíbilo, černé řemeslo (zámečník apod) špatně prosperovalo, tak otec rozhlédnuv se kolem, uznal, že bude nejlépe, když se půjdu učit zedníkem, že budou hned peníze. Tak sem dokončil poslední rok učení ve škole a já sem stavěl kuželky ještě dále, snad až do plných sedmnácti let. Roku 1902 se u nás založil hasičský sbor, otec můj byl také činným členem sboru, ačkoliv můj otec – František Smolík, tesař č.21 – Růžička František byli činnými členy sboru v Průhonicích, kde byl založen has. sbor již roku 1885.

Újezdští hasiči U naší trojtřídky stála tělocvična (turnovačka) a my jako kluci jsme po ní lezli. Až v pozdějších letech, když už byla chybná – tak se rozbourala. U nás hasiči se stříkačkou ovšem že rušní cvičili u rybníka, se žebříky u Procházků (dříve Chlebnů) č. 9 v oplotni mlatu. My jako kluci jsme byli stále u nich. Já sem chodil po členech s oběžníky na schůze nebo na cvičení. Tehdy také blesk zapálil ve Štítě domovní a v Křeslicích byla založena stodola, která vyhořela. Bylo to snad v jednom týdnu. Stavěl to tehdy stavitel Brebta z Pankráce a můj otec tam dělal. Dříví na vazbu bylo posláno ze Štýrska z pily (z Kalvanku), kde měl bývalý majitel Arnošt Sylva Tarouca – kus svého majetku. Nechci se podrobněji již teď o tom rozpisovat až v později, kde se bude jednat o založení dendrologické společnosti a jednoho z nejkrásnějších parků v celé Evropě – Průhonicích.


Vzpomínky na dobu mého učení

Vzpomínky na dobu mého učení

Počátkem měsíce července 1904 mě otec vzal sebou do Prahy, že mě najde místo na učení zedníkem. Tou dobou se v Praze také tolik nestavělo, bytů bylo všude přebytek, hnedle v každém domě bylo návěští, že je tam levný byt k pronajmutí. A tak jsme s otcem chodili, až jsme přišli pod vinohradskou vodárnu na stavbu jednoho rohového domu. Bylo to v Jungmanově třídě proti náměstí krále Jiřího, z druhé strany proti parku v růžových sadech. O něco níže směrem do vnitřní Prahy bývala stará porážka, kde říkali „Na Cikánce“. Jinak celá ta prostora byly tam vzrostlé stromy, studánka s velmi dobrou pitnou vodou a táhlo se to až do Mánesové ulice proti Riegrovým sadům. Říkalo se tam kanálská zahrada. Tam sem nastoupil do učení a jenom z důvodů těch mě přijmul p.stavitel Šulc Josef., že jsem měl pěkné vysvědčení. Stavitel můj byl starý, ale hodný, měl ještě jednoho k sobě, který přijímal cihly a písek a pod. Postavilo se to pod střechu a omítalo se až to zamrzlo.Tou dobou mi otec našel i byt, abych mohl na večerní do školy. Na večerní hodiny, to bylo psaní a počty, jsem chodil pod vinohradský kostel vedle radnice, v neděli na kreslení jsem chodil do Jablonského ulice blízko pivovaru. Byly to cesty mrzuté, pěšky za každého počasí. Ráno v neděli již sem chodil v 6 hodin z domova. Byl jsem na bytě u p .Frant.Suchého v Čelakovského ulici. On byl vyučený pekař, byl v Uhříněvsi, dělal sluhu v „Právo lidu“. Ráno chodil ve čtyři z domu neb on rozvážel noviny. Jeho paní byla z Kostelce nad Č.Lesy, měli dvě děti. On přinášel domů různé noviny.

Vysvědčení Jinak jsme chodili spolu dlužit si knihy ke čtení do Typografické besedy do ulice Ve Smečkách. Dále byl politicky organizován ve straně sociálně demokratické. Tou dobou se dělali demonstrace na všeobecné, rovné a tajné právo hlasovací do voleb poslanců zastoupených na říšské radě. Chodil jsem s ním demonstrovat, na schůze, policajti a dragouni z Karlína nás rozháněli. Jednou se stalo, bylo to počátkem listopadu, že nás hnali na koních a to i stříleli, tehdy zastřelili sklenářského učedníka Jana Hubáče, na rohu Příkopů a Havířské ul., kluka jako jsem byl já. Nás tehdy ty kordony jízdní policie zahnali přes most na Malou stranu a my přes Smíchov a Podskalí jsme se tehdy dostali na byt na Vinohradech až ve dvě hodiny v noci. Brzy zjara jsem šel se podívat do stavby, jestli začneme, ale byl jsem nemile překvapen, když jsem zvěděl, že můj p. stavitel v zimě zemřel, a že to dodělává stavitel jiný a ten mě nevzal do učení. Tak jsem byl nucen hledat si místo jiný a to už sám. Na další učení mě vzal stavitel Pankrác Rokos, ten bydlel u vinohradského pivovaru. Stavbu měl za vinohradským kostelem sv.Ludmily, proti městskému divadlu, které se teprve stavělo, ovšem že již bylo pod střechou. Tam sem chodil asi tři měsíce a byl konec, ale za jakých okolností? Stavbyvedoucího tam dělal pan mistr Koníček ze Žižkova. Byl pajdavý na nohu, protože ho dělníci za jeho dobrotu shodili z přízemí do sklepa. Tak to byl „pajdavý koníček“. Jedenkrát mi poslali dělat ke zdi, že nemají sami co dělat. On když mě viděl, že jsem u zdi, tak mě zavolal k sobě a začal mi vytahovat uši a ptal se, proč to nedělám a koho budu poslouchat. Koukal jsem se mu dostat ze spárů a řekl jsem mu jestli na něj přivedu otce, že mu přerazí tu druhou hnátu. A už sem tam víc nesměl. On pan mistr rád bral a kdo u nich prošel skrz kuchyň, tak to bylo dobrý. Jeden učeň se učil již třetí rok, v pondělí nikdy nedělal a měl to vždycky placený. Tak jsem šel do kanceláře, aby mě pan stavitel dal na jinou stavbu a on nic neměl, tak mě dal pár řádků a já mazal za tři čtvrti roku hledat si další místo.

Můj první stavitel Josef Šulc bydlel na Letné za vodárnou č.184 a já tam dost často chodíval čistit kamna nebo něco jiného dělat. Dcera nejstarší Márinka měla potravinářský obchod. Nejstarší syn František byl zaměstnán jako stavitelský kreslič u architekta Weira ze Smíchova. Tou dobou to byl velký prachař, měl pro sebe pár kočárových koní a několik domů. Měl dva domy na nábřeží a dva proti dvorečky ve Vojtěšské ulici.
Tehdy jsem se místa nahledal a né o místo zavadit. Toho kresliče jsem také nemohl nalézt, tam na domě firma nebyla a číslo domu jsem nevěděl. Proto jsem chodil dům od domu a hledal tu stavební kancelář až jsem to konečně našel. Ten architekt neměl stavitelskou koncesi, třebaže kreslil plány a projektoval hlavní vchod hospodářské výstavy. Tak jsem prosil pana asistenta, jestli by u nich nebylo místo, tak říkal, že mají bouračku v páté čtvrti, že bych mohl zatím škrábat cihly a dělat takovou nádenickou práci než se začne zdít. Byl jsem tomu velice rád.
Naproti přes Dlouhou třídu byl pivovar u „Zlaté štiky“, kde bylo pivo za deset krejcarů litr a za jedenáct krejcarů to bylo s přídavkem.To už ho bylo 1 1/2 litrů dobrého piva. Nebo byl vykroj šunek u uzenářů. Za tři krejcary toho bylo bez vážení toho tlustého od šunky, že toho měl jedlík na svačinu i oběd dost.
Tou dobou už jsem byl na bytě u pí. Vilímové v Klicperově ulici, protože u Suchých byl jednotlivá místnost byt a tři malé děti. Zde byly byty větší a nás bylo až 6 lidí na jednom bytě.
Také jsem tam vzal sebou Jaroslava Medřického z Kateřinek, učil se na Příkopech a pak jel s panem stavbyvedoucím Vaníčkem na stavbu rakouskouherské banky do Pardubic.Tak zas tam byl se mnou kamarád Tonda Smolík, učil se tesařem.
Do školy jsem na večerní již nechodil, jenom v neděli na kreslení a to do Hostivaře. Na stavbě jsem prospíval, měli mě všichni rádi. Pan mistr byl z Nebušic jmenoval se Mika. Druhý mistr se jmenoval Dočekal. Ten byl od Mladé Boleslavi a byl také hodný. Na tom roháku byla věž. Byla 22 m vysoká, z půdy byla natřena červenou barvou. Když byla hotova, tak se architektovi nelíbila a dělali k ní znovu lešení dva lešenáři a natírala se světlezeleně a veškeré výstupky (římsy) se dělali pozlátkem. Přišel lakýrník, říkal, že je vítr, aby mu dal kluka. To jsem byl vždycky já. Nejdřív to natřel takovou žlutavou tekutinou a pak na to nanášel takové malé knížečky pozlátka a přejížděl to suchým štětcem. Ta knížečka tehdy stála 1 korunu nebo 50 krejcarů, já mu držel plášť, aby mu to pozlátko nebral vítr. Bylo nás tak učedníků více, v poledne, když bylo teplo, byli jsme všichni na věži. A to jsme viděli z věže do věže konviktu, kdy mávne tím praporkem, a to už čekal na hradbách dělostřelec, který dal salvu a to bylo správně dvanáct.
Tady ty stavby prováděl stav. Depard. Ten měl kanceláře v uličce „Černé“ blíže Myslíků v Myslíkově ulici. Večer, když bylo po práci, tak jsme chodívali někam si lehnout na plac, tou dobou bylo ještě hodně nezastavěné plochy. To byla celá zahrada nad vinohradským divadlem, to bylo Seidlovo pole co stojí hasič. dům. Dále byl nad národním domem kravín, nezastavěná plocha a u vinohradské vodárny a mnoho jiných.
Tehdy se držely slavné pondělky, všude dobrého piva dost, byla Josefská slavnost, Fidlovačka v Nuslích, v Holešovicích „Štrozok“ a Václavské posvícení. Hodně bylo veselo v pivovaře u Rozvařilů, U Vorlů, u Wězlů na Karláku. Chodilo se do Pištěkového divadla (bylo v růžových sadech) za snížené vstupné 10 krejcarů.
A na venkově? Bylo toho málo, když byla posvícenecká pěkná a ještě musila být sousedská. Kořalky se tak nepily, přesto, že byly laciné, ale bylo dobré uleželé pivo. Vždyť jenom v Praze těch pivovarů, které přišly ke zrušení. Na venkově těch malých pivovarů bylo též hodně a přišly později ke zrušení jako Uhříněves, Petrovice, Práče, Krč a mnoho jiných.
Jinak stavby se dokončovaly a já byl nucen ve dvou letech si hledat čtvrté místo. To jsem si našel v Nuslích u p. stavitele Karla Hannaura. Tam jsem se konečně doučil. Tam nás bylo plno učedníků a celkem žádní zedníci. Na stavbě domů v Sezimově ulici nás učňů bylo osmnáct a dva zedníci, kteří sázeli schody. Ve třech jsme je nosili až nahoru. Měl tři políry a to Kačírka z Krče, Havránka z Nuslí a Vojíře z Radlic. Kořínek byl starý zedník, Havránek byl vyučený pekař, když zkrachoval, šel se učit k Witmanovi, kde jeho otec políroval zedničinu. Vojíř byl vyučený švec, pocházel z Dobříše, chodili na večerní kursy průmyslovky a tím docílili onoho postavení.
Tehdy byla smlouva pro učně: I. rok 50 krejcarů denně, II. rok zlatka denně a III. rok 1 zlatý a 50 krejcarů. Já měl z učňů největší plat 1 zl. 60 krejcarů, ale pracoval jsem ty nejtěžší úkoly jako klenutí elipsové, na schodech zrcadlové a různé. Pracoval jsem nejvíce u Havránka, u Vojíře jsem se špatně rozešel (vysvětlení podám). Tou dobou jsme stavěli školu nad okres. soudem k „Pahorku“ a na náměstí ty domy Rouska železníka a Roháčka kořalečníka.
Odtamtud jsem šel na zkoušku ze řemesla, bylo to počátkem měsíce července v r.1907. Ráno v pondělí po naší pouti jsem šel na stavbu si uklidit nádobí a že půjdu na náměstí do kanceláře si pro lístek a pak že půjdu ke společenstvu stavit. a inženýrů do Spálené ulice.
Stavitel mě nachytal, že jdu pozdě do práce, že jsem po flámu a já mu řekl, že mám tři roky učení a že chci jít na zkoušku. On zas abych nechodil, že mi přidá, a že mi lístek nedá. Šel jsem přes náměstí do kanceláře a on šel vedle do stavby. V kanceláři jsem říkal asistentovi, aby mi to napsal. Tak on to hledal moje lejstra až to našel a řekl, abych si sednul. Tak jsem si sednul a v tom přišel stavitel a hned mě vyhodil, abych čekal na schodech. Když mi to dával, tak mi říkal, abych mu řekl, kam půjdu na zkoušku, abych mu řekl, že by jako byl rád, kdyby mohl být přítomen. Já mu to slíbil na oko, že ano, ale myslel jsem si své. Šel jsem hned do Spálené ke společenstvu a on tam byl tajemník. Dal jsem mu papíry, tak říkal, že je to v pořádku a kam bych chtěl jít na zkoušku. Já mu říkal, že do Vršovic a když jsem mu jmenoval ty firmy, tak říkal, že je to společenstvo různých řemeslných živností. Na Vinohradech říkal, že ty stavitelé nejsou v našem společenstvu. Tak mi nabídl sám: buďto obecní dům města Prahy (u Prašné brány) nebo na tiskárnu „Unii“ na Vyšehrad.

Lístek na přípověďObecní dům stavěli Schlaffer a Nový stav. a stavbyvedoucím tam byl Vojíř z Radlic. Tam sem nechtěl jít, protože sem toho jeho kluka, když jsme se učili u Hannaura kolikrát zmlátil. Tak jsem se rozhodl, že půjdu na Vyšehrad na tiskárnu „Unii“. Tu stavěl stav. Zvěřina. Tam jsem začal druhý den ráno, jeden stavitel si mě vzal sebou a teď do patra a hned chtěl opsat takový a takový ramenát, vazby cihel různých pilířů, metr, omítky dále jsem kladl záchodové roury atd. Druhý den mě dal zas se zedníkama asfaltovat stěny u sklepů v zemi a stále pořád plno práce. Myslel jsem si, že to odbudu za den a v té kanceláři, co byla při stavbě nějaký stav. Doubek říkal, že tam musím být celý týden. Od závodu tam byl také dozor, takový mladý stavitel. Já ho prosil, aby se za mě on přimluvil, tak povídal, pojď se mnou do kanceláře a říkal tomu Doubkovi, aby mi to napsal.Ten zas říkal, že tam musím být celý týden a zadarmo. Tak ten od závodu do něj stále mluvil, až mi to napsal. Ovšem, že to trvalo dosti dlouho, mě se ptal, odkud jsem že říkám, že mám daleko domů, tak jsem mu řekl moje obec až u Jílového. A jestli sem dal panu mistrovi na pivo? To sem říkal, že mu teprve dám. Zedníkům jsem dal na pivo, co jsem u nich dělal a p. mistr Bádr, ten byl z Vršovic, ten měl svůj plat. Tehdy tam omítal ve vnitřku Kuník ze Šeberova, otec tohoto Jo. Kuníka šoféra od autobusové společnosti. Tak jsem zkoušky odbyl s prospěchem, školu pokračovací jsem také odbyl s prospěchem, jeden rok jsem dostal odměnu kružidlo a druhý rok jsem dostal knížku od hostivařské záložny s vkladem 10 korun. Když už sem papíry i od zkoušky měl pohromadě, šel jsem si do Spálené pro výuční list, neb na mě čekala práce ve Vršovicích u firmy Beránek a Čáp. V kanceláři tam byl zase jenom tajemník, tak mě výuční list vypsal a páni, že budou zasedat až v sobotu, abych si pro něj přišel , že mi ho podepíšou. Já ale, když už jsem měl slíbenou práci, tak jsem šel ke starostovi Jo. Kulhavýmu, aby mě vypsal pracovní knížku. Ten zas mě nechtěl vypsat, až bude vidět výuční list, že to udělal jednomu z Křeslic a to Frant.Tůmovi a pak s tím měl malér. Já zas sem chtěl, aby mi ji vypsal proti záloze, že zkoušku mám, ale že musím čekat až budou páni zasedat. Tímto, že budu muset čekat, že o tu práci bych mohl přijít. Na vysvětlení dodávám, že bývalý starosta Jos. Kulhavý vypisoval pracovní knížku občanu z vedlejší obce sděluji: Obec Újezd u Průhonic byla politickou obcí a tou dobou k ní patřily osadní obce Křeslice, Horní a Dolní a osada Kateřinky. Tehdy bylo všude méně obyvatelů, starostův výměnek byl stavěn r.1896 a měl popisné číslo 32 /*budova bývalého místního úřadu/. Hejtmanství bývalo v Českém Brodě, později na Žižkově (okresní správa politická).

Vracím se zpět ohledně vydání výučního listu, který sem obdržel a začal pracovat ve Vršovicích na stavbě dodělávce, kde povolovaly základy, poněvadž byly stavěny na písku. Pracoval jsem tam na té dodělávce domu osm týdnů.
Pak jsem začal ve Vršovicích takový meloušek a začala stávka tesařů. Tesaři měli tehdy menší plat než zedníci, a tak začali stávkovat, ale tesařští mistři udělali výluku, to je propustili ještě další tesaře a bylo po práci. Ti mistři tesařští, kteří se vyrovnali a podepsali pracovní smlouvu dělali dál. Jako že nebyli všichni tesaři organizováni, tak nebyli také zaměstnavatelé. Tak stavby stály, čekaly na tesaře, až přijdou dávat trámy.
Tak jsem nějaký čas zahálel až sem našel práci u Čechie na Vinohradech a rozhraní Žižkova. Stavěl tam Jareš a Olmr 3 domy a dělali tam samí známí lidé. On totiž pan domácí pocházel ze Šeberova, a tak to tam bylo samí Šeberov a Kateřinky. Já sem mu říkal o práci povídá: Odkud jseš? Já říkám, že z Újezda. Čípak jsi z Újezda? Říkám Smolíkův a on povídá Karla? Já že jo! Tak pojď dělat. Otec můj s ním dělal řemeslo. Tak jsem tam vydržel až do rovnosti. Dávali tesaři vazbu, tak polovic lidí propustili.
Pak jsem se chytil u Lišky na hospodě ve Vršovicích proti tržišti. To stavěl Šourek a můj otec tam zakládal a sázel schody. Také jsem tam dělal do rovnosti a pak mě poslal k p. Červinkovi ke kasárnám 73. pluku. Tam políroval nějaký pan mistr Dolejš ze Strašnic. U toho jsem tam dělal celou zimu. Pan domácí postavil jeden barák a hned začal druhý.
Bylo to brzy z jara r.1908, šel jsem jako obyčejně ráno do práce a tady z kraje blíže starého hřbitova byla hospoda na „Zavadilce“ a kousek dále byla hospoda na „Košumberku“. Tam bývala trafika tak jsem tam vždy ráno chodil pro kouření. Tam naproti proti těmto hospodám stavěl nějaký Frant. Dvorný z Vršovic barák a už to bylo v rovnosti, když tam to spadlo. Polovic domu od schodů na tu stranu ke starým vozatajským kasárnám. Šlisny byli zohýbané, nemohly udržet ten tlak. Bylo to stavěno na písku a tím pádem povolovaly základy. Celý ten blok, co stojí autobus do Průhonic, na každém se něco stalo.
Na tom roháku proti Havlíkovi si zlámal zedník ruku (Brož z Uhříněvsi), dvě ženy na fasádě také ruce a na jednom se zabil Jos. Čulík z Rostel.
V tu dobu přišel na učení Jos. Hakl od křížku, a tak mi ho dal pan mistr přidávat do světlíku. Když se to tam dodělalo, tak jsem šel s otcem pracovat na menší továrničku na pilníky do Holešovic proti Uránii.Tehdy již se platila odborová organizace a byla smlouva 48 hal. pro zedníka staršího tří let po vyučení, 46 hal. pro mladšího. Na to nám slíbil šéf, že nám bude hradit elektriku, zatím mě ještě bral na hůl. Elektrika platila jenom ráno, večer to stálo šesták (deset krejcarů).
Kromě toho se platilo mostné od každého 1 krejcar. Ze všech mostů se platilo, jedině z Karlova mostu se neplatilo. Ráno to bylo dobré jezdit za 3 krejcary, 1 krejcar na mostě, tak to byla za dva. To jezdila z Vršovic až do Holešovic.
Jednou jsme šli s otcem z práce kolem nádraží (nynější Masarykovo) a potkali jsme bývalého mistra Dolejše, šel též z práce domů. Já ho zdravil, tak se s námi zastavil a mluvili jsme o práci, tak říkal, že políruje u mostu Svatopl. Čecha, že ještě bourá, a že bude příští pondělí začínat. Říkal jsem mu, zdali by mě nevzal do práce a on abych přišel, že mě vezme. V pondělí místo na Maniny jsem šel k němu. Lidu tam bylo tehdy hodně o práci, já ho zdravil, tak říkal, abych počkal, až si rozdělí lidi, tak jsem za hodinu nastoupil . Tam jsem pracoval od léta až do vánoc, celkem půl roku. V Holešovicích na stavbě, když přišel Šourek stav., tak se ptal, kde jsem a otec mu řekl, že jsem odešel, že nám slíbil, že nám bude platit elektriku a zatím, že nám nedává ani co nám patří. Tak se rozzlobil, že jsem já odešel a hned dával otci peníze, když sem odešel já, aby šel také. Otec mu peníze hodil na zem a říkal já nejsem na hodinovou práci podepsaný, zaplaťte za 14 dní a já jdu hned.
Druhého dne přišel a říkal, že je to na otce daleko, aby si vzal večer nádobí, že půjde do Vršovic do Mexika na melouch. To je jenom malý doklad toho, že jsem uměl dobře a hodně pracovat. Tam to bylo dobré u p. mistra Dolejše, ale také se tam musila platit odborová organizace. Důvěrník mi dal přihlášku, já jí vyplnil a pak jsem dostal knížku s názvem „Svaz stavebních dělníků v Rakousku“ se sídlem v Praze. A dále jsem platil známky do skupiny Uhříněves. Poslední neděli v měsíci byla vždy schůze a platily se známky, a tak jsem platil odborovou organizaci plných dvacet let, ačkoliv sem to mohl nechat. Jiní neplatili a peníze dostávali všichni podle smlouvy. Ze vsi ze zedníků jsem byl jediný, který platil a z Průhonic platil soudr. Josef Kolář. Takové lidi, kteří byli organizovaný neměli páni zaměstnavatelé rádi, a tak se s těžkým počátkem začínalo. Prozatím končím, mělo to být pouze ve vzpomínkách mého učení, ačkoli se přiznám, že každý z nás se musí učit až do pozdního stáří.


Vzpomínky mého blízkého okolí Průhonic

Vzpomínky mého blízkého okolí Průhonic

Na počátku mého bezstarostného dětství jsem se též zmínil, jak jsem chodil s babičkou otci s obědem, když se stavěl zámek v Průhonicích a dle vyprávění mého otce pokračuji: Průhonický zámek byl stavěn a přestavován po dvakráte v létech devadesátých. Stavěl jej stavitel Kvído Bělský z Prahy a vedoucí stavby se jmenoval Slezák. Zámek stojí na místě starého zrušeného pivovaru. V bývalých sklepích zámeckého pivovaru bylo to upraveno pro uložení vína v láhvích. Voda do tohoto pivovaru tekla samospádem dřevěnými trubami až z Čestlic hořejšího Javůrkova statku. To místo je dosud známo kudy tekla voda, je tam dodnes pěšina za Průhonice od křížku a říká se tam „na trubech“.
Nebylo tehdy možno majiteli usedlosti přestat jim dávat vodu, poněvadž páni na to měli vlastnické právo. Celý statek byl jeho a studně byla panská. Tak se v pozdějších létech stalo, že truby byly shnilé a páni na opravu hned nepospíchali, tak toho využil majitel statku a zrušil ono nařízení, že jim přestal dávat vodu. Bylo to u soudu, lhůta byla prošlá, tak to dle novějších zákonných předpisů majitel vyhrál.
Z toho statku právě pocházela moje babička z matčiny strany. Říkávala moje matka, že co se tam tudy babička našlapala. Chodívala s hlášením z fary do arcibiskupské konzistoře na Hradčany. Pan František Zeman pocházející z Kolovrat, byl hned od počátku vedoucím této společnosti. Členem se mohl stát každý za mírný poplatek a za to dostával cizokrajné semena a sazečky zdarma.
Bývalý hrabě Arnošt Sylva Tarouca se narodil v Čechách na Hané, původem byl Němec, někdo hádal Španěl. Do Průhonic přišel jako chudý šlechtic r.1835, jeho manželka bývalá hraběnka nesla titul z Nosticz Reineků říšská hraběnka. Zámek stavěl Sylva Tarouca, ale před Nosticzi byli majitelé Zbyňkové. Nechalo by se vše řádně zjistit v zemském archivu v Praze – Dejvicích.
Při stavbě zámku měli všichni lidé obživu, jak řemeslníci tak i chalupníci, kteří měli potah, mohli si vydělat na živobytí. Písek se vozil z pískovny Skořepové, která byla pod „komárovem“ co jsou dnes již tak vzrostlé duby směrem k Újezdu.

Průhonický zámek Tehdy ještě měřilo se na sáhy a coule. Můj otec tam sázel schody v té kulaté věži až do té výšky, co je to dřevěné šalování. V té výšce je rezervoár na vodu. Ostatně výše do věže se leze již jen po žebřících. Říkával otec, že při stavbě dávali na špičku věže svat. Floriána, sochu vážící 3 metráky, který se točil na hřídeli, ale jen na půl osy. Při vichřici se hřídel přelomila a svatý Florián spadl, rozbil střechu a našli ho až dole u potoka. Pak už tam nic nedali. Lešení pro tuto sochu dělal tesař Jos.Modřanský a spolu se zedníky osazovali tuto sochu.
V lese, nyní parku, nalézá se stará tvrz, zvaná Gloriet. Páteří všeho toho díla je jeden z nejkrásnějších přírodních parků Evropy a dokonalá ukázka zahradní architektury. Průhonický park, cíl vycházek tisíců Pražanů, kteří milují dokonalou krásu a odpočinek uprostřed zeleně stromů. Tento cíl, k němuž směřují každé neděle kroky přečetných milovníků přírody, je tedy ve svém celku pomníkem práce hraběte Arnošta Sylvy Taroucy, který se koncem devatenáctého století rozhodl vložit do rámce poměrně všední krajiny jeden z nejkrásnějších přírodních parků Čech a celé Evropy vůbec. Průhonický park, založený v místech na kterých stávala prastará tvrz, je vzornou ukázkou přirozené a dokonalé zahradní architektury.
V předurčeném úseku byl nejdříve usměrněn tok potoka Botiče a pomocí přehrad a rybníků byl tak položen základ k dalšímu dílu. Potok Botič, jehož pramének se nalézá až někde na Hlubočince nebo Radějovic, ale poblíže Kostelce na Křížkách. To má také svojí tradicí, že právě Pražané tudy chodili průhonickým lesem (nynějším parkem) a cestou nazvanou táborskou strouhou k obci Herinku a dále do Kostelce u Křížku na zasedání sněmu s tábority v dobách husitských.
Potok Botič, jehož jméno není v samotné Praze příliš chvalně známo, ani spojováno s představami čehosi krásného, jako by zde oplácel všem možným pomlouvačům a nactiutrhačům mluvících o něm s lehkovážnou pohrdavostí. Spolu se třemi rybníky Bořínem, Labeškou a Podzámeckým rybníkem je páteří vší té nádhery rozprostírající se kolem něho na ploše zaujímající rozlohu 260 ha. Četnými zákruty se vine a proplétá údolím, rozlévá se do širokých ploch ježících se ostrými tvary sítin, rákosí a orobince, jinde zase vytváří klidná zrcadla hlubokých tůní, z nichž se odráží obraz zalesněných strání a o kousek dál zurčí, blýská se nebo plyne s čepicí bílé pěny a chová se vůbec tak, jak by byl právě vystřižen z knihy krásou zaujatého básníka. To je tedy Botič průhonického parku.
A pak jsou zde sta jiných věcí. Tichá zákoutí, cesty a cestičky ohraničené hradbou zeleně a osamělé skupiny starých stromů, z nichž nejeden sem byl přivezen odkudsi z daleka, z cizích zemí. Drobná tabulka, připevněná na jeho těle nebo zaražená do země u jeho pat mluví o cizokrajném původu a vzácnosti jednoho z nich. Stejně však mluví i o práci zakladatele parku, který je sem dal kdysi před léty přivézt.
Čtyřicet pět kilometrů cest protíná park a každá z nich vede k novým a novým objevům krás tohoto obrovského pomníku práce a lásky člověka k přírodě, pomníku, který i v dobách nepříznivých odolává zkáze lépe než kámen nebo kov. Toto veliké dílo vzrostlo z několika dlouhých let fyzické a duševní námahy majitele. Pracoval, aniž by někoho volal pomoci. Na úpravu pěšinek v tak zvaných Alpách spotřeboval hodně cementu, který v počátku byl vydáván v dřevěných sudech, později v jutových pytlích a ještě později v pytlích papírových a ty jsou i teď ze stále slabšího papíru. Nebo veškeré zeminy (humus) nosil v těch skalách a vyplňoval místa, kde bylo třeba vysazoval kultůru, ať již to byly kytičky (protěž) nebo jehličnany, které v celém parku převládaly – a to stříbrný smrk, jedle douglaska a hedvábná borůvka.
V roce 1908 dal upravit cestu kolem západní strany zámku, kde musely být vyzdívány zdi z kamene takzvané terasy. Na sucho z kamene v zimě, při čemž bylo zaměstnáno hodně dělníků z obce a okolí. Tím byl i poskytnut výdělek dělnictvu v době zimní.
V době po převratové, za prvé republiky, byl mu vyvlastněn majetek v r.1923. V roce 1929 byl byt jeho pozměněn přestavbou skleníku nad bývalou konírnou po levé straně od vchodu do zámku, hned vedle zámecké kaple.
Krutá zima v r.1928 – 1929 nadělala velké škody na kultůrách parku. Dále bylo velké škody naděláno vichřicí v létě r.1929, kdy nadělala vichřice polomů starých stromů, kde to bylo poškozeno směrem od kapličky od Zdiměřic hned z kraje v oboře a dále do středu parku.
Bývaly i tam mlýny dříve ty staré drcálky, jeden pod zámkem a druhý výše Habětínův, které on vykoupil. Vyvlastněním majetku bývalé kapitalistické republiky byl teprve tento park zpřístupněn lidu a bylo vybíráno vstupné 3 Kč. Tento poplatek se udržuje na úhradu výloh. V dnešní době navštěvují stále výletníci zámek i park k prohlédnutí a ohodnocení tohoto velikého díla. Jsou ještě takové případy, že tento park dnes již světového jména má za neděli také 10.000 návštěvníků. Jsou případy, že i vzdálené návštěvy přijíždějí autobusy. Z konečné stanice 19 ze Spořilova jezdí autobusy každou hodinu, v neděli pak podle potřeby každou chvíli. Nebo ještě z Chodova z elektrického autobusu chodí lidé procházkou pěšky po dálnici nebo přes obce Kateřinky a Újezd u Průhonic a jinak chodí lidé po potoce proti proudu od Prahy nebo Uhříněvse z vlaku.
Jsou zase ale případy takové, žel z místního obyvatelstva, lidé v tom parku ještě nebyli. Příčiny jsou různé. Většina lidí v neděli pere prádlo, ježto všední dny pracují v polích, druhý řekne já si radši odpočinu, abych nabral sil na příští práci a nebo jsou i jinak lidé otupělí, kteří nevnímají krásu kolem sebe. To je ovšem v době, kdy je v tom parku nejkrásněji tj. v červnu, když kvete tam jenom několik druhů šeříku a což to ostatní?
V roce 1939 začalo se se stavbou dálnice, vystavěly se mosty a odvezla se ornice. Začínalo u samé naší obce u samého mostu vedoucího přes dálnici do obce Hole. První dělník, který začal za účasti ministra ing.Noska, byl Suchopár Jos. z Újezda č.57 (přezdívaný Sasula).

Budoucí brněnská dálniceTo už bylo za doby našich okupantů. Jsou to smutné vzpomínky na onu dobu, když si člověk vzpomíná, jak mě nějaký lidský vyvrhel udal Němcům a podepsal tam Jos. Hrábka cestáře č.p.10.
Ve stavebnictví je nutno vzpomenout hydromagnetické stanice postavené 1940 v oboře v Průhonicích. Stavěl je stav. Jarosl. Dvořák z Malešic. Jeho otec stavitel pocházel z Průhonic z Budských chalupy. Jeho děd v Průhonicích míval tři syny, které nechal studovat. Dva byli stavitelé, jeden v Malešicích, druhý na Vinohradech, kde nastavěl pěkných domů nejvíc na Korunní cestě. Třetí syn byl úředníkem. Pod firmou Jarosl. Dvořák jsem stavěl dva domky a sice jeden v Dubči a druhý v obci Petrovicích v r.1937, odkud jsem přišel na stavbu chirurgického pavilonu H v nemocnici na Král. Vinohradech.
V počátcích této stati jsem se zmínil o neznalosti a zároveň o nečistotě potoka Botič. Nejvíce taková místa byla znečištěna od Hostivaře počínaje po celé délce až přes obec Michle. V dnešní době je již vše v pořádku, poněvadž Botič je ve Velké Praze zregulován, stěny neboli břehy a dno potoka vybetonováno, od takzvaného vinného potoka, kde protéká nynější plynárnou a na další úpravě potoka se pracuje. Následkem velkého růstu obyvatel našeho hlavního města socialistické republiky buduje se v Praze X. v Hostivaři velké koupaliště na potoce Botiči. /*v letech 1960–1963 vybudování hostivařské přehrady/. Nad Hostivaří mezi dvěma stráněmi v blízkosti tak zvaného Muchového mlýna buduje se hráz pro koupaliště, které bude až k samotným Petrovicům, takže to koupaliště má pojmout 30.000 lidí. O ostatní úpravě potoka až k Průhonicům se stále jedná.
Za mých školních let bývalo hodně sněhu a na jaře, když přišla náhle obleva, byly všechny lávky pod vodou a my jsme museli chodit do školy po silnici na obec Hole. V dnešní době postupem času je vše již tak upraveno, že není třeba něčeho se obávat.
Bývalý hrabě Sylva Tarouca umřel někde v Německu, kde byl též pochován. Jedna dcera dělá ošetřovatelku, /*jedná se o komtesu, která zemřela v roce 1987 a je pochována na hřbitově v Čestlicích/ z jeho dcer je to jediná, o které je něco slyšet. Je snad někde v Berouně. Více jako mě není ničeho známo. Po vyvlastnění majetku, na letním pobytu byl v zámku také jednou agrární ministr Srdínko, ostatně z toho byly kanceláře a byty pro úřednictvo. Teď poslední dobou je tam v prvém patře umístěna měšťanka /*tam byla umístěna do postavení nové školy v Průhonicích v roce 1965/ . V prvních dnech po revoluci byl v parku umístěn zbytek sovětské armády. Ti prví se nezdrželi, odjeli dále a ti druzí se usadili v parku s koňmi počtem 2000 koní. Odpočívali zde 3 týdny, sobě i koním udělali ubikace a zničili tak polovinu veškeré kultůry. Z vedoucích míst tady nebylo hlášeno, že jest park, ale les, proto ti se zde zařizovali. Větším dílem zničili mnoho okrasných křovin, zvláště tyhle rododendrony všech různých barev posekali a vsadili si každý ke své boudě a ty jim za 3 dni uschly. Ovšem, že 2000 koní, ne-li víc, něco znamená, takže byli rozlezlí po celém lese a trvalo to hodně dlouho nežli to personál uvedl do patřičného stavu. Ale to už je vše v pořádku, jsou to naši osvoboditelé a my jsme jim za všechno vděční.
Já jsem pracoval v parku po revoluci po dobu třech nebo čtyřech týdnů, takže jsem nejlépe viděl, jak to tam vypadá. Bylo nás několik, kteří jsme to snášeli a dávali na hromady na vyhlídku u tak zvaných „zlatých bažantů“. Pak se to těm poškozeným vracelo. Tam bylo vše možné, prken svezených z Prahy a z celého říčanského okresu, vozů všech různých typů, poněvadž ty jezdili tak dlouho, dokud se jim vůz nebo koně líbili a když se jim to nelíbilo, nechali to někde stát a vzali si jiný. S auty to bylo to samé. V revoluci s tím jezdili a třebaže to mělo menší poruchu a nechtělo to běhat, tak to zahodili a sháněli jiné. A i jízdní kola to bylo to samé, nechtělo mu jezdit, shazovalo – tak ho zahodil a vzal si někde jiné.
Ti první, ti tankisté byli dobrosrdeční a také inteligentní, jenže ty přijeli, přespali a jeli dále i v autobusech. Ti co zde potom zůstali, to byli většinou samí Asiaté. U nich měli cenu hodinky (časy) a třeba, že neznali manipulaci s nimi, tak je jednoduše vzal a hodil je do rybníka. Ve zdejším rybníce návesním je hodně zaházených hodinek, které tam naházeli, když nešly – třeba nebyly nataženy.
To zde jezdili co tady lágrovali ve dne v noci, sháněli kamení, všechno všude vysekali nebo posekané odvezli třeba v noci jako se to stalo mě. Ve dne jsem vojtěšku zkopal a oni mi jí v noci odvezli – podle nich jsem byl buržoa. Koně plavili na návsi, na jednoho si sednul a druhého pustil a křičel pojď suda (pojď ke mně) a kůň šel. V parku tam ještě nachytali nějakého esesáka, tak ho hned oddělali.
V revoluci se také přihlásili někteří dobrovolníci, kteří šli do Chodova potřít esesáky a šli na ně podle mého úsudku tak jako na zajíce, neznajíce vojenskou taktiku. Ti pak ovládajíce samopaly a dobře se umět krýt, několik našich dobrých lidí tam oddělali a to mezi nimi Beneš Jos., Šafránek Vendelín, Hanikýř Bohumil a jiní. Čest budiž jejich památce.


Jak jsem se vžil do politického života

Jak jsem se vžil do politického života

Jak jsem se již zmínil v jedné z předních statí, že jsem byl jako učeň zednický na bytě u soudr. Frant.Suchého vyučeného pekařem, později sluhou v tiskárně „Práva lidu“, kde rozvážel noviny a také tam býval na bytě soudr. Frant. Košťál z Uhříněvsi. Soudr. Suchý nosíval domů noviny a různé jiné tiskoviny. Jinak se dlužil knihy z Typografické besedy ve Smečkách. Já jsem ovšem čítal vše, co mi přišlo do ruky, přinášel kromě Práva lidu i brněnskou Rovnost a brožury Červánky. Já ale jsem nejraději čítával časopis „Zář“. A tak se stal ze mě čtenář politických časopisů, o kterých jsem také slyšel mezi dělnictvem uvažovat. Doma pak takové časopisy a brožury míval soudr. Václ. Kryštof. Byl o takových 8 let starší, ale dobrý agitátor. Když jsem se učil a chodil jsem ke kameníkovi k Olšanům na plac, jak se říkalo, poznal jsem už tam tehdy soudr. Ant. Zápotockého. A když jsem četl plakát, že je schůze lidu „V Bezovce“, na které promluví soudr. Zápotocký a jak jsem se na to těšil. O těch demonstracích, které se konaly v r.1904 –1905 jsem se již zmínil dříve, kde jsem byl i přítomen jak zastřelili sklenářského učedníka Jana Hubáče z Příkopů. A pak i to konečně bylo vybojováno, kde se jednalo o volbu poslanců do říšské rady na základě všeobecného, tajného a rovného práva hlasovacího. První volby byly v roce 1908, kde na kandidáta muselo být volební číslo 22.000 hlasů. Zde byly spojeny tři okresy: Říčany, Jílové a Benešov. Za agrární stranu, kde se počítalo s celou jistotou, že to vyhrají, byl navržen prof. Alois Velich. Za stranu sociál. demokratickou byl navržen soudr. Vojta Zavadil, dříve zedník, později úředník nemoc. pojišťovny. Tak prošel za agrární stranu prof. Dr. Alois Velich a ve druhém skrutinim prošel Vojta Zavadil ze Žižkova. Tou dobou jsem již byl odborově organizován i politicky a chodil jsem do schůzí do Uhříněvse. To se také s. Kryštof oženil a bydlel v Uhříněvsi a když bylo třeba poslal mi různé věci k vyřízení. Byl jsem jediný ze vsi, který platil organizaci, z Průhonic pak to byl jenom soudr. Kolář Josef. Nepotřebovali jsme to, ale vedla nás k tomu myšlenka, že jen dobrou organizací se dočkáme dobrých výsledků, že nebudeme chodit s nádobím pod paždí a prosit o práci. Zvláště některý rok, když se jí jevil velký nedostatek. Nejvíc práce v životě bylo v roce 1911, ale to už jsem byl odvedený a počítal jsem, že je o mě tři dlouhá léta postaráno. U odvodu jsem byl s černou kravatou na krku a u přísahy na mě bylo ihned poukazováno, že jsem socialista. Až potom na podzim jsem dostal povolávací lístek, na kterém bylo označeno: do Plzně, 35 pěší pluk a 12 polní setnina. Měl jsem tou dobou v Plzni u pluku kamaráda Jarosl. Lebedu z Křeslic, poslal jsem mu lístek, sdělil jsem mu údaje z povolávajícího lístku a on mi sdělil lístkem, že 12tá polní setnina (t.j.třetí prapor) je v Kalinoviku v Bosně. Nebudu se prozatím o vojně rozepisovat, jedině že tam noviny nedocházely, byly zakázány a odvolávat se do novin, to bylo nepřípustné. Co se týče mého vojenského života od r.1911 až do r.1919 – o tom bude zvlášť psáno ve stati Vzpomínky z mého vojenského života. A tak se stalo že ubíhal rok 1918 a bída rodila zas jenom bídu. Chudina jezdila daleko vlakem na českomoravskou vysočinu shánět brambory nebo aspoň vyměňovat za cenu větší hodnoty t.j. cukr, kuřivo, koberce a látky na oděv nebo dokonce i celé šaty a podobně – za co? Za brambory! Političtí pracovníci v tom byli v mnohém lepší, kupříkladu Václav Klofáč, nár. socialista a mnoho jiných, kteří byli politicky nespolehliví, tak pozavírali. Dostali kouření a noviny si přečíst a (Klofáč v Leopoldově u Vídně) byli ušetřeni veškerých válečných útrap, za co jsme zmrzali, hladověli, vši nás žraly a dávali život za vítězství rakouskouherské monarchie. Doma zase byli takoví vydřiduchové sedláci, kteří byli osvobozeni ohledně zásobování a ti se nestyděli ožebračit ten chudý pracující lid, ať již zvenku nebo města. Přišel kupříkladu takový řezník Plzák ze Sibřiny, který dělal vykupovače dobytka, starosta ho uvedl k domkáři, kde byla jedna kravka, dal jí náušnici a vzali mu jí, zatímco sedlák jich měl plné stáje. A mlynáři to bylo to samé. A tak okrádali své bližní nebo sousedy, že to přímo volalo po pomstě. Za prvé války to bylo se zásobováním lepší, že se nemuselo odevzdávat mléko a vejce, jedině obilí, brambory a dobytek. Ale přece jenom u těch, kteří měli předepsaný kontingent odevzdali – a ještě jim dost zbylo. Za okupantů to již bylo horší, protože se navíc ke vší bídě ještě rodili udavači. A tak se stalo, že se nedostávalo zásobování i na frontě, vojáci zběhli a žili po lesích, kapitulovalo i rakouské námořnictvo, z vojáků ze zajetí stavěli se legionáři. Ať již to bylo v sovětském Rusku nebo ve Francii a poslední dobou i v Itálii. V létě r.1918 již se určitě vědělo, že to dlouho nepotrvá, a že zhroucení se rakouskouherské monarchie každou hodinu blíží. V zahraničí pracovali v odboji naši přední pracovníci a to: prof.Tomáš Masaryk, Dr. Edvard Beneš, Milan Štefánik a jiní. Utekl jsem domů od útvaru a pracoval jsem v Hostivaři na stavbě mlýna, který stavěl Kráčmera, příbuzný Ant. Švehly, pozdějšího ministerského předsedy ČSR. Bylo to dobré, tam se fasovala mouka 1/2 kg denně v dolejším mlýně. Dne 14. října měl Klofáč proslov na Vinohradech, aby vojáci už nikam nejezdili na frontu, že už to praská. Za 14 dní to rozhodně prasklo. To už i byla zvolena národní rada česká, strhávaly se německé nápisy, všechen lid výskal, měli jsme svoji republiku. Byla ustanovena prozatímní vláda, než dojde k volbám. Volby byly provedeny na základě všeobecného, tajného a rovného práva hlasovacího. Nejvíce získala hlasů strana sociálnědemokra­tická a agrární. Ve volbách všichni slibovali vyvlastnění pozemků, dolů a bank bez náhrady, a již i ustanoven úřad pozemkové reformy a předsedou pozemkového úřadu zvolen Dr. Karel Viškofský – agrárník. Dr. Meixner byl pověřen vypracovat zákon o pozemkové reformě. Prozatím dostávali bezzemkové kousky do vnuceného pachtu. Dr. Alfred Meixner (žid) než vypracoval zákon o pozemkové reformě, tak to trvalo tři léta. Ve straně sociál. demokratické to neklapalo, lid byl pobouřen, protože vůdci soc. dem. se stali přisluhovači kapitálu a dělnickou povinnost zapomínali. Ovšem, že ne všichni a tady vznikla soc. dem. levice a pravice. Za jedno, že každý ten poslanec byl chráněn poslaneckou imunitou a 6000 Kč měs. A za druhé si každý vážil té sinekúry, což znamená sinekúra (bezstarostné a dobře placené místo). V této době popřevratové začali u nás v obci a vedlejších, co měla modřanská cukerní společnost v nájmu dvory, zakládat odborovou zemědělskou organizaci. Neměli schopné lidi, aby vedli tuto organizaci. Rozdávali časopis „Zemědělec“, který redigoval soudr. Martin Šváb, bývalý zedník, otec Karla Švába a Marie Švermové. Na všech dvorech byl důvěrník (u nás Božena Chlebnová) a přes všechny byl Doležal Frant. z Průhonic. V odborové skupině v Uhříněvsi byl též boj o zvládnutí skupiny, a tak do toho stejně tam mluvil s. Polák, že chováme vůči celku různé antipatie a tím to také neudržel. Polovina z nás vstoupila do nové organizace a přestěhovali jsme si místnost do hostince „U Rossů“. Z lidového domu byl přestěhován sekretariát do Karlína do Karlové. Měl jsem číslo odbor. knížku 422, která již byla třetí a mám jí ještě dodnes. V době po převratové, když se tehdy ještě nevědělo, jak to bude s tím vyvlastněním těch velkostatků bez náhrady, stali jsme se členy družstva jež neslo název „Hospodářské, nájemní, úsporné a stavební družstvo v Uhříněvsi“. To bylo v roce 1919. Bylo nás 16 členů, kteří jsme složili členský podíl 50 Kčs za člena. Já a Bíbrdlík Václav jsme byli vysíláni jako delegáti na schůze. Na schůzi představenstva byli zvoleni: Jan Hladík, tesař Královice, jako ředitel, Micka Vilém, zedník Uhříněves, jako pokladník, Václav Bednář, obuvník Královice, jako účetní. Jednatel byl s. Kolovrat a jeden člen z Benic a my dva členové dozorčího výboru. Koupily se knihy, razítko a ještě nějaké věci k tomu potřebné, a tak jsme běhali každých 14 dní i týden do Uhříněvse a do Prahy pro pokyny a rady. Asi za 1 1/2 roku jsme dostali přípis, aby jsme vykázali svoji činnost a přiznali zisk a byli přihlášeni v obchodním rejstříku.Tak jsme družstvo rozpustili, členům vrátily podíly, aby nebyli v ničem ošizeni a naše podíly a 50 Kčs na to vydání dle rozpočtů praskly a to ostatní běhání bylo k lepšímu. V době popřevratové se také zrodila církev československá. Běhali po venkově agitátoři, sloužili mše a přemlouvali věřící na svou stranu. Mše konali v hospodě, v sokolovně, na volném prostranství nebo u nějaké té sochy. Zde hodně kázal doktor theologie Farský. Jiní zase prosazovali bezvěrecké hnutí. To zase nejvíce prosazoval učit. Ant. Skřivan. Kněžím se nejvíce jednalo o celibát (bezženství), aby se mohli veřejně hlásit k dětem. Z počátku, jak již to bylo v zákonech, stát na to platil na všechny církve a českoslovenští věřící si to museli platit. Nynější vláda veškeré toto ustanovení zrušila, matriční zápis se nyní koná na národních výborech a oddavky manželů také, kdo není s občanským sňatkem spokojen, může ještě jeti se dát oddat církevně do kostela. Tou dobou se zase vydával zemědělský časopis „Srp“ a já dělal kolportéra. Tento časopis vydával Václav Čech – rolník z Předína na Moravě, i kalendář Srpu jsem rozprodával, bylo v něm hodnotné čtení. Pamatuji se dobře, že v něm byly popsány dva nerosty, a to uhlí a sůl, a co se dá chemickou cestou z každého vyrobit. Dále tam byl obrázek Vladimíra Iljiče Lenina, jak stojí na zeměkouli a verše, že Lenin znamená víc mrtvý než živý. Měli jsme zde v obci založenou politickou organizaci KSČ a já dělal důvěrníka. U partaje byli členové soudr. Bíbrdlík Václav, Žemla Kajetán, Mračno Václav, Dřízhal Antonín, Studnička Karel, Lízner Václav, Votýpka Jan, Kolář Josef, Drahorád František, Smolík Josef a Očenášek Josef st.. Na spartakiádě Federovaných Dělnických Tělocvičných jednot konané v září 1921 na Maninách jsem byl já a soudr. Mračno. Dopoledne jsme si prohlédli výstavu časopisů a práci vystavenou soudruhů samouků. Krásné věci tam tehdy byly vystaveny, vykládací nábytek od krejčího, obrazy a mnoho a mnoho krásy. Byla tam skleněná mísa velikosti většího lavoru a na dně této mísy byla vybroušena hlava z těch odstínů presidenta ČSR prof. Masaryka. Vypracoval to jeden sklář z Boru od České Lípy, ale to již byla prodaná za 5000 Kčs. Nemohu všechno stále nosit v paměti, co tam všechno uměleckého bylo vystaveno od dělníků samouků, ale nejvíce převládal vykládaný nábytek, malby, rámy, hodiny různých tvarů, různé stroje v malém provedení atd. Odpoledne bylo cvičení žactva, dorostu, žen a mužů FDTJ na Maninách v r.1921. Zvláštní vystoupení měli muži, a to Kladeňáci s kladivy, Ostraváci cvičili s nosatcemi (krumpáči). Byla to tehdy krásná podívaná a čím více jsem byl pronásledován v politickém životě, tím více jsem jim uměl oplácet. Byl jsem mladý, tak jsem byl vždy na svém místě. Na 1. máje jsme chodili do Uhříněvse a také až do Říčan. Jednou také jsme šli do Říčan, to byla taková velká zima a padal sníh a my jsme si zpívali „My jsme ta avantgarda povstání – jsme děti revoluce“. Dělnická Tělocvičná jednota = měla přízvuk: Denucianské Tovaryšstvo Jidášovo. Anebo při volbách honily se sinekúry, když se některému nelíbilo, založil si novou stranu a šel do voleb na svoji pěst. Stavěly se vily nejvíce ve Vršovicích v Ruské třídě a Šafránce na subvenci je stavěli poslanci, ministři a senátoři. Ti potom před volbami fotografovali a tiskli v novinách, jak si kdo pomohl a jaký je zloděj.To ovšem byli strany vládní většiny. Komunisté byli v opozici, tak měli ruce čisté. A jak se na to šlo? Agrárníci, aby získali hlasy, založili tak zvané Domovináře. Sociální demokraté založili domkáře a malorolníky, a to ještě ze sociální demokracie se dva členové trhli a založili si vlastní stranu Modráček a Hudec. U národních socialistů to bylo to samé, těm se zase trhli bratři Stříbrných. Tak zas vznikla strana Stříbrňáků, kteří vydávali časopis Šejdrem. Ten byl také hrubý ten plátek. Každá strana se rozštěpila před volbami a po volbách dělaly celky a tak vzniklo přes dvacet volebních stran a straniček. Národní socialisté měli číslo volebních lístků dvacet jedna. A tak jsem namaloval bednu na plakát a pomohl jsem jim agitovat: „Kdo je blbý jak ta bedna – volí číslo dvacet jedna“. A těch korupčních afér co bylo -benzínová, lihová, uhelná a pražcová a ještě snad i jiné. Zde hodně míval schůze předseda československého svazu mládeže poslanec Emil Špatný, s tím jsme hodně při schůzích polemizovali: říkával vážení bratři a velectění páni protivníci! Jak jsem se již dříve zmínil, že jsem byl důvěrníkem politické organizace KSČ a zároveň jsem byl předsedou bezvěrců. Odebírali jsme časopis „Maják“, který jsem pálil a jinak ničil před prohlídkami okupantů. Měl jsem knížku z Majáku „Poslední bitva“ a musel jsem to zničit nebo různé brožury „Uvedení do věd přírodních“, které redigoval Vladimír Havel. Zkrátka co mělo komunistické nakladatelství muselo zmizet. Za prvé republiky jsme pořádali přednášky se světelnými obrazy. Byl jsem několikrát v Karlíně pro promítací stroj a zas tam s ním. Promítali jsme: „Kladenské doly a práce v nich“, „Stvoření světů“, „Zbožní taškáři“ a jiné. Na přednášky s promítáním chodili vesměs jenom naši členové a z rodinných příslušníků. Za to já jsem byl všude pranýřován, ať to bylo v zaměstnání nebo v obci od těch komunistožroutů a těch také bylo. Nebyli to jenom sedláci, ale vlastní spoludělníci mně házeli klacky pod nohy. Byly přidělovány nejdříve dlouhodobé pachty, a to jsem měl nad vsí 23 arů. Ty jsem ovšem dostal a stály 600 Kčs. Druhý příděl byly zase krátkodobé pachty. Měli jsme u Kateřinek u silnice a cesty k Šeberovu nájem pole přes 20 let a bylo psáno na otce a výměra byla 69 arů. Měli jsme ho se strýcem na polovic a on ovdověl, před tím šel jezdit do lesa s koňmi a tam zůstal i s bytem. Svůj domek předal nájemnici i s polem a ta z něj sklízela teprve rok. Já jsem si podal žádost na celé pole, ale starosta mi to odmítl, že mám právo jen na 30 arů, jinak že mi to nepodepíše, zatím pak psal oné nájemnici žádost na 49 arů. To jsem potom viděl obě ty žádosti v kanceláři „U Křižovníků“ a dva, kteří to viděli byli Růžička Čeněk a Vaníček Ant. z Kateřinek. Tak když jsem se ve skrze to pole nejvíc naběhal, tak jsem ho dostal v celku a v přídělu a takový dobromil starosta mi vyhnal z kapsy dobře 2000 Kčs dle ceny dalších přídělů. Ale ještě větší překvapení mě učinili členové poradního sboru se starostou v čele, když byl číselný příděl polí. Já jsem žádal o výměru celkem 2 ha a byl jsem jediný válečný invalida ve vsi a měl jsem dle zákona plný nárok na příděl. Při tomto číselném přídělu, který se odbýval hned ráno v bytě starostově jsem byl druhý, poněvadž jsem šel do Průhonic do práce. První byl soused Růžička, že jede do Prahy a druhým jsem byl já. Růžička dostal slíbeno 2 ha nejlepšího pole, přesto že měl živnost hostinskou, jeho žena obchod smíšeným zbožím a jeho otec trafiku a teď 2 ha nejlepší půdy. On se totiž domluvil s přídělovým komisařem inž. Markalousem, že má jeho bratr Růžičky sestřenici, a to Rybákovou ze Záběhlic. Já jsem byl hned na pořadu druhý, a kde jsem říkal, že to chci, tak říkal starosta nebo odborný poradce sedlák Ant. Procházka, kam to má Vaníček nebo Rožkota atd. Ačkoliv to pole bylo pro víc uchazečů a já byl teprve druhý a všech nás bylo více jak třicet a pak mi ještě řekl ten Markalous, že tolik dostat nemohu, jen dva korce. Ale to už na mě bylo sehráno, bylo to v r.1923, po té době, jak blesk zapálil Šafránkovu stodolu v Holi. Počátkem měsíce října mě čekalo teprve velké překvapení. Starosta obce, odborný poradce Procházka a členové komise Rožkota Václav a Vaníček Antonín 27 usnesli se mezi sebou a pobídli Markalouse, aby vyvlastnil moji knihovanou zahrádku pro souseda Frant. Zíku a mně, aby dal zahrádku o kus dál do pole.To se odbývalo v hospodě, nejdříve zavolali mě ke stolu a tady mně to nadiktovali, když to neudělám, nedostanu příděl a jsem řekl, že ne, že nejsem žádný velkostatkář, a že by se mohli stydět, že jsem jediný válečný invalida ve vsi a to se třemi průstřely, průstřel hlavou a krkem, klíční kosti a levé nohy. Při tom všem seděl vrchní strážmistr Kuthail a řekl mi, bylo mi Vás líto, ale dobře jste to řekl. Pak začali s přídělem dle abc, a když přišlo na mě, tak mě nechali a jeli dále až odbyli všechny. Na mě došla řada až ve čtyři ráno a když jsem jim řekl, že trvám na svém, tak že nedostanu nic. Takhle páchali na mně násilí, chtěl jsem je žalovat, potřeboval jsem svědky, ale žádný ze soudruhů mně nechtěl jít svědčit, že by mu nedali ti komunistožrouti žádný příděl. Byl jsem i v Praze na sekretariátu strany a tam mně řekli: Na nás to nežádej, my jsme v opozici (menšině), tak si vládní koalice může dělat co chce. V Průhonicích byli dva starší dělníci, kteří pracovali v lese (parku) a v Milíčově, byli také dva, kteří celý čas pracovali v lese. Takovýto lidé dostali odstupné na penězích, kteří pracovali v polním hospodářství. Ti dva z Průhonic dostali peněžitý odstup, u nás dostali i pole, když o něj žádali, ačkoliv jeden žádal hodně pozdě o pole, ale že to byl starostův tchán, tak to dostal. Žádost mu nosil do Říčan na poslední chvíli soudr. Mračno, pracovali jsme tou dobou na Seidlově vile a já přesně všechno věděl. Konečně jsem s velkou prosbou dostal příděl dva korce, ale co jsem se ještě skrze už naběhal do Prahy a do Říčan. To odstupné jim vymohl poslanec Špatný. S invalidním důchodem válečných poškozenců to bylo to samé v té kapitalistické republice. Stanovy pro výši důchodu měli od minulého století a podle těch jednali (podle úrazové pojišťovny dělnické). Plný důchod činil 1800 Kčs ročně, což se rovnalo 100 % invalidní neschopnosti. Když měl invalidní důchodce levou ruku pryč, dostal 75 %, když měl pravou ruku pryč dostal 85 %. Na 100 % nesměl mít obě ruce. Já jsem měl 45 %, pak 30 % a dostával jsem měsíčně 66 Kč a 6 Kč na dítě do 18 let. V Senohrabech byl penzista, jeden bývalý rakouskouherský generál, ten měl penzi 40.000 Kčs ročně, ale byl československý příslušník. V roce 1926 byl mokrý rok, že takový nebyl hned tak často, jak pamatuji v životě. To pršelo od jara do podzimu, že se muselo krmení z pole vynášet na vidlích. Ten rok jsem pracoval na Rozkoši a v Hrnčířích a do práce jsem chodil cestami, že jsem musel nosit celý rok boty. A tak se jednou stalo, a to v sobotu, že jsem došel do práce a pršelo, šel jsem ke stav. Dvořáčkovi pro výplatu z práce do Průhonic. V sousední obci, když tam spustil jak se patří liják, vlezl jsem se schovat v kovárně pod přístřešek, co kovář koval koně, ale ten mě vyhnal, že jsem bolševik a ti se chtějí o vše dělit – on že musí krmení vynášet na vidlích ve vodě a bolševici chtějí jenom brát, třeba jsem mu to vymlouval, že na něm nic nechci, vyhnal mě do deště. A takových bych mohl psát spoustu. Po přídělu, když už měli někteří parcely a stavěli si domky, přišel ke mě jeden soudr. V neděli ráno abych mu šel kavírovat (ručit) do záložny. Peněz měl sotva na parcelu a v rodině u něj to zrovna neklapalo, tak jsem mu to odřekl, já co jsem se na domek nadřel a on, že by to mohl prodat, aniž bych o tom věděl a mohl bych to pak platit. Tak se rozzlobil, že se na nás v........a na stranu také a šel. Druhý den zase chtěl, aby jsme mu pomohli ku potravinářskému obchodu a zavázat se, že budeme u něj nakupovat. Říkali jsme, aby si to vyřídil jako konzum, spotřební družstvo že ho bude zásobovat. Jinak, že je konkurence, když to nebude šidit, že bude mít zákazníků dost. Tak se rozzlobil a vystoupil ze strany. Další člen soudr. Kolář Josef se odstěhoval do své rodné obce do Průhonic. Někteří byli ještě se mnou perzekuováni a tak se strana (politická skupina) rozpadla. Já jsem se nadále přihlásil v Uhříněvsi a žádný mě ví nepronásledoval. A zde se potom založila znovu buňka v Újezdě a s ní ochotnické divadlo nesoucí jméno Jiří Wolker a získalo si zde velké obliby. Režiséra dělal soud. Lízner Václav. Získal všechnu mládež ve vsi pro divadlo a tak se všemu věnovali, že měli na divadle vždy velkou účast, bylo hodně návštěvníků přespolních. Ale všechno přešlo vlivem pracovních poměrů a vpádem okupantů a pronásledování. Za doby okupantů bylo každému poctivě smýšlejícímu být ve střehu, byl jsem též činovníkem hasičského sboru, konaly se hlídky, ve zbrojnici členské schůze a lidé zlí až k neuvěření a kam až se zvrhli pod jméno zvířat. Zvláště, když se lidé více scházeli dohromady, to bylo třeba v slově velké opatrnosti, udavači se rodili jako houby po dešti. V roce 1941 dostalo gestapo psaní v němž bylo udáno, že já jsem zabil dvoumetrákové prase na černo, a že mám v zásobě 3 q mouky a jiné ještě věci. Za udavače onen vyvrhel napsal Jos. Hrábka – okres.cestáře. Bylo to koncem měsíce května a moje manželka okopávala řepu u silnice u mostu k obci Hole. Najednou přijede auto a z něj vylezli dva Němci, jeden v uniformě, druhý v civilu a ptali se, kde bydlí Drábek? Manželka je opravuje a říká Hrábek, ale říká, že jsou zde tři Hrábkové, tak oni Jos. Hrábek. Bylo tou dobou před polednem a manželka měla jídlo s sebou, tak domů nepospíchala. Zatím oni si našli všechny tři Hrábky (otec a synové) a vyšetřovali je i písmo. Jenže oni měli písmo špatné, v udání pak bylo písmo pěkné, přesně psané i s pop. číslem. Já jsem písmo neviděl, pracoval jsem tou dobou v potravinových lístcích při výdeji, takže jsem mohl ono písmo posuzovat. Proto ale se ke mně dobývali do stavení dvakrát dle výpovědi svědků, ale naštěstí jsme nebyli žádný doma. Proto ale jsem dělal pořádek, ne snad v zásobách, ale ničil jsem literaturu a všechno, co by mě mohlo z něčeho usvědčit. Je mi velice líto, že pachateli takovýchto udání se nepřišlo dodnes na stopu. Stalo se v obci Křeslicích, že jedna žena psala dopisy na gestapo a dala dopis do schránky v obci. Tou dobou tady byl listonoš ze Sudet, jak Němci říkali, nějaký pan Beran. Ten vybral psaní ve schránce a přišel na psaní psané pro gestapo. Okamžitě psaní vzal a šel s ním ke starostovi obce, dobrému to člověku. Tak psaní rozlepili a přečetli, kde bylo udání na Václava Moudrého dělníka z Křeslic, že načerno zabil prase. Starosta psaní nechal u sebe v úschově a po revoluci s ním vylezl teprve na světlo. A to už byl její zeťák předsedou národního výboru. Tak bábu sebrali a odsoudili na dobu 6 ti let. Byla na Mírově na Moravě, ještě jedna tam s ní byla z Kuří. Ani té bába neřekla odkud je. Ta druhá tam byla skrze šmelinu. Za nějaký čas chtěli bábu dostat domů. Zeť napsal žádost a dal na to obecní razítko (zneužil úřední moci) a jeho žena s tím chodila po vsi a sháněla na to podpisy. Tak ho soudruzi skrze to vyhodili z výboru, on šel dělat řemeslo, úderničil asi 14 dní, dostal za to dovolenou v Bulharsku, pak šel na školení a dostal místo tajemníka. Založil v té obci JZD a dnes je již v důchodu. Takových mrvů bylo všude dost a takové by měla strana přísně trestat, ne ho nechat šplhat se nahoru a dělat kariéru. Dále jsou ještě takoví soudruzi, kteří ovládali národní výbory, ale jenom tak dlouho, dokud pro sebe si to své nevyřídili. Zkrátka také praktikovali kult osobnosti. Příklad: Potřeboval stavět, všeho využil jako člen národního výboru, když vyřídil si své, žádný ho ku společné práci pro kolektiv nedostane. Já pracoval v hasičském sboru plných 37 roků a vedl jsem veškeré písemnictví. Vzdal jsem se všeho, až když mě odvezli do nemocnice. V dnešní době snad ani nedělají záznamy, ani schůze, dělá jim to soudr.Votýpka. Ostatně o mém členství v hasičstvu a u požárníků bude psána zvláštní rubrika. Jak už bylo uvedeno v přídělech pozemků, zůstaly zde ještě zbytkové statky. Takový také byl zbytkový dvůr Milíčov. Koupil jej nějaký Jaroslav Hrach, bývalý správce. Koupil jej někde v Praze od bývalého mladého hraběte, který snad ho prodal v podnapilém stavu za cenu 800.000 Kčs a ještě jednou tolik měl zaplatit na úplatcích. Bylo to stejně laciné, když taková výměra lesa činila 70 ha, dále ty čtyři rybníky s pozemky okolo patří katastrem k obci Újezdu včetně lesa. Pod rybníkem Vrahem pozemky patří katastrem Petrovicům. Proti domu pozemky táhnoucí za bývalý „borový remíz“ a táhnoucí se nahoru k silnici na křižovatku, těch je nejvíce, patří katastrem obci Háje. Dále je tu taková výstavba obytných a hospodářských budov. V tu dobu jen ten les stál za ty peníze, za jedno byl ještě hustý a vzrostlý. Byl by kácel dál a těžil z lesa, ale musel se podrobit zákonům o ochraně lesa. Měl v úmyslu rozprodat hořejší část lesa od tak zvané pražské pěšiny až k novému strážnímu domku a dále až na cestu vedoucí k lesu. Situační plán byl schválen, kde bylo i místo pro kostel a školu a 104 stavebních parcel. Prodal z nich pouze dvě. Bylo by se to uspíšilo, kdyby tam byl dřív něco postavil, ale on peníze na stavbu neměl a o koupi se ucházel jeden žid a když mu za pozemek dával milion korun, tak on už zas chtěl dva. Z koupi tehdy nic nebylo a tak to padlo. Dále přestavěl v r. 1934 z hájovny hospodu u „Nového rybníka“. Hledal při všem lehké a výnosné zaměstnání. Měl dvě děti, které si hrály s dětmi deputátníka Bíbrdlíka, ale kdyby jim dala panička kousek suchého chleba, když jeho dětičky měly namazaný, v tu dobu jsem tam pracoval, tak jsem vše viděl. Ale neumřel také bohatý, přišla doba socialismu a on musel pracovat pro kolektiv a ze dvora se musel vystěhovat, který převzal stát do své správy. Syn se vyučil zahradníkem, odešel vykonat vojenskou povinnost a pak se oženil a to dost nešťastně, že již je zase rozvedený. A dcera, vyučená vázáním květin, se provdala za zahradníka, který je zaměstnán na Slupi v botanické zahradě a tam bydlí. Bývalý majitel dvora Hrach umřel v bytě v Hostivaři před čtyřmi léty a jeho žena je u dcery v botanické zahradě. Jak praví staré české přísloví: Lehce nabyl, lehce ztratil a tím je vše vyřízeno. Ovšem, že pracoval několik roků v socialistickém sektoru na státním dvoře v Křeslicích a umřel náhle na srdeční chorobu. Měl bratra, ten si za prvé republiky zařídil realitní kancelář, přibral si advokáta a již se kšeftovalo. Jenže také brzy umřel na tu samou chorobu. Pak měl švagra inženýrem, pracoval v Českomoravské ve Vysočanech, ten se zabil při srážce autem. Z těchto důvodů a hlavně se to týkalo peněz, že nedošlo k postavení vil na hořejším konci lesa. Dále by mohli prodávat tam stav. parcely majitelé pozemků okolo lesa až k silnici. Ovšem došlo na to až teď, kdy rozlohou se Kateřinky vyrovnají Újezdu, jenom že je dnes velké umění stavět, poněvadž stavební materiál je používán na velkostavby kupř. přehrady, továrny a velké obývací domy. A pak jsou zde ještě zemědělská družstva a státní statky, kde provádějí práci národní podniky a ty mají materiál lacinější, když oni platí cement 16 Kčs a soukromník 52 Kčs nebo 56 Kčs. Za předmnichovské republiky bylo materiálu, že by s tím člověka zavezli jak na šachtě a stačilo jenom slovo a nemusel nikam běhat. V dnešní době se žádný nenamáhá, aby něčeho ušetřil nebo opravil a ono to s tou krásou v naší milované vlasti vypadá tak, že to z pohledu co nevidět spadne. U Procházků i u Gutů ve statku jsou pilíře hned z počátku u vrat shozená a vrata pryč. Za takové věci, které jsou ke škodě celku má nést odpovědnost každý jednotlivec. Dále jsem si vzpomněl, když jsem byl za stranu členem obecní rady v počátcích prvé republiky, že nějaký Vágner pocházející z naší obce, žádal o nějaké listiny jakožto doklady. Tou dobou byl majitelem drogerie a pěstoval včely v Litovli až na Moravě. Druhý případ pamatuji, že nějaký Chlebna pocházející ze zdejší obce byl ubytován Dörstnu ve Vestfálsku, kde pracoval. V případě, že potřeboval nějaké úřední potvrzení, psal jim na obecní úřad a výlohy s tím hradil nějakou tou markou, psal ještě česky. Jeho synové pak již dopisovali už jen německy. Z pop.čísla 28 /*nyní dům Grznára/ pocházel Josef Horáček, nar. 1885, vyučený strojní zámečník, odešel po vyučení na Moravu, kde pracoval ve Vyškovském okrese později se tam i oženil, bydlel v Holubci č.p. 140. Zdali je ještě naživu není mi známo. Před několika lety zde byl se synem na výstavě na motorce. Pracoval tou dobou v Rusínově, v továrně na nábytek, kde také dříve pracoval Klement Gottwald. To by asi bylo vše milý čtenáři z mých pamětí a zároveň Ti sděluji na sklonku svého života, že vzpomínek z pracovního prostředí mám jich hodně. Obecní váha postavena v počátcích první republiky za peníze z honitby. Transformátor, který jsem postavil s učněm od stav. Dvořáčka. Těch jsem postavil několik, a to v Holi, Čestlicích, v Pitkovicích, Petrovicích a v Jesenici. Ve mlýně v Újezdě jsem pracoval samostatně na Francisově turbíně a betonových vantrokách. Dále ty moje venkovské omítky u „Malých“ u Kapka a jinde. Práce z umělého kamene na hřbitově v Čestlicích odpovídá době z r.1925. Vršek zvoničky z umělého kamene a práce na mostech tvrdé kameniny přes dálnici. A stále ještě bych mohl upozorňovat na práci, kterou jsem podnikal. Všechny různé práce jsem prováděl, neříkám, že by ten druhý neuměl, ale neměl hned tak každý příležitost, aby na nich mohl pracovat. Tato dálnice vedená odtud do Jihlavy zabírá plochu, že by uživila 250.000 lidí. Má se na ní příštím rokem pracovat.


Vzpomínky mého vojenského života

Vzpomínky mého vojenského života

Jak již jsem se z počátku v této knize zmínil, že jsem se 29. května 1890 narodil, tak jsem byl 27. května r. 1911 odveden v Říčanech k armádě rakouskouherské monarchie. To znamenalo, že někdy v měsíci září dostal tam povolávací lístek a 1. října se obyčejně nastupovalo k vojenské službě.
Tehdy patřilo pod rakouskouhersko asi osmnáct zemí a zemiček, takže tou dobou mělo mocnářství asi 42 nebo 44 miliony obyvatel. Každý ten národ si mluvil svojí mateřštinou, úřední řeč byla německá. Praktikovali to tak, že míchali národnosti dohromady, tj. Čechy s Němci nebo do Čech nasadili pluk celý poněmčený nebo alespoň 1 prapor. Takže třeba jízda dragounů byla zde v městě, kde měli kádr, ostatní pak byli v Polsku (bývalá Halič – část Polska) a pěší to samé, kádr měli zde, jeden nebo také dva prapory byli v Tyrolích nebo Bosně a Dalmácii.

 část Polska Jak jsem se nahoře zmínil o odvodu – bylo nás z obce 23, z toho odvedeni dva, druhý kamarád Jos. Gut z čísla 5. Že by se někdo mohl divit, že nás u odvodu bylo 23, kde se všichni v obci vzali, sděluji, že tehdy Újezd s osadou Kateřinky, Křeslice Horní a Dolní byla jedna obec. A tak jsem dostal v měsíci září povolávací lístek, na kterém bylo psáno 35. pěší pluk 12 setnina – Plzeň. Ptal jsem se kamaráda vojákujícího v Plzni dopisem na bližší informace a bylo mi sděleno, že 3. prapor 35ho pluku leží posádkou v Kalinoviku v Bosně. Jos. Gut to měl k 28. pěšímu pluku do Tridentu do Tyrol.
A tak jsme 1. říjny narukovali do kasáren pod Bruskou. Tam nás čapli každého jinam, takže jsme se neměli ani kdy spolu rozloučit. Před polednem nás dali dohromady, 22 polních myslivců, 7 zeměbrany a čtrnáct dragounů k dělostřelectvu. Vedli nás na Újezd k Tyršovu domu do vojenského skladiště na dvůr. To byl tak zvaný Caikl. Vojáci nás hlídali a večer nás kromě dragounů vedli na dráhu na Smíchov. To nastala ta písnička, až pomašírujeme Bruskou bránou ven, a to jsme postavili kufry, sedli na ně a zpívali. Měli s námi práci než nás dostali do vlaku a hned jsme jeli. Do Plzně jsme přijeli v noci, jenom 22 polních myslivců jelo dále až do Chebu. Měl jsem tam v tom transportu známé kluky z Hostivaře a Arona Frant. z Herinku, ale ti zůstali sloužit v Plzni. Po cestě hned z Brusky jsem se seznámil s kamarádem Stanislavem Jelínkem, pekařem ze Smíchova a s ním jsem prožíval vojnu v Bosně. Byli jsme tři nebo čtyři dny v Plzni než jsem jeli. Až jsme šli na vlak, takhle večer a ráno jsme přijeli do Vídně na Františkovo nádraží, kde byly kuchyně a dostávali jsme kávu. Co jsem tam tak chodil, hned přiběhl ke mě kamarád Ant. Šalda z Kateřinek a ptá se kam jedem? Já říkám, že do Bosny do Kalinovodu a oni, že jsou u 102. pluku z Benešova a jedou do Hercegoviny do Mostaru. Měl tam kamarády Jos. Vampolu ze Záběhlic a Frant. Žížalu z Kunratic. Tak jsme jeli v dobytčích vozech od několika branží, též před námi šli i Moravané.
Ve Vídni jsme šli z nádraží France Josefa přes Svatoštěpánské náměstí okolo kostela sv. Štěpána na východní nádraží. Tam nás zahnali do vozů a jeli jsme dále přes Rakousy do Uher, přes Chorvatsko na Záhřeb do Slavonie, jenže jsme po cestě hodně stáli na kolejích než nás uvolnili, až jsme se dostali do bosenského Brodu. Tam jsme přesedali do úzkokolejných vozů a jeli dále přes Dervent, Deboj, Maglaj, Zenica a Sarajevo. Po cestě jsme v těchto místech také stáli a dostali menáž. Vlak projížděl samým údolím a my jsme se dívali na ty strmé skály ku příkladu: stěna rovná, vysoká, vápencová a v té obrovské výšce bylo natřeno vápnem F. J. I. To se ví, že to Franz Josef I. nedělal, jako bývalý zedník vzpomínám na ty obrovské výšky. Do Sarajeva jsme přijeli ráno, dostali kávu, pak trochu odpočinek a teď před sebou cestu do hor, plných 76 km. Od 102. jeli dále do Mostaru. Tak jsme šli a zpívali a mluvili mezi sebou česky a hned za městem jdeme jak to jde a v takovém údolí tam stál pěkný dům v zahradě a byly tam asi 4 ženy a povídají česky: a tady jdou vojáci a Češi. Došli jsme do večera na poloviční cestu, kde byly kasárna, tam byli vojáci Moravané a tam jsem spali do rána. Druhý den jsme šli dále okolo pevnosti „Krbliny“, která je vzdálená 2 hodiny od kasáren, až jsme došli do onoho Kalinoviku, kde hory s oblohou se snoubí a tady mám strávit 3 dlouhé roky. Cesta na místo nám trvala celý týden, a to 5 dní ve vlaku a 2 dny pěšky.
Popis místa a okolí: Kalinovik je malá vesnička, v nížině jsou kasárna, pravoslavný kostel a několik chat, většinou bez stropu a prostředek byl upraven pro topeniště. To byly takové ubikace domorodců (cužáků), ale to se jim nesmělo říkat. Kromě těchto tam bydleli Turci, byli k poznání, že nosili fézy a každý měl dvě ženy. V tomto hnízdě byli tři setniny 3ho praporu, byl zde plný stav 120 mužů u setniny a jedna setnina byla ještě o 6 hodin dále v místě zvaném „Úlok-Obrna“, což znamená Úlok = turecká vesnice, Obrna = znamená pevnost. Od nás z kasáren tam dopravovali poštu na mulách, to byly jen pěšiny ve vrchách. Kromě toho byly na kopcích nad kasárnami ještě dvě pevnosti, a to „Vézač“ a „Gardina“ a dále ještě jedna „Kula Vlaní Gláva“, česky celá vraní hlava.

Kalinovik Bosna a Hercegovina byla okupací vydobytá v roce 1878 za velkých bojů a velkých ztrát na obou stranách. Celou tu dobu tam vládla pokrevnost – sám jediný voják se nemohl nikam pustit sám, vyjímaje hlídky neboli stráže, které měly stále připravené zbraně. Na vycházku nás chodilo více. Všude v místech, kde byly vedeny boje s povstalci byli mrtví na místě pohřbeni a na to místo naházena hromada šutrů, ten pak vždy stříkali vápnem. Podle toho také kolik bylo padlých, dle toho byla velká hromádka. Povstalci opravovali veškeré skály a kopce, z těch pak váleli kameny na vojsko. Nebo jsou tam ve velkém počtu jeskyně a ponory což znamená, že vám teče potok před očima, najednou se vám ztratí do ponoru a přijdete na něj až třeba za hodinu cesty, kde již zase teče voda po povrchu. Tím právě také přicházely k zabití celé čety.
Můj otec měl osm bratrů, kteří byli usazeni zde a čtyři v Průhonicích. Strýc Václav vojančil u dragounů a již měl i abšit v ruce (propouštěcí list), protože byl starší 42 let a musel narukovat do Bosny. Že jich bylo více ve vsi, tak mu říkali „Bosňák“. Sarajevo je hezké město ve velké rovině s protékající řekou a obklopené kol dokola skalami. V těch skalách kolem města na ochranu bylo 37 pevností. Za Rakouska tam bylo 45té velitelství a byla to také největší vojenská organizace. Všechny úřady byly vojenské – vojenské velitelství, kasárna jako bloky stanů v Praze, uprostřed velký dvůr, kde byli umístěni koně, kanóny atd. Vojenská pošta a vůbec všechny úřady vojenské a několikery kasárna dělostřelectva a všechno přejít trvalo tak ? hodiny cesty. Z vojska pak všechny druhy zbraní a národností.
Když jsem jezdíval někdy do Sarajeva, tak na stravu a nocleh jsem byl u 74. pěšího pluku z Jičína. V době mé aktivní služby byli již ve městě vybaveni jako tady, kdežto v horách u nás tam jezdili a měli dřevěná kola i nápravy. Dobytek zase byl celou zimu na horách a jedna ze stáda měla zvonec. Služba se držela na pevnostech stále, hlídkovalo se jen za tmy, v noci dva vojáci a vedoucí stráže. Ti se každé dvě hodiny střídali a každou hodinu křičeli: „Ver da patrol frbaj“. Byli to dlouhé chvíle v té službě a do té služby se chodilo obden.
Kromě těchto tří pevností byla ještě pevnost „Krblyna“, tam se chodilo na služby na měsíc, vždy 4 důstojníci a 18 mužů neboť to bylo dvě hodiny od kasáren. Pak byly stadionky odkud se zaváděly služby k magazínům na holzplatz, kde bylo dříví polenové – tisíce metrů a vyrovnané až 4 m vysoko. Dále tam byly tři lágry. Lágr A byl zvlášť, na něj se chodilo na střelnici. Lágry B a C byly dále od kasáren, tam byl sklad ovsa, sena, slámy a pak tam bylo spoustu štábbaráků, že to bylo jako pořádná vesnice. Zde se právě odbývaly každoročně císařské manévry a ty domky byly pro vysoké vojenské hodnostáře. Ty trvaly obyčejně 7 nebo 8 dní, ale stálo to za to. Sem jezdíval na manévry následník trůnu s chotí – František Ferdinand rakouský D´Este, než ho i jí student oddělal oba ranou z revolveru 1913 na mostě v Sarajevu. A tak se našla příčina k prvé světové válce.
V samotném Sarajevu je hodně kostelů tureckých, zvaných mešit. Ty nezvoní do kostela, ale svolávají křikem z věže, házejí při tom rukama, to je na věži nahoře takový balkon kolem dokola. My jako vojáci jsme nosili i hole v letní dobu kvůli štírům (škorpiónům). Museli jsme vždy oklepat kameny a pak teprve si lehnout na zem. Vedra tam byla veliká a zima také, bylo tam až 36 °C mrazu a také až dva metry sněhu, když jsme přišli ze služby, honili nás na sníh. Bylo zvláštní, že v zimě, když vše bylo pod sněhem a vlci běhali v lágru, že se do vojáků nikdy nepustili. Jestli cítili ten střelný prach z těch patron a my jsme nesměli po nich střílet, když byla tak jasná noc a běhali jich celé smečky.
Prales byl nedaleko kasáren od nás k Jelači směrem k Foči. V Jelači byla četnická kasárna. Do Foči bylo od nás 42 km. Pionéři prodělávali cvičení na řece Drině ve Visegrádě na srbských hranicích. Tam spatřil člověk i mnohé přírodní jevy, jako jsem stál stráž prvním rokem o Třech králích (6. ledna) na pevnosti Vézači, když přišla v noci taková sněhová bouře a blýskalo se tak, že jeden blesk stíhal druhý. Jako vojín na stráži, nasazené bodlo a mezi samým železem, kde ve zdi byly střílny z pancéřových desek, dále vrata železná u vchodu, dvojitá na druhý dvůr, kde byly umístněny kanóny a munice. Ta se dovážela vždy v zimě, když byly nejhorší časy a to z Foči.
Hned prvním rokem jsem to zažil, boty staré, spravované, při chůzi jsem si odřel nohy, a když jsem nemohl jít, tak jsem se vezl, a tak jsem omrzl na nohy. Hejtman byl Němec a darebák, který neznal jiného než aušpéru (zavřít).
Po půl roce vždy doplňovali mužstva z Plzně. Který jim tam neseděl, tak mazal dolů, jak říkali. Tak tam přijel k naší kumpačce Frant. Tůma z Hostivaře, se kterým jsem chodil do pokračovací školy v Hostivaři. Rok před tím, jak mi říkal Václav Zeman z naší cimry, tam narukoval Láďa Jarouš z Hostivaře, a že nebyl takovému životu zvyklý. Když mu řekl desátník, aby umyl záchody, že ho setřel koštětem, a že za to dostal 6 měsíců arest a 6 měsíců měl nasluhovat. Arest v Sarajevě vydržel, pustili ho domů, dostal krankperláb (nemocenskou dovolenou) a doma brzy umřel. Znal jsem ho dobře ze školy, učil se u Janouška v Hostivaři strojním zámečníkem. U 11té setniny vojačili dva mládenci z Dubče, Jaroslav Frk a Frant. Novák – ten ale v první válce padl. Frk pracoval na dráze a je snad ještě živ. Známosti s kamarády si mnohý udělá a někdy je lepší se jim vyhnout.
Mám jednu milou vzpomínku z roku 1912, když jsem jel domů na dovolenou, když mně těžce stonala matka. Do Sarajeva jsem se svezl na voze s koňmi a přijdu na nádraží večer a jdu si koupit lístek a předkládám dovolenku. Říkám – nach Prag – pokladník mně říká česky – do Prahy. Já jsem Čech. Ptám se, kdy jede vlak? On říká, od května je to změněné, máte ještě hodinu času. Tamhle si sedněte na lavičku, já Vás potom zavolám. Tak sedím na lavici a v tom tam přijdou tři civilové a mluví česky. Jeden z nich říká: jdu se zeptat tedy, kdy jede vlak – přijde a povídá, máme ještě hodinu času, ještě by jsme se mohli projít, ale kam dáme ty kufry a já povídám: já Vám je ohlídám. Sáhl do kapsy a hned mi dával 2 doutníky, ale já měl tabáku a cigaret plný kufr. Ten jeden byl starý, velký, zarostlý a ten se mě ptal, kam jedu, já odpovídám, že do Prahy. Tak odešli a za chvíli přišli a ten starý se mně ptal kam jedu, jestli jedu do Prahy a kam? Já říkám, že před Prahu. Zas znovu – kam? Já povídám, co Vám budu vyprávět, když to tam neznáte a on povídá do Hostivaře nebo do Uhříněvse? Tak mě to překvapilo a povídám, že mám v Hostivaři provdanou sestru, ale že to mám z vlaku stejně daleko. Tak se mě ptá, ze které vesnice jsem. A já mu říkám, co Vám budu říkat, když to tam neznáte. A on mi začne jmenovat vesnice z jedné strany vlaku a já mu říkám, že jsem z druhé strany. Tak začal jmenovat i Průhonice. Já říkám, že jsem z Újezda a on říká, co dělá ten fousatý Tonda Smolík – to byl můj strýc – a ještě se ptal na další na Zemana, Kuchaře z Křeslic. To mě tak překvapilo, že jsem chtěl vysvětlení. Tak mně sdělil, že byl před dvaceti léty strojníkem v Uhříněvsi v cukrovaru. Ptal se mě, zdali půjdu do Uhříněvse a jestli vím, jak má ten krámek u cukrovaru nějaký Kotek. Já že to vím, tak mi dal vizitku Otto Zeida, abych mu ji dal a vyřídil od něj pozdrav, že spolu vždycky hráli dardu. Říkal, že má dva syny v Americe, a že přijedou v létě do Prahy na sokolský sjezd a on z Bosny a tady v Praze, že se sejdou. Tamti dva, jeden byl starší (byl od Kutné Hory), ten jel se mnou vlakem až do Brodu a tam si připlatil na rychlík, dělal mistra v mydlárně a musel narychlo odjet, skrze mstu. Ten třetí byl z nich nejmladší, takových třicet let a byl od Jičína. Já mu říkal, že tam musí mít známé u 74. pěšího pluku z Jičína. On říkal, lepší se jim vyhnout, mám mezi nimi na osm set korun a nemůžu se nic od nich dostat. Chtěli si společně zařídit výrobu mýdla tam v Bosně. A tu již přijel vlak, tak se rozloučili a my nasedli do vlaku a jeli jsme. Ráno jsme dojeli do Bosenského Brodu, odtud jel on rychlíkem a já osobním přes Slavonii a Chorvatsko až večer jsem přijel do Sžabatky (Subotica), kde jsem znovu přesedal a ráno jsem přijel do Budapestu. Tam jsem znovu přesedal a večer, vlastně k večeru, jsem přijel do Vídně.
Nebyl jsem znalý cesty po Vídni, tak jsem jel auslákem (dopravníkem), který táhli koně a přijeli jsme na nádraží France Josefa. Zde jsem nasednul a ráno jsem přijel do Uhříněvse. Celá tato cesta ze Sarajeva do Prahy trvala 2 dny a 3 noci. Nic mě po cestě nezajímalo, jedině krásný a vzrostlý bukový les při jízdě z Bosenského Brodu do Subotice. Nebo v Bosenském Brodě to výstavní nádraží. V Budapestu takový dlouhý most přes Dunaj, myslím, že ani jeden není tak široký. Taková cesta vlakem stála 96 Korun, ovšem já ji neplatil a za celý rok už jsem potom jinou nedostal. A tak ten život pomalu ubíhal, když nás honili po vrchách a my byli nad mraky a vesnice dole nebylo vidět. Začali z jara kompanie buňky, po nich batalion buňky a pak manévry. Po manévrech se držela stráž a dělali se silnice. Byl tam větší žold, tady bylo osm krejcarů denně, tam bylo 10 krejcarů. A menáž také lepší, půl roku v zimě byla k večeři rýže s masem a čaj nebo takzvané šunkofleky se špekem a také vuřty. Chleba toho bylo zvláště dost.
Až se stalo, že přišlo to válečné napětí, byli povoláni i rezervisté 1912 – 1913, až došlo k té tragedii sarajevské, kde odbouchnul studující Princip následníka trůnu a jeho manželku hraběnku Chotkovou. To byla příprava na válku, která taky ve čtrnáctém roce přišla. Ve 12tém a 13tém roce stále se jednalo o zkrácení vojenské presenční služby na dva roky jako to bylo u zeměbrany, až konečně počátkem čtrnáctého roku na to došlo. Tak nás pouštěli domů, ale málem jsem z toho měli. Těch několik měsíců být doma bylo sice hezké a velmi krátké, když tu najedou 26. července v neděli na svátek sv. Anny 1914. Jeho apoštola, veličenstvo z Boží milosti, císař rakouský, král český, uherský atd. vyhlásil všeobecnou mobilizaci prvé výzvy (tj. do 36 roků).
Tehdy jsme hráli u „Růžičků“ kuželky a mnoho se jich nevrátilo. Druhý den ráno jsme se rozjížděli každý ke svému útvaru. Někteří šli do Uhříněvsi na vlak a jeli na Benešov, někteří přímo do Prahy a někteří z Prahy na Plzeň, Klatovy a Cheb. Moje cesta byla do Plzně. Žádný jsme si toho s sebou moc nebral, dohromady všeho jenom balíček, takřka jedno prádlo. Tam se prováděla takzvaná prezentýrka a lidé se tam cpali, byli někteří zkrátka velmi nedočkaví. Já když jsem to viděl, tak povídám si, na tohle mám dost času. Šel jsem do hospody blízko kasáren ke „Hvězdě“. Tam bylo veselo, ale kam teď spát? První noc jsem spal za stolem v hospodě. Druhý den jsem šel zase na Klatovskou třídu se hlásit, ale ono zase plno lidu. Tak zase zpátky do hospody. Pak jsem se šel podívat, kde jsou ubytovaní. Tak jsem zůstal spát v jedné škole na slámě. Ráno jsem se šel hlásit, už nás tam moc nebylo, všude měli lidu dost, tak nás poslali několik do jedné školy k první náhradní. Oblek jsem měli modrý, tak jsem si to vybral a obléknul a za hodinu již mě volali, abych to svléknul a šel k maršbatalionu, že jsem se dostal omylem. Tak jsem šel do české reálky k tomu maršbatalionu, co jsem u něj byl, a který jede na Srbsko. Tam jsem měl ovšem samé známé.
A tak přišla sobota a někteří kamarádi říkali, abychom se jeli ještě podívat domů. Tak jsem šli do Doubravky na vlak v sobotu v půl jedenácté. V neděli, když jsem večer přijeli, tak maršbaťák byl pryč, odjel v sobotu večer. Bylo nás asi dvacet. Slibovali nám i trest smrti zastřelením a pak nás dali k regimentu k některým kompaniím. Já se dostal k osmé. Kamarád Jelínek byl u třinácté. Že toho bylo všude plno vojska, tak jsme byli ubytováni ve škole u saského mostu. Dopoledne bylo cvičení, odpoledne volno. Kuchaři měli kuchyně na ulici, vojáci to nesnědli, ti co byli zblízka šli domů, tlusté maso hovězí mnohý nejedl, a tak to odnášeli chudí lidé domů – plné džbány. Jeden den, snad to bylo i v neděli, přijel 6tý prapor polních myslivců ze Syliánu z Tyrol, kteří jedou na ruskou frontu. Měl jsem tam kamaráda Josefa Řehku z Hole. Tak kutálka našeho pluku jim byla naproti na nádraží, tam jsem na peronu čekali od dopoledne až do pozdního večera, než jsme jeli. K dojmutí došlo nás všech po cestě na vlak, mezi námi těch děvčat ve čtyrstupu, toho líbání všech a toho pláče. Na nádraží pak se vojáci shlukovali a zpívali nebo se jinak hovorem bavili. Stál tam hlouček jednoročáků učitelů a zpívali píseň „Zasviť mi ty slunko zlaté, na poslední z vlasti krok“, v tom jeden z nich padl na zem a byl mrtev.
Ještě jsem se zapomněl zmínit, že jsme byli také v kostele na posvěcení našich zbraní. My, Češi, jsme byli v kostele Redemptoristů na Klatovské třídě. Němci byli na náměstí v kostele sv. Bartoloměje. Když jsme byli v tom kostele v plné výzbroji, pozorovali nás ti muži ze shora neb tam byl kolem dokola balkon, zdali se někdo z nás bude modlit, a jak se chováme. Ten kostel byl stavěn v r. 1911 a pivovar „Světovar“, dnes již zrušený, také.

Konečně jsme nastoupili do vlaku a ráno ve 3 hodiny jsme již čekali na smíchovském nádraží. V 6 hodin ráno již jsme projížděli nádražím bývalého Františka Josefa přes Hrabovku, dále k Běchovicím a Českému Brodu. Jely dva vlaky za sebou, vezly se kuchyně a veškerý proviant. Nás vojáků byly tři prapory – celkem 3 000 mužů. Tak jsme jeli až do České Třebové, kde nás rozdvojili. Jeden vlak jel na Brno a druhý na Olomouc a v Přerově jsme zase už byli pohromadě. A už zase se jelo dále k Hranicím a k Ostravě, až jsme se druhý den večer dostali do Krakova. Krátký oddech, kafe a zas dále Turnov, Rzešov a Jaroslav a dále k Přemyšlu. Před Přemyšlem jsme vystupovali z vlaku ve stanici Žuravica. To již jsme viděli pevnost Přemyšl a okolo ty pevnůstky. Odtamtud jsme šli na sever na nějaké městečko Lubačow, tam už bylo vojska, oblehli jsem studny, kde jaká byla.
Tam již byli od 6tých myslivců, 22tých myslivců, 88. pěší pluk, 75. pěší pluk a 29. zeměbranecký pluk, celé tyto pluky tvořily jednu brigádu, ale dělostřelectvo dosud žádné. A tak jsme šli jeden den po cestě lesem na bojiště a nesmělo se mluvit ani kouřit. Šli jsme ve čtyřstupu, ticho jako v kostele a najednou rána z pušky nahoru do vzduchu. Teď hned ten shon, kdo to vystřelil, ale žádný se k tomu nechtěl znát, tak praporčík chodil ve čtyřstupech a prohlížel pušky, až přišel za nás a našel toho vojína, záložníka Veselého, který vystřelil. Povídá: Veselý, vy jste vystřelil, proč jste vystřelil? Povídá Veselý: Já nevím, p. fenrich, ale muselo to vylítnout laufem. To bylo toho smíchu třeba, že jsem šli na válečná jatka. Měl jsem kamaráda vedle, Vojtu Krutla, veselého to člověka a moc chudák Veselý od něj zkusil. Veselý byl záložník, celé tři roky dělal hejtmanovi sluhu a po cestě asi odstrčil špérklapku (uzávěr) a tím vyšla rána.
Druhý den jsme vylezli z lesa, to již bylo na veliké pláni, ale také střely bzučely jako včeličky. Rychle jsme nastoupili do švarmů a již nás hnali kupředu. Nepřítele jsme neviděli, ale zato strojní pušky a kanóny začaly mluvit a začaly hořet vesnice. Bylo to v takovém místě, jako kdyby ses díval od Chodova k Radimovicům a k Říčanům. Byli jsme v prvním švarmu a nás dobíhaly ještě tři švarmy bez dělostřelectva a do večera jsme byli hodně daleko přes všechny možné překážky.
Byla tam taková krajina, samá voda. Tekla tam také nějaká říčka nebo větší potok a dosti dravý a vody bylo tak 1 metr. Někteří to ani nepřešli, zůstali v tom proudu, jak jsem viděl. Bylo to tam samá rašelina i celé štosy cihel z rašeliny. K večeru jsme postupovali do vrchu, hodně nás scházelo, na to byl i raněn vedle mě nadporučík v záloze Němec. Byli tam ovesné panáky, tak jsme ho odtáhli za panáka a on v něm byl první carský voják. Zbraň žádnou neměl, nohu jsme mu obvázali, vzali ho do celty a nesli jsme ho zpátky. Pro vodu jsme nikam nemohli, zůstali jsme tam do rána. Vesnice všechny hořely, nepřítel měl dobrý cíl na kostel a podobně. My jsme byli mokrý jak jsme přecházeli ten potok, tak jsme si udělali oheň a já jsme při něm usnul, až mě to vzbudilo, když mě pálily nohy a já měl spálený boty, tak jsem šel ráno k padlému a vzal jsem mu je z nohy.
Rusové se na noc stáhli dál a čekali jak zase budou do nás pálit, až budeme postupovat. Takhle to trvalo ještě dva dny, až jsme se dostali přes Zámošť, Tomačov až k Dublinu, asi 140 km od Ruska. Tak zase nás stáhli zpátky, aby nás nepřítel neobešel a nezabral, tak jsme zůstali na hranicích a převáděli nás po hranicích, až jsme přišli hodně na východ. To už byly srážky bez té kanonády. Ale z kulometů nás stírali pěkně.
Kuchyně jsme ani neviděli, najedl jsem se mrkve, ale té dobytčí, žluté. Bolel mě žaludek, zvracel jsem a o břicho jsem si nemohl ani zavadit. Hejtman byl Němec, hlásil jsme se mu, on mě poslal, abych chodil s kuchyní. Šel jsem ke kuchyni, ani mi ryztrunk, tj. výzbroj, nevzali. Na kuchyni zupák tam dřepěl jako uvázaný balon, a když to bylo do vrchu, abych je tlačil, a když to bylo s vrchu, tak mi ujeli. Tak jsem byl opuštěný sám a sám. Podle stop jsem nemohl jít za nimi, protože to na zemi bylo všechno rozšlapané. Až jsem k večeru viděl vesnici, tak jsem tam šel.
Byli tam kanonýři Němci z Litoměřic. Prosil jsem jednoho o kávu, tak mi ji přinesl a já jsem si lehl pod kanón. V noci mě jeden vzbudil, abych šel pryč, že by mě zajali. Šel jsem dál o kousek po paměti a lehnul jsem si za stavením do kukuřice. Ráno mě probudila svině s mladými, když mně z hladu hryzala boty. Co teď? Vstanu, rozhlížím se a spatřím kus dále ještě stoh slámy. Jdu rovnou ke stohu, že si ještě odpočinu alespoň chvíli a on vylézá ze stohu voják. Ptám se na národnost a on že je Čech od 21. pěšího pluku z Čáslavi, a že hledá regiment. Já povídám, tady ho akorát najdeš. Tak pojď se mnou, já ho taky hledám, půjdeme do vsi, jestli něco seženeme k jídlu. Srazili jsme se tam ještě s jedním vojákem od 35. pěšího pluku, tak jsme sháněli něco k jídlu. Vlezl jsem do chlívku a píchnul jedno prasátko, kluk mi držel dvířka a jeden dával pozor, kdyby někdo šel. Tak jsme ho vykuchali, rozřezali a opékali na ohníčku. Museli jsme toho nechat, přišli tam Maďaři a šli jsme teď tři dál.
Najednou povídá ten kluk od našeho pluku, tamhle je náš štáb. Já jdu ke štábu a já také. Ten od těch 21. povídá – já na vás počkám na kraji ve vsi. Hlásili jsme se u štábu, byla tam naše kuchyně, ale oni my dali službu hlídat vozy a chodit okolo. Ale já vzal draka, když mi nedali najíst. Ten na mě čekal, tak jsme tam vyčistili úly ze stromů a vyspali jsme se tam pod kůlnou.
Ráno, když jsme vstali, všechno vojsko bylo už pryč. Vydali jsme se spolu sami na cestu hledat regiment. Šli jsme za vesnici a brzy jsme zase přišli do lesa. Lesem jsme šli dost dlouho, celý půlden, a když jsme vyšli z lesa, byla tam zase vesnice a v poli byla studna s tím táhlem. Říkám kamarádovi, dojdi tam pro vodu, já tady počkám. Lehnul jsem si na svah u jedné stodůlky a v tom tady jde četař s nádoby pro vodu koním. Povídám, poslouchej fíro, nejsi od 35tých ? Ale jsem, máme tady koně s vozem, vozili jsme raněný a teď hledáme regiment. Počkal jsem na něj s kamarádem, povídá, pojď k nám, tam jsou ještě dva.
Přišli jsme do baráku, na dvorku pár koníků s vozem a dva vojáci vaří slepici. Ten nejstarší povídá, od který si? Já říkám, že od osmé, my jsme všichni tři od třináctý. Ty u nás zůstaň, ale ty můžeš jít k 21. Máte hlad, viď? Já říkám, to víš, že máme hlad. Tomu dal kus chleba a kousek slepice a jde. Já se najedl a starý říká, jdi s Honzou sehnat nějaké krmení pro koně. Musím je uvést jménem, jako při divadle: Honza Krz – četař aktivní, Žežulka – desátník, záložník, Brabec – záložník a já. Komando měl pěšák Brabec, kočího dělal Honza – plzeňský fotbalista. Honza vzal sekyru a šli jsme k cestě do té stodoly. V tom jede hlídka dragounů a kozáci po ní střílejí. Tak honem nasedat a pryč.
Jezdili jsme se vždycky ptát, třeba na Korpskomando, jestli nevědí, kde je náš regiment. Oni mu řekli a on povídá, ať nám vylížou, na to máme dost času. Tak jsme jezdili, až jsme přijeli k Ráwě Ruski a chtěli jsme se dostat do Ráwy, ale tam byl takový přesun vojska přes most do města, a to samé dělostřelectvo. Přijde ke mně Brabec a povídá, máš peníze, půjči mi dvacet korun. Říkám, mám, a dávám mu dvacku. Myslím si – dá, nedá? Ale to je jedno, stejně nevím, co se se mnou stane. Zůstali jsem v té vesnici před Ráwou Ruskou. Byli tam dvě vesnice a ty se jmenovaly Úgnov a Úzov. Zajeli jsme do jednoho stavení a Brabec koupil od těch žen dvě kachny, aby nám je udělaly. Tam jsme se také pořádně umyli a odpočinuli.
Ráno již to bylo volné přes most, tak jsem jeli do Ráwy. To bylo celé město židovské. Teď chytal Brabec kupce na vůz a koníky, některý to nechtěl, až jednoho žida nachytal a prodal koně s vozem za 160zl. Vrátil mi dluh 10 zl. a šli jsme si hledat kvartýr. Polní láhev šnapsu (kořalky) stála 55 krejcarů. Našli jsme si byt v jedné pekárně na druhém konci města u židovského hřbitova. Tam pekli housky (bulky). Kořalka se koupila a cigarety Brabec sehnal pro nás, sám on nekouřil.
To již ale začali četníci honit vojáky do zákopů. Naše kuchyně stály na náměstí a my jsem tam chodili až večer, a to jsme si vzali patron tašky a kver, říkali jsme, že jsme od kuchyně. Kaprál Žežulka už měl z toho strach, tak odešel do zákopů. Ve městě se svítit nesmělo, to byla tma, ruská kanonáda střílela až sem. Náš regiment byl za Ráwou v zákopech asi půl druhé hodiny cesty u vesnice Lemkovicz.
Jedenkrát jsme byli večer venku, tma byla a oni tady naši vojáci vedou ruské zajatce. Slyším tady známý hlas – gevég, gevég = z cesty. A hned povídá, jak zajali ruské vojáky, že je jich 14set, a že s nimi jedou do Terezína. Já povídám, tak je jenom moc nehoupej Krákoro! A on křičí, pojď sem, pojď sem, který ty si? Já říkám, naposledy jsem spolu dělali u Houžvice. Volá pojď sem Josef a hned – nemáš cigaretu? Tak jsem mu jich dal hrst. Říkal, kdybys byl přišel o hodinu dříve, byl bych řekl lajtnantovi a mohl jsi jet s námi, my jedeme s nimi až do Terezína a budu se stavět doma. Co vzkážeš domů? Že je zdravím, a že jsem dosud ještě zdráv.
Zatím ale s nimi dojeli do Jaroslavi a tam je předali tak zvanému Caudšturmu (zeměbraně) a jeli zpět. Byl raněn v Ráwě Ruski hned u šraněk, blízko, co jsme se sešli. Nás už to v Ráwě také omrzelo, psaní jsme nedostávali, měli jsme polní poštu 94, a to by se mohlo změnit. Tak jsme šli do zákopů.
Bylo i vyšetřování se mnou, kde jsem byl, ale to jsem si uměl vyřídit. Byli jsme tam v lese v křížovém ohni, že do nás stříleli i honvédi (zeměbran. dělostřel.). Při tom pekle nám bylo sděleno všechno spakovat, že budeme ustupovat a to bylo 8. září 1914.
Na celé frontě se ustupovalo a my 8má kompanie jsme ještě dělali bedekruh plzeňským kanónům. To znamená, že dělostřelectvo udržovalo, aby se veškerý válečný materiál a zásobování s jídlem odsunulo na zad. Nebylo to takřka nic platné. U městečka Javorova to zůstalo všechno na takové ploše od Chodova k Radimovicům a v té samé šíři zůstalo viset takových 300 000 vozů trénu. Jela taková karavana za sebou, přišli na strouhu nebo močál, naházeli tam pytle mouky nebo rýže a ono to nešlo. Jiní zas jeli v houfu vedle, zůstali tam také a tak toho bylo, že by ani říčanský okres na to nestačil, třebaže pod něj spadalo 60 obcí.
Nebo pontony, v každém dílu byly zapřaženy 3 páry pivovarských koní, teď byl ten ponton ze třech nebo čtyřech dílů. Přeřezali prostraňky a ujeli aspoň s koňmi. My jsme hladověli a nesměli jsme si z toho vzít ani cvibach nebo kostku cukru. Oficíři to hlídali a ruku by byli každému usekli. Od firmy Rossekranz z Plzně, který byl 35. pluku dodavatelem, daroval pluku fůru salámů, že to mělo pár silných koní co utáhnout. Důstojníci nám to nedali, asi počítali, že to sežerou sami. Všechno přišlo do zajetí a my jsme hladověli.
Ve dne v noci se ustupovalo, ani se nespalo. Nemůžu tomu ještě dnes věřit, co může člověk vydržet, to trvalo 14 dní celý ten ústup, že jsme se dostali až do Karpat k Jaslu. Po cestě ústupu jsme také přišli do městečka Grünwaldu, kde stojí pomník na památku, kde polská šlechta zvítězila nad Německem. Naproti byl pěkný zámek se šlechtěným hlohovým plotem. U onoho pomníku držel nad námi oberst Hecht proslov a dle hlášení a počtu vojáků až plakal. Do pole jsme jeli počtem 3 600 mužů a nyní bylo všech 700 mužů. To znamená, že chybí 2 900 mužů, tj. mrtvých, raněných a zajatých. A tak jsme se dostali na místo odpočinku, kde místo odpočinku nás honili a dělali jsme i salutýt ibuňky. Co je to vše platno, lidské blbosti nevymizí. V mobilizaci jsem také měl strážní službu v Doudlevcích na mostě a poručík píchal jednomu do korby naložené jetelem, jestli tam není schován špehoun.
Přijela nám posila, první a druhý maršbatalion a šli jsme znovu. Došli jsme k Jaroslavi, kde se soustředily ještě ostatní pluky a v noci za tmy nás vedli proti nepříteli. Byli jsme na Sanu mezi Jaroslaví a Radymen. Zavedli nás tak, že jsme byli u potoka tekoucího do Sanu.
Rusové byli na druhé straně Sanu a my jsme byli v křížového ohni, tak do nás prali po celé linii. Blízko nás byla cihelna, tam byl hliník hluboký takových 6 m. Na hoře u toho hliníku byl obrovský topol, nižší a košatý jako je u Čestlic u silnice. Tam měl nepřítel dobrý cíl a když nás našly kanóny u potoka ve břehu, tak nás hodně uteklo do toho hliníku. Ti Rusové jako by to věděli, tak zase zastřelovali do toho topolu. Jeden šrapnel narazil do topolu, který se celý zvrhnul do hliníku. A těch obětí. Byli tam též od 22tého praporu polních myslivců. A zase nás v noci převáděli, bloudili jsme nevím kde všude a zase jsme byli ráno na tom samém místě. Každou noc jsme takhle bloumali a to bylo pane, tak rozbité jámy od granátů, dál jsme nemohli, jenom k Sanu. Byly tam louky, takový černý jíl a to byla práce vyrýt si feldšpátkou dekunk. Nebo jsme také zůstali ležet v té mokré louce celý den.
Na to jsme zase dostali posilu, přišel třetí maršbatalion a s ním jeden známý svobodník Kovář. Vzali jsme ho mezi sebe, a tak jsme házeli hlínu před sebe – přestřelky trvaly stále. Už jsme byli asi 40 cm ve hloubce a házeli zem stále před sebe a jak nový kamarád hodil feldšpátkou hlínu ven, kulička z pušky narazila mu na okraj lopatky a ta se nárazem otočila a jak ji držel v rukou, tak mu rozsekla hlavu, že mu mozek vytekl. Večer nám sliboval jestli se šťastně vrátíme, že nám zaplatí hektolitr Plzně.
Nejvyšší osobou byl u nás u kumpačky praporčík Němec. Ten vylezl ze zákopu se vymočit a taková zbloudilá ho našla v noci a dostal ji přímo do srdce. Za něho přišel nějaký lajtnant Mudrovčič – Chorvat a prvotřídní darebák. Ten nás honil ve dne, když na nás měli Rusové za světla nejlepší cíl. Terén byl tážný svahovitý, nahoru jsme šli ve čtyřstupech a zpět proti nepříteli ve švarmlinii. On měl revolver v ruce a střílel i po nás, doběhli jsme vždy k řece a zase nás hnal zpět, jako když si teprve hrajeme na vojáky. Jestli mu to někdo nandal, to nevím, na naší straně byl pozorovací balon a dělostřelectvo začalo střílet a dělali jsme útok. Tak se to několikrát opakovalo, ovšem, že ruská kanonáda také nezahálela, a to bylo po několik dní až jsem to já dostal.
Bylo to již k večeru a nás tam leželo raněných a mrtvých jako dříví na pasece. Cítil jsem jak mně krev teče a zároveň mě to nadýmalo, v pasu jsem byl stažený a jednou rukou jsem si řemeny nemohl rozepnout, až jsem se i podělal. V tom slyším známý hlas, který říká – hoši tady byste ještě něco mohli dostat a tadyhle je strouha, kdo můžete pojďte sem. On ke mně přiskočil, shodil ze mě rystunk a já mu ukazuji jen tak pravou rukou. Vzal mě opatrně a táhnul mě do té strouhy. V tom šel jeden okolo a říká mu, aby mu pomohl mě odnést na obvaziště. Vzali se za ruce, každý jednou rukou okolo mého krku a odnesli mě na obvaziště k 36tému pluku.
Tam mě obvázali a říkali, ten už má dobojováno, ten ani transport nevydrží. Bylo to na Sanu, byly tam dvě vesnice u sebe. Jedna se jmenovala Tučeba a druhá Milýno. Kamarád Jelínek mně tam dával černý kafe po lžíci a byl u mě až přijely v noci sanitní vozy a odvezly nás do Jaroslavi. V Jaroslavi nás znovu ošetřili a dávali nás do vlaku, že nás odvezou do Brna. Když jsme přijeli na Moravu, tak zjistili, že nemají pro nás místo a vezli nás do Vídně, do 19tého okresu.
Po cestě ve vlaku mě ošetřoval polský průvodčí, který přinesl v šálku teplou vodu a myl mně ruce, ty jsem měl jako zem. Tady mě vyčistili od vší, umyli, ostříhali vlasy a oholili v ohanbí jeptišky a vzali na operaci. Byly tam samé ženské z vyšších kruhů neb jim doktoři říkali excelence.

A ten kamarád Brabec od 13té byl raněn do ruky a byl se mnou na pokoji. Když jsem byl na frontě, tak nás jednou převáděli a ono pršelo, jen lilo. Šli jsme se schovat do kostela a tam bylo těch obrázků Panny Marie Čenstochovské, tak jsem si dva vzal na památku, ale při zranění byly celé zakrváceny. Nedávám jim žádnou zázračnou moc, že mě uchránily od smrti, spíše bych řekl, že mě chránil duch mojí zemřelé matky, která svými vlídnými slovy a vrozenou laskavostí byla mojí světicí, ale ne jenom mě, ale nás všech dětí.
Kamarád Brabec mi napsal lístek a posílal mým rodičům oznámení. Měl jsem ve Vídni přátele strýce a sestřenice. Psali jim z domova a než ti mě přišli navštívit, byl jsem už pryč.
Kamarád žádal do Plzně a mně to vyřídil do Prahy. Po cestě mě ošetřoval a v Prátru byli dva doktoři Češi a ti mě nechtěli pustit, že tu cestu nevydržím – odtamtud vypravovali nemocné. Ve vlaku o mě pečovali průvodčí. Brabec jel se mnou do Gmüntu a dál na Budějovice do Plzně. Já jsem v Uhříněvsi vylezl, vlastně mě vynesli a byl tam Žemla pro poštu, ten mě odvezl do Průhonic.
Z Průhonic jsem se pustil sám domů a otec už mi došel k Průhonicím naproti. Průhonický lékař MUDr. Balcar mě obvazoval a za jeden obvaz počítal 1 zl. Ošetření prováděl zdarma. Pak si podal účet za obvazy, což činilo 22 Kč a já jsem se hlásil ve vojenské nemocnici na Karláku.
Tam byli takoví lékaři, mladí kluci. Vzal nůžky, za krkem to přestřihl a ani nevěděl, že jsem měl v díře na krku strčenou gumovou drenážku. Každý měl v záhlaví tabulku, na které byl napsaný i pluk. Nikdo se mě na nic neptal a najednou mě poslali do Plzně.
Do Plzně jsme přijeli na nám. Komenského a tam odtud mě odvezli do školy nad Hamburkem. To byla záložní nemocnice a ležel tam tehdy voj. Jaroslav Hrach. Tehdy jsme se neznali, až když stavěl hospodu u „Nového rybníka“, tak jsme se domluvili. Byli v té Plzni hodní lidé, doktoři tam byli čtyři a samí Židé – Weis, Winterštain, Hofman a Australicz. Písaře jim dělal učitel Jan Vavřík, který psal články do Českého deníku pod zn. Svou.
Jednou se stalo, já ležel těžce nemocen a přijde pan učitel a povídá – víte, že vás hledají četníci? Jste udaný jako dezertér. Já jsem jim už odpověděl, aby se o Vás nestarali, že jste v dobrých rukou. Druhý den přijela za mnou sestra Přechová. Říkala, že byl u nás strážmistr Hladík a říkal, že jsem zběh, a že je na mě vydán zatykač a chtěl mě hledat. Až mu dali adresu, tak odešel. Matka moje z toho mohla mít smrt, musil ji otec v noci zavolat lékaře. Pak mě ještě docházely dopisy co je se mnou od kamarádů a já zatím ležel jako lazar. Ležel jsem u okna, škola je u hlavního nádraží, šla marška do pole, vedla je hudba a hrála jim ještě na peróně. Ti co mohli chodit otevřeli okna, aby slyšeli hudbu a venku byl velký mráz a já jsem nastydnul, že jsem nemohl dýchat.
Přivezli mě tam v prosinci 1914 a myslím, že to bylo koncem února 1915, když tam přijel profesor MUDr. Kukula z Prahy v hodnosti generálního pluk. lékaře a zase si nás vybíral na operace do Prahy. Byl jsem také vybrán, z Plzně z nemocnice nás bylo asi 20 vojínů. Já měl být operován na nervy, že chtějí na mě nějaký ten pokus udělat – to jsem věděl, ale až mně nebude průstřel na krku hnisat. Lékařský nález můj zněl: Paralysu – sympati atd. Paralysa znamená ochrnutí – měl jsem pokroucený obličej, zuby mně nešly na sebe, levou panenku mám dodnes menší a levé oční víčko jsem měl úplně bez vlády. Na krku mně hnisala rána a když jsem pil, tekutina mi tekla ven ranou a já měl levou stranu prsou celou spařenou, a to byla ještě jedna bolest navíc.
Přišla doba odjezdu, odvezli nás na vlak a jeli do té stověžaté Prahy. Z nádraží nás odvezli do všeobecné nemocnice na chirurgickou kliniku profesora Kukuly. Neměli tam místo a museli jsme ležet zatím v místnosti, kde dávali přerážené údy do sádry. Se mnou nic nemohli dělat, rána mně stále hnisala, až mě dali na pokoj do suterénu. Když přišel profesor Kukula a ptal se jak se vede, museli jsme říkat, že dobře.
Když bylo lepší počasí vyšel jsem si ven hledat pomoc. Našel jsem prof. Výmolu v bytě, měl jsem doporučení od vrchního správce Rotnágla, to byli bratranci, aby mě léčil. Říkal soukromě vás léčit nemohu, jsme vojáci a zavřeli by nás oba. Žádejte o přeložení ke mně, do vojenské nemocnice na Hradčany. Na to se ptá, ve které jsem nemocnici. Já říkám, že ve všeobecné a on říká, vždyť tam máte krční kliniku profesora Kurtwirta. Žádejte, aby vás tam vzali.
Tak jsem šel v nemocnici hned na krční kliniku, ale v té čekárně jsem cítil chloroform a nemohl jsem tam vydržet. Až mě tam jednou zavolal p. docent a povídá – vojáčku, co je s vámi? Já už sem vás tady viděl několikrát a vždycky jste zase pryč. Já jsem nemohl mluvit, takže jsem jenom šeptal, že mám prostřelený krk, a že v té čekárně nemohu vydržet. Tak mě pan docent prohlédl s panem asistentem a říká, teď zase můžete jít ven a přijďte v 10 hodin, až tady bude pan profesor. Byl jsem venku, v 10 hodin jsem tam šel až všichni již čekali na mě. Pan profesor mě prohlédl a říkal vrchní sestře – Máry, jděte s tím vojákem ke Kukulovům a vyzvedněte jeho papíry, zůstane zde ležet. Vrchní sestra to vyřídila a já zůstal v ošetřování na krční klinice. Bylo to tam dobré, po vizitě si mohl člověk dělat podle svého, buď sedět venku nebo i jít do města. Když se mně to později zlepšilo, chodil jsem do biografů od pátku do pátku, pokaždé jinam až se změnil program. V neděli po vizitě jsem chodil domů a v pondělí ráno jsem zase přišel. Pak dali do brány hlídku, chodil jsem v civilu a také jsem přelézal zeď.
Stalo se, že u nás byl operován na zánět středního ucha. Dostal do rány růži, tak nás vystěhovali po klinikách, aby mohli místnosti desinfikovat. Dostal jsem se vedle na kožní kliniku, tam byla hodná vrchní a říkala mi – až přijde vizita, tj. prof. Janovský s tou paní, tak jí řekni nebo kdykoli ji potkáš – ruku líbám milostpaní a dostaneš od ní všechno. To jí říkali i doktoři. Bába se tam dostala jako vdova po listonoši, měla provdanou dceru za ředitele cukrovaru a s tím prof. táhli společně káru od mladých let – on byl svobodný. Za ta léta měla praxe a také měla víc privátních pacientů než sám profesor Janovský.
Tak mě také poslala v 1915 na Dobříš do rekonvalentu na dva měsíce. Tam bylo krásně volno, chodil jsem na houby do lesů, ale neměli jsme to kde sušit. Vrchní kuchařka tam byla Tonička Šebková z Hostivaře, dcera kostelníka. Té jsem nanosil hub hříbků na nakládání a její sestra Babková pro ně jezdila. Ona si mě vyžádala, říkala veliteli zotavovny, že mě posílá do knížecího mlýnu do Plechhamru objednat chleba a dala mi salám nebo vuřty na cestu, oběd ten jsem měl vždy uschovaný. To byl směr přes Starou Huť.
Když nám prošla stanovená doba, přijeli jsme zpět do nemocnice a byl jsem navržen k superarbitraci, zdali mě pustí domů jako válečného invalidu. Čekali jsme na ní v caikhause (skladiště) na Újezdu. Pustili mě domů na 1 rok s 45% pracovní neschopností.
Byl jsem doma necelého půl roku a již mě volali znovu k prohlídce. Přestože jsem nemluvil, jenom šeptal, poslali mě ke kádru do Uher na podzim v roce 1916. Můj superarbitrační nález zněl – lehká služba beze zbraně.
Dostavil jsem se ve stanovený den caikhausu a odtamtud jsme šli na dráhu na hlavní nádraží, až jsme dojeli do Vídně. Přes Vídeň pěšky na východní nádraží a dále do Komárna, kde jsme přesedali a jeli velkou nížinou uherskou do Stoličního Bělehradu. Tam jsme byli posláni ke štábní setnině, jinak nás potřebovali do maršky. To bylo stálé přebírání a honění kolikrát denně. Ubikace jsme měli za městem, dřevěné baráky, a v nich byla ta zima dlouhá. Byly tam mrazy až 36°C. Pro mě to byla zkouška, sebezapírání, když jsem jenom šeptal.
Tam jsem také bral příplatek za zranění 8 Korun měsíčně. Jednou jsem si byl v kanceláři pro 8 korun a účetní mi říká, co dělám. Já říkám, že nic, tak abych jim topil v kanceláři. Tak jsem topil v kanceláři, ale jen vinnou révou. Tam uhlí nebylo. To jsem musel stále přikládat. Za jedno jsem byl v teple a za druhé jsem všechno věděl předem, co bude v rozkaze. Na jaře jsem mu chodil odhrabávat víno a zalévat. Účetní Vilím byl hodný člověk, měl za drahou spachtovaný domek, tam bydlel s rodinou a na svahu měl tu vinici. Já sem se tam ulejval, ale přece mě našli. Vzali mě pryč a dávali mi různé práce, já to nechtěl dělat, tak mi druhý zupák stále vyhrožoval.
Byly ve městě biografy, hráli tam maďarsky a německy, ale nemohl jsem si to tak rychle přečíst. Také jsem se byl několikrát u Blatenského jezera podívat. Také jsem tam byl na jednání na práci s kamarády v nějakém dvoře v Zsabat Batiánu. Pak také přišlo, že má jít 52 vojáků na polní práce (na sena) do Čech. Tam mně říkal šikovatel, abych také šel, že to budu mít lepší. Já mu říkal, aby mi našel něco blízko Prahy, abych se mohl podívat domů. On to vše přečetl a říká – tady je všechno na Plzeňsko, Blovicko a dvě místa byly na Táborsku. Vzal jsem to Táborsko, ale to znamenalo kraj, bylo jedno místo u Tábora a druhé v Petrovicích u Sedlčan.
Já a ještě jeden kaprál z Prahy jsme jeli do těch Petrovic. Dojeli jsme do Písku a šli jsme se ptát na vesnici a ona to byla vesnička malá, my měli psáno č. 62 a tam jich nebylo ani 30. Chyba byla v tom, že oni psali okres Písek. Když to tam nebylo, tak jsme zase jeli jinam. Byli jsme v Petrovicích u Sušice, u Blatné, u Protivína a Petrovice co jsme hledali a v nich hospodáře Jana Železníka nikde. Maršrůtu jsme měli orazítkovanou, že už tam nebylo ani místa pro další. Ptali jsme se na doplňovacím velitelství 11. pěšího pluku, na četnické stanici a žádný nic nevěděl. Došli jsme na nádraží a tam čekal jeden dědeček s prádelním košem. Ptám se, dědečku kam jedete? On říká, do Milevska. Ptám se dědečku, nejsou u vás Petrovice? Říká, ale jsou, ptám se jestli to tam zná a on že ano! Jeli jsme s dědou do Milevska, on šel do Kojetína a my dále do Petrovic.
Tak jsme se konečně dostali na místo a trvalo to z Uher hnedle týden. Jeli jsme na seno a za 14 dní byly žně. Pracovali jsem tam až do sv. Anny a jeli jsme zpět. Byli jsme každý u jiného hospodáře. Měl jsem se dobře a odtamtud jsem jezdil každý týden domů. V sobotu večer, když šli spát, tak já jsem šel na vlak. Bylo to do Sedlčan tři hodiny cesty a vlak jel v neděli ráno v půl čtvrté podle nového času. To jsem tam ale radši počkal. Zpočátku, když jsem neznal cestu a v noci k tomu, chodil jsem po silnici a to bylo o hodně dále. Až jednou v pondělí, když jsem jel z domova, tak jsem vylézal z vlaku a šel jsem s jedním řezníkem a ten mě vedl samými pěšinami a strání, ale bylo to rovně a o hodně blíž. Ve vesnici byla cesta zahrazena lískou, tak se to odstrčilo a šlo se dále. V noci to bylo horší, ještě když na mě doráželi psi, ale v neděli ráno v 10 hodin jsem již byl doma a z domu jsem šel v pondělí po obědě. Bylo to tam tehdy hezké, když člověk bloumal v tom nočním tichu. U kádru to bylo horší, samé honění, samá komandýrka a mít ještě trochu hladu. Sotva jsme přijeli ke kádru a již vybírali k baumkompanii, celtu, výzbroj a 180 ostrých bez lékařské prohlídky. Náhodou jsem zase vypadl, ale třetí den již mě s některými hnali hlídat krechty bramborů. Hlásil jsem se nemocným, tak mě ještě s jedním poslali zpět. Takhle to stále čistili a najednou přišlo nařízení a poslali nás do Jindřichova Hradce k arbeitkádru (pracovní oddělení). V Jindřichově Hradci jsme byli ubytováni ve starých kasárnách u kostela. Zde bylo více hladu než v Uhrách. Když jsme tam přijeli, byla menáž z těch dýní, ale z těch co dávají se dobytku, hovězí polévka taková mdlá, že jsem zvracel a bylo mi zle.

Byl jsem tam asi 14 dní, než jsme jeli pryč. Nechci se podrobně o všem rozepisovat, protože to by tato kniha na všechna podrobná sdělení nestačila. Jednoduše řečeno: zedníky a tesaře posílali za Vídeň do městečka Grös Eazersdorfu. Ostatní posílali do Prahy na Petřín. Z Vídně tam jezdila elektrika. Ubikace jsme měli v maštalích. Bylo nás tam osm až devět set. Zároveň tam byla veliká zahrada, kde se pěstovala zelenina pro kuchyň. Chodili jsme pracovat do zahrady nebo odklízet ostnaté dráty do Neisídlu na maďarských hranicích u jezera Neziderského. To bylo opevnění okolo Vídně z r. 1915, když byli Rusové v Karpatech. V neděli jsme jezdili do Prátru. Z Vídně do Bratislavy se mohlo jet vlakem, elektrikou nebo parníkem.
Blízko nás bylo letiště Ošpry (Asrpru), kam jsme také chodili vykládat ty rozbitá letadla z italské fronty. Zároveň nás honili na komandýrky. Jednou jsme byli posláni do Králova pole u Brna do cukrovaru. Když jsme tam přijeli, tak už tam byli jiní, tak jsme jeli zpět. Jednou zase jsme byli posláni do Gobersbergu u Kremže a když jsme tam dojeli, tak už je tam měli. A tak jsme jezdili, že jsme měli také dvě komandýrky ve Vídni za den.
I ve Štýrsku jsme byli v Eizuheeezu, kde se lámal kámen na železnou rudu. Byli jsme 4, co jsme to nechtěli dělat, že jsme nemocní, že nám vadí zranění, tak nás poslali zpátky.
Našel jsem si tam dva kamarády zedníky, jeden byl z obce Chlumec Pilař od Českých Velenic u Třeboně. Ten jezdil do Vídně zedničit. Ten druhý byl od Manětína a jezdil do Plzně. Tenhle byl starší z těch padesátníků. Posílali nás také do Chomutova (Kometau), ale tam jsme nechtěli a když to vybírali, tak jsme couvali dozadu.
Za naší nepřítomnosti odjel transport do Plzně 80 mužů. Ale to bylo každou chvíli, třebas jsme tam nebyli, až se povídalo, že už do Plzně víc brát nebudou. Měl jsem toho kamaráda vedle z těch padesátníků a on chudák div neplakal, že se do Plzně již nedostane, a že už nebyl dva roky doma.
Jednou, to bylo po obědě, jsme leželi vedle sebe na prknech a on mi povídá: já bych ti něco řekl, ale prosím tě, žádnému to neříkej a ještě se mně bál s tím svěřit. Povídám, mně můžeš stoprocentně věřit a ven s tím! A zase prosím tě, já říkám mluv, neboj se! Já jsem byl zavřený 1 rok pro urážku císaře pána a vypráví mi, jak jezdil do Plzně do práce a ve vlaku říkal: toho darebáka s tou kratší rukou (císař Vilém) a toho Frantu Procházku, že měl dávno hrom zabít. Ale že tam byli lidé, kteří mluvili dvojjazyčně, tak ho jedna Němka udala hned ve vlaku a na zastávce v Plzni již na něj čekali a hned ho dali do basy a víc se domů nedostal. Měl áčko a když ho po roce pustili z vězení, tak byl zdecimovaný, že mu dali C a poslali ho na práci. A zase prosím, prosím tě, já říkám Johan z toho si nic nedělej, na ty se můžeš vždycky vys….!
Jmenoval se Jan Strychýř a druhý se jmenoval Janoušek Ignác, tomu bylo 36 let. Oba mluvili perfektně německy četli německé noviny a já jsem nemluvil německy, že bych to řekl špatně, že se mi budou smát. Stalo se že jsme přišli ze zahrady a najednou křičí. Ales heraus! Všechno ven! Vedoucí byl jeden důstojník a jeden četař Němec, co všechno psal. Nejdříve bylo 40 mužů do Chomutova a už to psali. Tlačil jsem se zpátky, aby mě nezabrali a najednou bylo: zehn mann nach Pilsen Böhmen. Honem je táhnu za sebou, říkám: je to do Plzně. Tak jsme byli zapsaný všichni tři, jenže já jsem se jim zdál mladý a oni mě tam ti darebáci nechtěli pustit. Že jsem byl na frontě a raněný, to všechno museli vědět a nechtěli mě pustit, ale ten četař říkal, že už mě má napsaného a že už to nebude škrtat. Ještě jsem tomu nevěřil, až po menáži, když už jsem byl na maršrutě napsaný a dostali jsme místo jídla pár krejcarů na cestu.
Teď jsem zase říkal já. Vidíte vy chytráci: německy mluvíte, německé noviny čtete a nebýt mne, tak se nedostanete ani do Plzně. Největší z toho měl radost Strychýř, ten mě líbal a bral okolo krku a říkal – k tobě mám největší důvěru.
Když jsme přijeli do Plzně, dostali jsme 3 dny dovolenou, abychom si přivezli zednické nádobí. Firma byla z Plzně a to Müller a Kapsa. Ještě tam také byla vídeňská fa „Union“, tam byla ještě větší lumpárna. U té pracoval Frant. Škrdleta, měl za ženu pí. Moudrý sestru.
Jinak tam byl z každé vesnice nějaký známý. Z Křeslic Tůma Josef, ten byl se mnou a spali jsem společně v jedné ubikaci. Nejdříve jsme byli ubytováni v neomítnuté stavbě vyšší státní průmyslovky na Klatovské třídě. Okna byla z poloviny zašalovaná z prken a starých oken. Dlažba tam nebyla, stropy betonové, takže odevšad čišela zima. Chodili jsme v civilu nebo jsme mohli chodit v civilu a nosit vojenskou čepici, jako že jsme komandovaní vojáci.
Byli jsme tam tři druhy dělníků – civilové, osvobození a komandovaní. Plat jsme měli 75 haléřů za hodinu, zedník nebo tesař a dělníci měly 65 haléřů. Menáž karta na týden stála 22 Korun a strhávali nám poplatek z deky. A z těch vojenských hadrů, jsme také museli platit. Takže tomu dělníkovi nic z výplaty nezbylo, jen tak že vyšel. Mně z toho zbylo tak na tu jízdu vlakem, na poloviční lístek stála cesta sem a tam 9 Korun.
Vystřídal jsem se tam u mnoha mistrů a na všech různých pracích. Postavilo se tam hodně objektů, a to dvě mechanické dílny, kantýna, nová slévárna, patronka, jeden velký magazín, který měl celou kostru z travers. Každý ten objekt byl 120 m dlouhý a 120 m široký, 18 m vysoký s betonovou střechou.
Také jsem pracoval na Borech, kde byly dřevěné baráky pro strážní službu. Tam jsem byl ještě s jedním a stavěli jsme tam kamna z cihel a dláždili jsme rigoly.
Pak jsem začal zase na pecích ve slévárně. Taková pec odolala takových osm až deset týdnů a musela se stavět znovu. Pak mě ten mistr chtěl do Nýřan, já jsem nechtěl, že to budu mít zase ještě dál domů, a tak jsme se domluvili, že jsem s ním šel. Ono totiž se tam stavěli v lese ty domky za zpracování třaskavin.
To se stavělo za ty jak v květnu 1917 vylétly v Bolevsi do povětří. Z té školy nás vystěhovali. Ta se dodělávala a nás dali do dřevěných baráků za Škodovi závody za město. Jezdil jsem domů každý týden, také jsem vozil chleba Václavu Kalimonovi, byl tam u strážní služby. Chodil jsem za ním do ubikací do Škvrňan do školy.
Jak se tehdy říkávalo, pracovalo ve Škodovce 36 000 lidí všech povolání. A ta cesta domů stála vždy za to v sobotu večer, to jely dva vlaky za sebou na Prahu, ve ? na sedm a v 7 hodin jel druhý díl. To bylo boží dopuštění, když vlak přijel. To každý spěchal, aby si sednul. Když se mu to nepovedlo, tak musel stát celou cestu. V pondělí ráno to bylo to samé. Nasedal jsem na vinohradském nádraží a to už jsem stál až do Plzně a to pořád po cestě přistupovali.
A tak mě nakomandovali ještě dál, to bylo o tři stanice dále a to Tlučná, Vejprnice a Nýřany. Z nádraží to bylo na Züglerův důl (Zígler šachta) dobrý půl hod. cesty a ty boudy na ty třaskaviny byly zase ještě dobré půl hod. v lese. Bylo jich celkem 37. A to v takovém terénu, jako je u kapličky ve Štípence. Stavěly se ve břehu stráně a strany se navážely, když by to explodovalo, aby to nemohlo na strany, nýbrž nahoru. Některý domek měl podlahu prkennou, většina jen hliněnou, udusanou a okenice.
Na Züglerově dole se stavěla elektrárna pro Škodovku a zároveň se již stavěly sloupy do Plzně. V okolí se tam dolovalo, tento důl byl později otevřen za republiky a fárá se tam ještě dnes. Tehdy tam bylo více Němců než Čechů. Byla tam taková luka jako v Botiči a já tam honil ty kluky skopčácký, když tam pásli krávy a sházeli mi vozíky z kolejí dolů. Pracoval jsem tam se dvěma Němci na těch kolejkách, které byly podle terénu také až 3 m vysoko na lešení. Neměl jsem to tam špatný, mistr mi přál, psal mi i hlídku. Vše se dělalo pod vojenským dozorem a na všem se ti vojenští hodnostáři ulejvali. Tak jako to bylo na frontě v poli, tam byli důstojníci, poručík, nejvíc nadporučík a to ještě samí záložní a ti aktivní se vzadu ulejvali. Tak jsem se ještě s jedním kamarádem domluvili a více jsme tam nejeli.
Bylo to asi měsíc před převratem a začal jsem dělat v Hostivaři. Když byl převrat, tak jsem si tam jel pro kufr s nádobím a měl jsem tam také mojí vlastní deku. Mistr mi říkal, abych tam zůstal, že se budu mít dobře, že tam vydělám hodně peněz. Já ale né. Sebral jsem si své a jel jsem domů. Na nádraží zase byli ulejváci v podobě sokolů, kteří prohlíželi zavazadla a chtěli mi vzít i moji vlastní deku. Pracoval jsem dále v Hostivaři, vojáci jezdili z fronty, bída byla o chléb a tam se fasovalo mouka ? kg denně.
Bylo to asi třetí týden po převratu, když jsem přišel z práce domů a měl jsem doma povolávací lístek, který zněl: jelikož jste se vzdálil dobrovolně svého pluku, ihned do 48 hodin narukujte! Tak jsem zase v pondělí ráno jel do Plzně. Hlásil jsem se tam ve vojenské kanceláři v jedné továrně u zastávky, kde byli šarže důstojníci a šikovatelé. Nechtělo se mi tam líbit, jeden nadporučík mi říkal, jestli chci dovolenou, já že ano a jak dlouho? On říká, že mi může dát 3 dny. Říkám, že je to málo a on říká, domů se dostanete a můžete být doma až si pro vás přijdou. To mně přece nestojí za to, napište mně to kam mě chcete dát a já jdu.
Napsali mi to do kasáren do praporní kanceláře, tam odtud mě dali ke strážní setnině hned vedle. Známých tam bylo dost, nedělalo se nic, jenom se každý válel na kavalci. Ta začalo to bratříčkování, s každým jednali jako rovný s rovným, a to se mi nelíbilo, protože to mnozí využívali a neuklidili si ani na cimře. Když přišel kuchař a říkal, pojďte se mnou dva hoši fasovat, žádný nešel. A kradlo se tam, že to dále nešlo, to ale deky nebo boty, až jsme si jednoho vyčíhali a ještě než vyšel z brány tak jsme ho chytli a také jsme mu to dali jak se patří. Jeden zase si přišil ty tři nudle a byl hned četař a dělal písaře u strážní v kanceláři. Bylo nás několik, kteří jsme s ním byli u štábu a pak šel s námi na komandýrku. Tak jsme ho vyslýchali a chtěli papíry. Nic neměl, hned jsme mu nudle očesali.
Přišel k nám nadporučík Klement, kdo by s ním jel na rekvizici zbraní do pohraničí. Žádný s ním nechtěl jít až viděl mě a říká: pojď se mnou ty klacku! Tak jsem šel já a pak se jich teprve hlásilo, že je ani nechtěl. Sbírali jsme zbraně a vozili na vlak a posílali do Plzně.
Před Vánocemi jsme přijeli a jeli jsme na dovolenou a po Novém roce začali postupně podle ročníků propouštět domů. Bylo nás několik ročníků 1909, 1910, 1911, 1912 atd. V prvé řadě propouštěli nejstarší tři ročníky. Byl jsem superarbitrován, dávali mně různá místa zaměstnání např. k pohraniční stráži, k četnictvu a ještě mnoho jiných a to všechno jsem odmítnul, byly to malé platy, kupříkladu u četníků. Až teprve později Švehlova vláda jim upravila plat s přídavkem na děti. A tím moje vyprávění na základě pravdomluvnosti končí.


Vzpomínky mého hasičského života

Jak již jsem na straně 8mé zmínil, byl u nás v obci v roce 1902 založen hasičský sbor. Bylo mi tehdy 12 roků a již jsem se tehdy jako kluk do hasičství vžíval.
Tehdy ještě nebyly ustanoveny ženské odbory nebo hasičské mládeže. Členem hasičského sboru mohl být každý uvědomělý občan starší 18 let. Jisté je, že se členové hasičských sborů plně těmto úkolům věnovali, poněvadž tou dobou, jak je mi známo, bylo více jak 50 % obydlí kryto buď došky nebo šindelem.
V dnešní době to snad je ještě jenom jakási památka pro příští generace, aby viděli jak vypadala krytina z došků nebo šindele. Při takovém neštěstí ohněm si nemohli ani postižení vynést ten chudý nábytek. Některé okresy na to dbaly, aby obce měly hasičské sbory, třebaže byly některé vesnice docela malé.
Ku příkladu Šeberov byl počtem pop. čísel více jak jednou větší, ale hasičský sbor tam byl založen mnohem později. To samé Háje, tam byl založen hasičský sbor až r.1922.
Ale zde záleželo ještě na jiných okolnostech, aby si nastávající členové uvědomili, jaké povinnosti na sebe berou. Neboť hasičské stanovy sborové dokazují tím členstvu lásku k bližnímu, lásku k vlasti a veškerou pomoc při požáru, povodni a jiných přírodních živlů. Proto se také rozjížděli členové výboru okresních žup a přesvědčovali občany, vedle okresní správy politické, pro založení hasičských sborů v obcích.
A tím také došlo k založení dobrovolného hasičského sboru v Újezdě u Průhonic, kde se konala ustavující schůze 6.ledna 1902. Hlásili se zde přistoupivší členové a volil se zároveň výbor činovníků sboru a hodnosti všeho členstva.

Členové:

Josef Kulhavý,rolník nar.14. 3.1839 den přijetí 6.1.1902 starosta sboru
František Růžička,hostinský nar.27.12.1862 den přijetí 6.1.1902 velitel sboru
Antonín Řehák,rolník nar.14.11.1862 den přijetí 6.1.1902 podvelitel
Alois Hrdlička,hosp­.pojezdný nar.2.2.1876 den přijetí 6.1.1902 sbor.jednatel
Jan Drahorád,hostinský nar.18.6.1860 den přijetí 6.1.1902 pokladník
Václav Rožkota,kovář nar.28.10.1858 den přijetí 6.1.1902 dozorce náčiní
František Mračno,poklasný nar.18.2.1869 den přijetí 6.1.1902 stříkačník
Jan Štěpán,zedník nar.4.5.1876 den přijetí 6.1.1902 člen výboru
Karel Smolík,zedník nar.9.6.1858 den přijetí 6.1.1902 náhradní člen výboru
Josef Vaníček,zedník nar.14.11.1876 den přijetí 6.1.1902 trubač
František Štěpán,hajný nar.4.12.1839 den přijetí 6.1.1902 stříkačník
Josef Bíbrdlík, zedník nar. 10.1.1881 den přijetí 6.1.1902 četař
Jaroslav Horáček,zedník nar.26.3.1881 den přijetí 6.1.1902 lezec
Bedřich Kocourek,zedník nar.6.3.1884 den přijetí 6.1.1902 stříkačník
Václav Krištof,zedník nar.25.11.1879 den přijetí 6.1.1902 lezec
Josef Kalimon,zedník nar.18.10.1883 den přijetí 6.1.1902 lezec
Jaroslav Horáček,zedník nar.25.3.1881 den přijetí 6.1.1902 lezec
Bedřich Smolík nar.4.2.1884 den přijetí 13.1.1903 nezletilý
Bedřich Kocourek nar.6. 3. 1884 den přijetí 6. 1. 1902 stříkačník
Václav Kalimon,čeledín nar.28.5.1879 den přijetí 6. 1. 1902 stříkačník
Jan Bejr,kovář.dělník nar.29.6.1876 den přijetí 6. 1. 1902 stříkačník
Václav Böhm,čeledín nar.29.6.1882 den přijetí 6. 1. 1902 stříkačník
Václav Vaníček,zedník nar.24.10.1879 den přijetí 6. 1. 1902 stříkačník
Václav Zoubek,hospodář nar.20.10.1878 den přijetí 1.7.1902 jednatel

O dva roky později se přihlásil ke sboru dobrovolných hasičů br. Václav Rožkota mladší 1904. Dále se přihlásil br. Antonín Vaníček r.1909.
Hasičský sbor byl odběratelem tisku „Hasičské rozhledy“ od roku 1904. Veškeré ročníky has. rozhledů byly uloženy v hasičské knihovně, dále tam byly knihy obsluha has. stříkačky, cvičení se žebříky atd. Zachovalo se ještě nějaký čas po revoluci, kde byly knihy kromě vzdělávacích i zábavné a velice hodnotné.

Hasiči Založením skupiny svazu mládeže a jejím umístěním na MNV se všechny tiskoviny hodily do sběru starého papíru. S tím se také ztratily různé zápisy hodnotné ceny. Brzy po založení prodělal náš hasičský sbor křest ohněm v Nupacích, kde shořely ve dvoře hospodářské budovy. Další případ byl ve Štítě, kde blesk zapálil budovu, přestože ona budova měla hromosvody, které nefungovaly. A v tom týdnu ještě vyhořela stodola v Křeslicích, kde byl oheň založen. A ještě jeden případ, který stojí za zmínku se stal v Hrnčířích r.1911, kde ve dvoře majitele p.Krátkého vypukl požár, kde i nějaký prasata uhořeli, jakých byl velkých rozměrů.
Tehdy se náš sbor také plně zúčastnil a my mladíci jsme tam utíkali přes pole pěšky, takže jsme tam byli dříve nežli přijeli po silnici na Hole a Rozkoš na místo. Odtamtud se přijelo kolem půlnoci a zašli jsme do hostince na pivo, domů jsme šli v 1 hod. A sotva jsme ulehli, již trubač troubil na poplach, že hoří v Křeslicích. Znovu jel náš hasičský sbor do Křeslic, kde hořela p. Hankeho stodola. Domů jsme jeli až ráno, aby mohli jít hasiči včas do práce. Dále jsem už nebyl ničeho pamětliv, jelikož jsem šel na vojnu a další pokračování začíná počátkem r.1919.
Bylo to 6.ledna, kdy byla svolána ustavující schůze a na této schůzi se jednalo o znovuzřízení hasičského sboru, který byl touto krutou válkou připraven o dobré členy, otce rodin, jimž nebylo osudem dopřáno vrátit se ke svým drahým. A ti, kteří stáli u kolébky sboru byli již staří, někteří zemřeli a jiní přesídlili. Členové padlí ve světové válce byli dva bratři Kalimonové, Josef a František. Při zahájení této ustavující schůze bylo jich vzpomenuto a povstáním jim byla věnována posmrtná vzpomínka. Z nejstarších členů tu byli bratři od kolébky – Bíbrdlík Jos. a Kalimon Václav, další členové Rožkota Václav, Vaníček Antonín a Růžička Čeněk. Dále se přihlásili:

Drahorád František Bíbrdlík Václav
Poustka Vendelín Moudrý Josef
Doležal Václav Růžička Josef
Smolík Josef Stoklasa Antonín
Koníček Josef Kocourek Antonín
Drahorád Josef Kulhavý Miloslav
Kocourek Václav Mračno Václav

Dále bylo přikročeno k volbě činovníků sborových:

Procházka Ant. Starší starosta sboru – starosta obce
Bíbrdlík Josef velitel sboru
Rožkota Václav náměstek velitele
Smolík Josef jednatel – matrikář,vzdě­lavatel
Drahorád František pokladník
Doležal Václav dozorce náčiní
Poustka Vendelín revizor účtu
Růžička Josef revizor účtu

Po válečné době ve svobodné vlasti počalo hasičstvo i s cvičením sekyrkovým, a to se mnohým členům sboru nechtělo cvičit, takže se jich mnoho vystřídalo. Jedni vystoupili a druzí se přihlásili.
Jako sborový jednatel měl jsem několik hodností a to matrikáře, vzdělavatele a vedoucího samaritánů. Zahajoval jsem schůze místo starosty sboru, protokoloval jsem veškeré návrhy a odhlasované usnesení. Nadarmo se dříve nepsalo, že jednatel je matkou sboru. Za dobu mého působení v hodnosti jednatele od r.1919 do roku 1956, tedy za plných 37 roků se těch členů vystřídalo, že by pouze jména byla jedna strana této knihy.
Přes veškeré pronásledování po stránce politické nevzdal jsem se myšlenky s tím praštit jako jiní, ale zůstal jsem věrný idee hasičské. A že jsem to položil, to už bylo po těžké chorobě v nemocničním ošetřování. Četl jsem pilně Hasičské rozhledy, a zjistil jsem ,jak žádat o podporu z věčného fondu pro účely hasičské.
Z dřívější doby od r.1902 nebylo o podporu vůbec žádáno a sbor potřeboval hlavně hadice o průměru 52 , takže jsme obdrželi několik dílů hadic. Členové sboru začali cvičit sekyrkové cvičení, a to „Novákovo“ a „Forejtovo“.
Abych pravdu řekl, nejdříve začal cvičit sbor v Mnichovicích, kde měli dobrého instruktora bra. Kropáčka, kde jsme byli účastněni na župním sjezdu. Dále jsme byli na župním sjezdu druhý rok ve Stránčicích, kde měli již motorovou stříkačku systém Delahaj, francouzský typ, zástupce inž. Bohuslav Ebert, Praha VIII. Tento typ motorky měli městský hasiči ve Vršovicích již r.1912.
Dále jsme zase cvičili v Mnichovicích na hřišti, dříve to bylo na náměstí v obci. Bylo několik druhů cvičení, ti byli ve čtveřici, ale nejlepší bylo cvičení „Bergmanovo“ z Újezda nad Lesy. Cvičilo se ve trojici a to dvě ženy a jeden muž. Na okrskových cvičeních měli jsme vždy zvláštní vystoupení Bergmanova cvičení a to v Čestlicích, Křeslicích, Petrovicích, Šeberově a na Hájích 1932 a v Újezdě na okrskovém cvičení. Zároveň jsme měli všude veřejné vystoupení i žactva. Co se týče požárů, každý rok se vyskytl nějaký požár ve vedlejších obcích. A to od blesku vyhořelo u Šafránka v Holi v roce 1923, v r.1926 od blesku v Křeslicích domek Zahrádkův. Jednou zase u Štítu žebřiňák slámy a pak nahoře v Šeberově domek, až v r.1931 vznikl velký požár v Průhonicích ve dvoře, kde od mlátičky chytlo obilí na fůře a od toho stodoly.
Bylo to večer v 7 hodin a bylo to vidět daleko široko.To již bylo hodně motorových stříkaček a některé sbory byli volány telefonicky, a to z Prahy, ze Říčan a Uhříněvse. Dále zde byli z Kunratic s motorkou a z Libuše. Oheň vznikl následkem přehřátí hřídele na lisu, kde se navinovala sláma a provázky a dlouhé doby provozu, aniž by se mazalo.

Hasiči II. V roce 1932, bylo to v sobotu před havelským posvícením, šla večer pí. Marie Kocourková s vodou k obecní studni a jak byly ještě vrata do silnice otevřeny, viděla ve stodole na mlatu oheň z té strany do zahrady. Pokřikem volala lidi k ohni, jenže v tom okamžiku byla stodola v plném plameni a na mlatu celá mláticí garnitura, která již také hořela, že nebylo možno ji zachránit. Stodola plná obilí a voda na blízku žádná neboť návesní rybník byl vypuštěn, takže jsme stříkali z obecní studny s ruční stříkačkou. Co jsme se zde takhle namáhali s ručním pumpováním, hořela již i Srbova hospoda. V prvé řadě lidé se rozběhli k Procházkovům a žhář to využil a utíkal do hospody, kde ukradl peníze Václavu Hráškovi a aby zahladil stopy, tak to znovu zapálil. Lidé v tom zmatku utíkali domů maje obavy ještě z dalšího ohně. Byli voláni pražští hasiči, kteří také v několika minutách přijeli a vršovický požární sbor a uhříněveský sbor. Pražští táhli vodu ze Sukova na stodolu, vršovičtí táhli vodu z nádržky na stodolu a uhříněveský táhli vodu ze Sukova na hospodu.
Organizoval jsem to s br. Vaníčkem v hospodě, aby se nic neukradlo, neb se všechno vnitřní zařízení vynášelo na náves k váze.
K ránu ke mně přišli četníci a vyptávali se mě na podrobnosti, kdo to ve vsi mohl udělat. Říkám, nerad sahám někomu do svědomí, ale udělat to mohl jedině ten, kdo zde byl s poměry dobře obeznámen, jak by věděl, že Hrášek si dával pod hlavu peníze. Sloužil tady Ant. Dřízhal, teď slouží v Dobřejovicích. Tak si za ním druhý den došli a počkali si na něj až přijde z Uhříněvse, neboť již z těch peněz dělal nákup.
U Procházků jsme ještě byli po tři dny, stále to ještě hořelo a v blízkosti byly dva stohy se slámou, najíst a napít jsme se chodili domů. Žháře odvedli a zavřeli, byl potrestán 6ti léty odnětím svobody, ale státní návladní se odvolal proti nízké výměře trestu a byl souzen znovu a dostal 13 let. Ty odpykával na Borech v Dobřanech. Za jeho slušné chování v době amnestie mu také něco odpustili.
My jsme jako členové sboru uvažovali o tom, že není možno nadále hasit s ruční stříkačkou, že budeme hledět si zakoupit motorovou stříkačku sami. V Průhonicích již stříkačku koupili, byla z nějaké konkursní podstaty a neměli na ní ani certifikát, který si musili sami shánět, aby dostali subvenci. Našli se takový lidé v obci i v Průhonicích v záložně, a aby jsme od koupi upustili, že mají motor. stříkačku v Průhonicích. Můj otec říkal, že je to právě padesát let, co v obci hořelo u Procházků (dříve u Chlebnů) od blesku.
Na žádost zaslanou obecnímu zastupitelstvu o podporu, dovolili hasičskému sboru po dva roky si ponechat zemskou dávku ze zábav. Ovšem těch 25 %, které z toho přicházeli pražskému nemocničnímu fondu, jsme musili odvádět. Odřekli jsme se všech diet cestovného, něco jsme již měli a za dva roky jsme měli hotovost 10.000 Kč. Upsali jsme se svým majetkem jako ručitelé a již se jednalo o koupi. Žádný z nás tomu nerozuměl jako br. Poustka, co jsou válce ležaté a válce stojaté atd. Byli jsme ve Vršovicích se dívat na stroj a v Sokolské třídě, kde měli čtyři stroje a velitel Chaloupka nám dal šoféra na vysvětlení, sám pak nám doporučoval firmu inž. Bohuslav Ebert., Praha-Libeň.
Vyžádali jsme si nabídku, kterou jsme dostali a přikročili k jednání. Nabízeli nám ještě jiné firmy, které jsme odmítali. Tato fa nám vyšla benevolentně vstříc, to by nám neudělal ani druhý ze sta. Ve všem nám dobře radil a velké výhody činil, byli jsme první my z okolí, že se budeme vychloubat s jeho strojem. Dodá nám stroj s motorem Škoda 32/35 HP za cenu 22.000 Kč a 200 metrů hadic č.8 za cenu 4000 Kč s veškerým příslušenstvím. Hotovost 10.000 Kč dostane po dodání stroje, subvenci 5000 Kč po obdržení a ostatní peníze až po roce bezúročně. Stroj byl předveden v Křeslicích, kde byli zástupci sboru Čestlice, kteří též objednali si stroj a později Petrovice a dále Vestec. Měli jsme ujednáno, že peníze na doplatek nám půjčí p. Hrášek na 5% úrok. Usnesením obecního zastupitelstva to padlo a obec doplatek zaplatila.
Motorovou stříkačku jsme obdrželi v podzimku v roce 1934. Na obsluhu byl pověřen br. František Suchopár. Byl to jeden z nejlepších pracovníků u stroje. Pomáhal jsem mu ta prvá léta stroj protáčet za 18 nebo 20 °C mrazu a stroj nebyl zajetý. To byly puchýře na ruce jak pětikoruna.
V roce 1935 bylo v Průhonicích župní hasičské cvičení na počest 50tiletého trvání sboru, kde jsme se zúčastnili cvičení. Bylo to na hřišti blízko Holské kovárny. V měsíci dubnu v roce 1937 k ránu ke 4té hodině houkaly sirény v Uhříněvsi volajíce o pomoc a již jsem slyšel i hlasy na silnici, že v Uhříněvsi hoří. Rychle jsem se oblékl a utíkám ven, kde již taková záplava. Rychle nás přispěchalo více a k Poustkům pro dopravu a již jsme jeli. Byli jsme na místě čtvrtí, dříve nežli ty okolní sbory. Hořel v Uhříněvsi mlýn a my jsme rychle zasáhli a hned na místě jsme dostali pochvalu od župního velitele br. Lad.Křečka. Byli tam i sbory, které přijely a né roztočit motor. Vodu jsme brali z potoka v Benické ulici.
Tento požár byl také založen zaměstnaným tam úředníkem, který udržoval milostný poměr s manželkou majitele mlýna. Byli dohodnuti na tom, že dostanou vyplacenou velkou pojistku a že vezmou draka. V květnu šel onen žhář po třetí k odvodu do Říčan, kde v opilém stavu všechno na sebe prozradil. Ona mu vzala advokáta a ten ho navedl, aby říkal že to zapálil večer a advokát ho hájil tím, že to musil udělat někdo jiný, když to chytlo už ve čtyři ráno a tím byl osvobozen!
Stále jsme udržovali stroj v nejlepším pořádku a mnohokrát jsme čerpali vodu z rybníka do Státn. dvora v Újezdě a i v Milíčově. Za Průhonicí u křížku vyčerpali vodu ze studny kvůli vyčištění u Dvořáčků, v r.1940 hasili kolnu se slámou, kterou děti zapálily a mnoho jiných odčerpávání nebo načerpání proti hrazení pohonných hmot jsme udělali.
Hasičský sbor měl též členy přispívající a to muže i ženy. Tyto členy sbor zval na výroční schůze, aby je mohl přesvědčit o vykonané práci za minulý rok. V případě, že některý z členů zemřel, šli jej členové sboru doprovodit na poslední cestě a každému byl zakoupen věnec. Bylo to hezké, ale přece jenom ta převýchova nebyla taková, jak by měla být. Pohřbu se většinou účastnili jedni a týž členové.
Na všem se chytračilo. Ať již to bylo v soukromém životě, ve spolku nebo v úředním povolání. Lidé, kteří měli vézt druhé příkladem, byli největší nenažranci mstiví a schopni udávačství. Každá válka přináší demoralizaci (zkaženost) národa. Za okupace jsme vyprovodili jednoho has. činovníka, který byl zároveň představeným obce. Za svého působení v okupaci se zpronevěřil 90 ti % občanům, poněvadž když si někdo zabil to prasátko a on to měl propsat, zvláště byla-li to nutná porážka, tak se s každým chtěl rozdělit a nakonec zemřel hlady. Dvěma občanům pomohl k pokutě, z nich jednomu skrze obilí, druhému skrze odevzdání koně a třetímu pomohl přímo do trestnice na 14 dní na Pankrác a ještě k pokutě. Občanskou povinností bylo ho doprovodit, takže jsme ho doprovodili na té poslední cestě k květnu roku 1943, kde i duchovní hodnostář p.farář Hudec mimo jiné pravil:Ušel jsi zaslouženému trestu! Neboť kdyby se byl dočkal osvobození, zajisté by si přišel na své.
Proč to píši? Jsou to mé vzpomínky uchované v paměti od mládí až do pozdního stáří, kdy již se mi i třese ruka při psaní, že musím tužku odložit. Pravdou sice je, že všichni lidé jsou dobří, ale že mají sklony ke špatnostem.

Pohřeb Vzpomínám též elektrizace obce, která byla provedena r.1926. Sekundární síť a vnitřní instalaci provedla fa. Hora z Kamenného přívozu. Transformátor jsem stavěl já pod dozorem stavitele Dvořáčka. Je to jedna veliká vymoženost dnešní doby, ale také je třeba velké opatrnosti zacházení s ní, následkem zranění nebo ohně. Je třeba stále připomínat občanům, jak předcházet požárům. V JZD k nim stále a stále dochází.
Zákonem o pozemkové reformě obdržela obec lom ve skále na lámání kamene a dělání štěrku na správu cest. Dále dva rybníky do obecního hospodářství: „Návesní“ a Sukov. Dále pole a louku v rybníčkách 36/1 a 39/1 čís.poz.parcel. Peníze jako záloha byly na to vloženy, ale správa panství po nějakém roce si skálu přivlastnila. Na rybnících právo vlastnické zůstalo. Obec hospodařila sama, koupila násadu, dala nové potrubí a vypouštěcí zařízení do obou rybníků a opravu hrází. To bylo v r.1931, kdy se vyvážel i rybník návesní a vysázeli se na hrázi vrby vlásečnice. Toho bahna se vyvezlo ani ne polovina. Na koupi ryb. byli uchazeči z členů obecního zastupitelstva, kteří bez práce chtěli vydělat velké peníze. Akci tuto vedl již zesnulý R.V., který za ryby platil 700 Kčs za 1q a 1000 Kčs za 1q tržil od obchodníka Šainy z Nuslí. Ryb v obou rybnících bylo kolem 10ti q a ty si rybář Šaina vylovil se svými lidmi. Tomuto nešvaru učinil konec zesnulý Žemla Kajetán, který vše vyšetřil a oni tři kumpáni musili peníze vrátit.
Co se týče toho pozemku, jak jsem výše uvedl čísla parcel 36/1 39/1, to pronajímala obec těm bezzemkům, kteří byli v přídělu odkopnuti. Byly tam i vzrostlé stromy a obec to chtěla udržet, usnesením občanstva to bylo nazváno „Masarykův sad“v roce 1937 a dala pořídit na pozemku tabuli téhož jména a konala se slavnost, kde byly zastoupeny veškeré korporace místní i pěvecký kroužek z Hostivaře. Ten den měl zároveň pohřeb bývalý můj stavitel František Dvořáček st.
Po čase se jednotlivci začali ucházet o stavební parcely a nadřízené orgány jim to povolili. To už je asi vše z mých pamětí, jinak už končím pro nedostatek místa a z poslední doby, že je vše zastavěno, soukromé hospodářství se zrušilo a buduje se stát socialistický. A proto milý čtenáři udělej si z poslední doby úsudek sám, který se nachází v době kolektivního hospodaření.


Rodinná kronika rodiny Smolíků

Rodinná kronika rodiny Smolíků

Ze vzpomínek mojí rodné obce (1890 – 1906)
Vzpomínky z dětství (1890 – 1906)
Vzpomínky na dobu mého učení (1904 – 1906)
Vzpomínky mého blízkého okolí Průhonic (1835 – 1945)
Jak jsem se vžil do politického života (1904 – 1941)
Vzpomínky mého vojenského života (1911 – 1915)
Vzpomínky mého hasičského života (1902 – 1943)

Vzpomíná Antonín Kocourek (1848-1914)

Vzpomíná Antonín Kocourek (1848–1914)

Usnesením obecního zastupitelstva ze dne 13. března 1927 byl jsem já, Antonín Kocourek – rolník v Újezdě, ustanoven prvním kronikářem zdejší obce. Funkce této ujal jsem se 15. dubna 1927. Jsem zdejší rodák. Narodil jsem se roku 1866. Můj otec, také zdejší rodák, se narodil roku 1834. Stále v obci bydlím a proto chci popsat zdejší obec kam sahá moje paměť a částečně, co jsem od svého otce slyšel. Bohužel, že se naše obec nemůže pochlubit žádnými vlastnostmi, poněvadž byla vždycky chudá na obecní jmění. Vše se hradilo přirážkami a tak se nemohlo pro blaho obce nic učinit. Na inteligenci byla teprve chudá. Máme zde velkostatek, který má v nájmu společnost akciového cukrovaru v Modřanech. Ale to byl německý podnik a také úředníci sem většinou byli dáváni Němci. Ale úředník zde od mé paměti nikdy nebydlel, než poručníci, tak jsme se od dvora na žádnou spolupráci nemohli spoléhati. Naši rolníci neměli žádných hospodářských škol, tak jsme se museli spokojit, co jsme odkoukali ode dvora. I to nám bylo dobré, ale že jsme je napodobovali pořád, je naše obec o 20 let pozadu.Teď začnu částečně popis z mé paměti....... V naší obci bývalý předchůdce nic nenapsal. Uvolil jsem se tedy popsat, jak to tady vypadalo od roku 1850....... . Podle pověsti měla naše obec vzniknout asi v 11. století. Do roku 1848 je o ní málo známo, až po roce 1848, kdy se zrušila císařským patentem robota, která se zakopala se slávou pod skalkou na hranicích újezdských a holských, kdy teprve nastal v obcích rušnější život. Do roku 1850 bylo v naší obci 21 čísel, které sestávaly z jednoho velkostatku, z jedné hospody s polma, z jednoho mlýna s polma, ze třech větších statků a ze třech chalup. Ke třem statkům patřily 3 čísla jako výminky, tak zbývalo čísel na domky bez polí 9. V letech 1850 až 1860 přibyla 4 nová čísla, které stavěl zdejší bývalý hostinský, nějaký Burian, který neměl ani výuční list, ani plány, ani žádné míry a dělal mistra zednického a také tesařského. Když stavěl naší chalupu číslo 23, tak měl za přidávače dráteníky. Platil jim kořalkou a když nemohli stačit, poslal prý je vždycky vykoupat. Tu dobu nebyli žádní zedníci ani tesaři. Pozdější dobu zde byl zedníkem František Smolík. Tu dobu se na venkově vůbec nestavělo a v Praze moc málo. V naší obci od roku 1860 až do roku 1883 nepřibylo ani číslo, až roku 1883 přibyly tři najednou a pak už to pomalu šlo. Starostou byl pan otec Koníček. Kdy začal není známo, ale musel začít hodně brzy, poněvadž jeho předchůdce není znám. Myslím, že začal hned po robotě, když nastala svoboda. K naší politické obci patřila obec Horní a Dolní Křeslice, samota Dobrá Voda, samota Fantův mlýn, samota štít, Fořtovna, Miličov a osada Kateřinky. Za jeho úřadování nebyly žádné vyhlášky, žádný obecní posel. Byla zhotovena dřevěná ručička od loktu s prsty, ke které se připevnila cedulka. Ať byla svolaná schůze, nebo vybírání platu, tak jí dal starosta do krajního čísla a po přečtení jí dal soused sousedovi. Až obešla celou obec, tak ten poslední jí dal zase starostovi. Tak to šlo až do roku 1870. Pošta listovní sem chodila z Jesenice, poněvadž než byla postavena dráha, tak šla doprava z Prahy do Vídně nebo opačně, všecko po nápravě. Pošty byly všecky koňské. Vozili se lidi, psaní i rychlozboží. Trvalo to do roku 1871, kdy byla postavena železnice z Prahy do Vídně pod názvem Františkova dráha. Když šla pošta po dráze, tak sem měl donášku nějaký listonoš Krupička. Bydlel v Čestlicích a měl snad čtvrt okresu na roznášku. Tu dobu schránky poštovní nebyly, tak do obce, kam neměl donášku, nešel.Tu dobu se moc málo psalo. Bylo moc čísel, že za celý rok neměly psaní. Některá čísla za kolik roků neměly se psaním co dělat, takže mohl mít víc vesnic na roznášku, tak to lehko zastal. Naše obec byla přiškolena do Hrnčíř, kde byla jednotřídní škola. Patřily do ní obce: Újezd, Kateřinky, Šeberov, Drazda, Ztiměřice, Vestec, Šátalka a Rozkoš. Na škole vyučoval pan učitel Forejt. Obětoval se od časných hodin až do večera, aby všem dětem v učení vyhověl. Tu dobu žádné školní pomůcky nebyly a přece se všichni tolik naučili, že číst, psát a počítat uměli. Docházka školní byla do 12 let. Nucená také nebyla, když rodiče děti do školy neposlali, nebyli za to trestáni, ale pan učitel byl chudák. Sám si vybíral sobotáres, ten byl malý a ještě mu ho každý nezaplatil. Přijel si až do Újezda pro trakař jetele krávě nebo žádal od přespolních dětí, co nesnědly chleba do večera, aby mu ho nechaly pro jeho děti. Tak na růžích ustláno neměl. Trvalo to až do roku 1872, kdy se otevřela škola v Průhonicích v jedné cimře v Ježdíkově chalupě, než se udělala škola z obecního špýcharu a naše obec tam byla přiškolena. První učitel Bedřich Vacek, který tady asi 40 let působil, byl dobrým učitelem. Dělal obecního tajemníka ve třech obcích – v Čestlicích, Průhonicích a v Újezdě. Starostenský postup byl asi následný: Koníček do roku 1873, Burian do roku 1878, Řehák do roku 1883, Chlebna do roku 1884, Kulhavý do roku 1909, Procházka do roku 1919. Do té doby do roku 1876 byla obec klidná. Lid neměl žádné požadavky, byl zaměstnán ve dvoře a za málo peněz. Muži měli asi 36 krejcarů, ženy měly asi 20 krejcarů a byly spokojeny. Tu dobu nebylo novin ani politických stran. Nábožensky byli vychováni v katolické víře, protože tu dobu věřili faráři, ale také věřili jeden druhému. Když Burian postavil novou hospodu, asi roku 1874, špatně se vyslovil o sousedech, že jí bude pro ně škoda. A tak se utvořila protistrana, která přiměla Červenku, aby také postavil hospodu a to se roku 1876 stalo skutkem. Nebyla to nynější hospoda, byla udělána z baráku, jak je vidět od mostu, od krámku dolů do Rybníček. Nynější hospoda stojí podle silnice, ale tenkrát tu silnice ještě nebyla. Od té doby, co se utvořily dvě hospody, bylo po sousedství. Udělaly se dvě strany, ale to nebyly politické strany. Lid si přestal věřit, přestala se mluvit pravda, přenášelo se to z jedné hospody do druhé. Když byla jedna hospoda a někdo proti někomu něco měl, tak mu to řekl do očí. Když byly dvě hospody a on to neslyší, mluví se docela jinak, tím se stávají v obci nesváry, zášť a msta. Dohromady s tím trpí všichni. Ten stav trvá až dodnes. Nechci to kritizovat, ale chtěl jsem poukázat na ty chyby, poněvadž jsem sám byl často takovým věcem svědkem. Roku 1870 bylo zde sebevrahů: Nějaký Král se zastřelil v síni v čísle 15. František Kalina se oběsil ve chlévě číslo 4. Antonín Mudroch se oběsil na pražské pěšině v lese. Václav Krištof se zastřelil doma v cimře číslo 24. Josef Borovička se oběsil na mlátku číslo 26. Václav Kocourek se oběsil doma v komoře číslo 2 a František Krištof jako školák se utopil na návesním rybníce. Ohně: V Kateřinkách roku 1878 vyhořelo 8 čísel najednou. Roku 1879 vyhořela Chlebnova stodola číslo 9, nynější majitel pan Procházka číslo 37, od blesku, v sobotu před průhonickým posvícením. Od té doby u nás v obci nehořelo. První silnice se začala stavět od rohu kovárny ku Praze roku 1884, až na hranice chodovské, po tři roky za sebou jdoucí. První díl na Formanku k Mistrovému poli, druhý díl k šeberovské cestě, třetí díl až k chodovským hranicím. Roku 1889 se stavěla silnice k Štítu a přes obec. Obec stavěla silnice ve své režii. Podle daní se vyměřila každému určitá délka silnice a každý poplatník byl povinen potřebné množství kamene a štěrku tam dodat. Než byla postavena silnice, tak kdo se nezaopatřil včas a nebo v létě uhlím a dřívím, tak to v zimě nedokázal. Ani mlékaři se k nám nedostali. Jak bylo po Havlovi, bylo v polích již po práci, protože se řepy ještě nesázely. Mlátilo se ručně a to trvalo až do jara. I ve dvoře se mlátilo ručně. Mezi lidmi bylo málo peněz a zvláště na venkově. Když přišel rok 1885 bylo takové sucho, že je to snad výjimečný rok v jednom století. V zimě nebyl žádný sníh, dešťů a mrazů málo. Již prvního března jsme seli. Tu dobu trativodů ještě nebylo a byly naše pole samé močály, tak si můžete představit, jaké sucho bylo. Déšť přišel až v červenci, ale to už nepomohlo ničemu. Pole se špatně zdělávaly. Oralo se jen mělko a málo se hnojilo. Práce jarní byla brzy hotova. Na to se rozmnožily myši a ty katastrofu dovršily. Žita bylo málo, jetele vůbec nebylo a luka se ani nesekala, protože to nestálo za to. Dobytka moc nebylo a ještě se ho muselo polovic prodat a za cenu směšnou. Tady v okolí byl hlavním řezníkem Medřický v Kateřinkách. Poslali jsme pro něj. Měli jsme 3 jalovice od 2 do 3 let. On přišel, podal na ně 80 zlatých a šel nahoru do hospody klidně hrát v kuželky do večera. Tatínek šel za ním a byl rád, že držel slovo a že si je vzal. Snad bylo maso laciné, ani nevím zrovna zač, ale žádný ho nekupoval. Mně už bylo 19 let, ale že bysme měli maso, na to si nepamatuji. Jenom na to si pamatuji, že jsme museli koupit oves ke krmení a k setí všechen ječmen. Jednoho koně jsme museli prodat a zbyl nám jeden. Není potřeba více vyličovat. Památka byla ponejvíce u židů. Kampeličky ještě nebyly, tak jsme byli odkázáni na obchod ze židy. Že to uměli s námi sehrát, to bych mohl vyprávět nejlepší já, ale to by bylo dlouhé a nerad na to vzpomínám.Teprve roku 1884, kdy se sem přiženil na průhonické panství bývalý hrabě Silva Tarouca, tak tady okolní obce ožily. Začal hradit obory ploty a pěstoval hojnost zvěře ve velkém rozsahu, která ohrožovala polní plodiny. Byly spory o náhradu škody zvěří způsobenou. První takový spor měli zemědělci v Kateřinkách, který trval 3 roky a odbýval se soudně. Ne snad, že by jim nechtěli zaplatit, ale myslili hraběcí úředníci, že nemají na to práva. Podle pověsti tehdejší hraběnka jménem Kateřina z panství Průhonic, když prý jela z Prahy, kde stávala tou dobou Myslivna a přišly na ní bolesti, uchýlila se do Myslivny a tam šťastně porodila. Na památku prý založila osadu Kateřinky, kde si vyhradila práva, když bylo potřeba v Miličově pracovat buď ve dvoře nebo v lese. Zkrátka byli jejich nevolníci a páni myslili, že jsou jimi ještě. Když odbyli první honební na poli, při které byli doktoři z Prahy a Kateřinky vyhrály, byli jim povinni škodu hradit. Nastal spor o placení. Hraběcí myslili, že nemají na to práva. Nebýt Josefa Vaníčka, který nejvíce o to pracoval, když již všichni ochabovali. Peněžní tíseň měli všichni. Právníka měli znamenitého a poctivého, pana Herolda, ale stál peníze. Soud trval 3 roky. Několikrát prohráli, ale nebylo se co divit, tu dobu se s pány soudit. Panu Vaníčkovi všechna čest – nepovolil. Soud ve Vídni rozhodl v jejich prospěch, protože nastala svoboda císařským patentem, že všechno nevolnictví se zrušuje. I Kateřinky z toho nebyly vyjmuty. Hraběcí museli zaplatit i s úroky a do každého čísla doručit. Hlavní věc byla, že drželi všichni pohromadě a vytrvali. Na památku postavili v Kateřinkách křížek, který tam stojí až do dnes a bude snad tam stát i na dále. To bylo asi roku 1890. Dále pak začal hrabě spojovat u všech okolních obcí revíry. Kde neměli samostatnou honitbu, to zabral jako ynklábu, jinde platil větší nájem, někde skoupil, nebo handlem. Upravil to tak, že musely padnout ty pole v jeho prospěch. Nyní měl honitbu, že jí nebylo daleko, široko rovno. Zvěře bylo tolik, že nebylo žádnou zvláštností, když zaběhl zajíc do vsi, na dvůr nebo do zahrady. Měl při sobě veliký personál. Spousta krmení, které se vozilo na vagony, kukuřice, horší pšenice a podobně. Pěstitelé plodin chtěli náhrady za škody způsobené zvěří, ale ty byly veliké. Byli lidi spravedliví, že jim to ani nenahradil, co utrpěly škody, ale zas byli takoví, že jim pětkrát až desetkrát zaplatil to, co tam ani neměli. Pan hrabě byl tu dobu čestným kavalírem, nechtěl, aby z něj někdo měl škodu. Pak začal s opravou zámku, která vyžadovala miliony. Na opravě měli všichni okolní lidé slušný výdělek. Zařídil v Průhonicích poštu, kterou držel jako soukromou. Až roku 1907 se stala poštou státní. Byli vzati dva listonoši a pošta docházela každý den správně. Po Kalinově smrti roku 1887 žádný nerozuměl jeho chalupě, která měla výměry 28 korců polí. Vnutili jí hraběti za šest tisíc zlatých. To byla první pohroma naší obce. Roku 1890 koupil hrabě od čísla 2 část pozemků okolo Sukova a kus zahrady. Přetrhli nám spojení s Hudečkem, kde jsme měli 40 korců pozemků, bylo po revíru a po svobodě. Byla to ynklába, a museli jsme být spokojeni, co nám z ní hraběcí dali a tak to šlo s naší obcí z kopce. Hraběcí už kupovali neustále, buď po částech nebo celé usedlosti. Náš katastr byl již roztrhaný, že by se i na ynklábě špatně honilo. Trvalo to až do roku 1905. Hraběcí slušně platili, ale spory byly častěji a složitější. Počítali s penězi a tak přišli na plán honitbu zaokrouhlit a ohradit. Nastoupil nový správce pan Muller a za příručího si vybral Antonína Kaňku, hraběcího šafáře. Ve všech obcích začali kupovat pozemky za cenu jednou tak vysokou, jaká byla obvykle nebo handlovali. Když pole potřebovali a bylo v jejich prospěch, za každou cenu ho koupili. Docílili co chtěli. Ohradili celou svou honitbu, která byla ještě veliká. Sahala od Vosnice až na Háje. Bylo po náhradách. V roce 1909 byly jejich pozemky oddrátovány a zvěř měli na svých pozemcích. Otevřeli obory a zvěř vysoká chodila až k obytným stavením. Bylo jí tolik, že 30 až 40 kusů nebylo žádnou zvláštností. Když jsme byli s našima ynklábama za plotem, tak o nás nestáli. Dovolovali provozovat honitbu, ať už je výměra jakákoli, okresní výbor to schválil. Tu dobu co chtěli, všechno obdrželi, ale nic netrvá věčně, ani tady to nebylo. Přišel rok 1914, bylo po slávě a po všech úrodách. Když se zamyslím do minulosti, před lety 1914, tak mi připadá, že ty věci, které se tady na průhonickém panství odehrály – napřed ta honitba ohrazená, potom založená dendrologická zahrada, střelnice na holuby a jiné kratochvíle – to bylo jen maskou a předehrou k roku 1914, aby netušeně se mohli scházet císařové, králové a vysocí šlechticové, aby mohli rozmlouvati o věcech příštích, které na sebe nenechaly dlouho čekat. Ve všech evropských státech byla nabita elektřina a Německo čekalo s doutnákem v ruce na den 29. června 1914, kdy se rozlítla světem zpráva, že v Bosně byl zastřelen rakouský následník trůnu František Ferdinand a jeho choť. Než uplynul měsíc, byla Evropa ve světovém ohni. I v naší obci nastal rozruch. Dne 26. června 1914 na Svatou Annu, bylo to v neděli dopoledne, přijelo auto a přivezlo panem komisařem mobilizační vyhlášky, aby všichni aktivní vojáci ke všem oddílům v 48 hodinách narukovali. Ačkoliv se to částečně očekávalo, přece jenom zpráva učinila ohromný dojem na naše klidné obyvatelstvo. Každého opustil zájem o vedlejší politické přesvědčení a jako tišší beránkové nastupovali službu vojenskou. V dobré náladě si říkali, do zimy budeme doma, ale nevěděli chudáci, do které. Nastával nový život, jak pro ty, kteří opustili své rodiny a svůj domov, i pro ty, kteří zatím zůstali doma. Ubylo pracovních sil, ubylo živitelů a ubývalo všech životních potřeb. První rok války žádného ani nenapadlo, že by snad také mohly scházet potraviny nebo maso, toho bylo obojího takové množství, že se myslelo, že se to ani nevyčerpá, taky se tím nikde nešetřilo.


Vzpomíná Josef Bíbrdlík (1915-1929)

Vzpomíná Josef Bíbrdlík (1915–1929)

Já, Josef Bíbrdlík, ujímám se vedení pamětní knihy obce zdejší dle usnesení obecního zastupitelstva a sice po p. Antonínu Kocourkovi, který v březnu 1936 zemřel. Zemřelý můj předchůdce byl člověk, kterých bohužel jest tak málo ve venkovských obcích. Upřímný, poctivý český člověk. Jeho nejmilejší zábavou byla kniha. Nebyl však čtenářem tuctovým. Co přečetl, o tom přemýšlel a čemu nerozuměl, nestyděl se na to zeptati. Ve svém životě byl dosti pronásledován osudem, avšak neklesal na mysli. Byl mnohaletým členem obec. zastupitelstva, místním důvěrníkem strany agrární, jejíž byl nadšeným zastáncem, své doby členem místní školní rady, členem sboru dobrovolných hasičů v místě atd. Všichni v něm ztrácíme velice dobrého souseda. Budiž mu země lehká. Čest jeho památce.

Já sám, ujímaje se vedení této knihy, uvádím na paměť svoje personalie. Nejsem zdejší rodák. Narodil jsem se 8.1. 1881 v Kolči, okres Slaný a příslušný po otci do obce Hořelice u Dušníka, okres Unhošť, pol. okres Kladno. Vychodil jsem pětitřídní obec. školu ve Zvoleněvsi, okr. Slaný. Matku jsem ztratil v r. 1890 a můj otec se přiženil znovu v únoru roku 1899 do zdejší obce. My tři jeho děti jsme šly s ním a od tohoto času zde nepřetržitě bydlíme.

Rok 1915 – 1916

Navazuji na poslední řádky mého předchůdce, avšak již v roce 1915 se na vše začalo jiným způsobem pohlížeti. Pracovní síly z obce ubývaly, poněvadž každých 6 měsíců byly odvody a již se nehledělo, zdali rovnej nebo křivej, jen když měl dvě ruce a dvě nohy. Přes čtyři roky trvala válka a za tu dobu byly asi osmkrát odvody, takže kdo již mohl v obci zůstat než ženy, děti a starci, mimo několika protekčních dětí, kterým se říkalo ulejváci. Bída dovršila vrcholu, neboť považ čtenáři, když z takové malé obce jako naše (Újezd, Kateřinky), která před válkou čítala 55 čísel, narukovalo 67 osob během války, tak to dle toho vypadalo. Narukovali lidé, narukovali koně, ti lepší ihned, ti horší později a doma zbyl jen brak. Vezměte rolníkovi potah a kočího a chtějte na něm, aby pole obdělával. Nestačí prostě na to. Ale rakouské úřady to chtěly. S dobytkem hovězím to bylo to samé. Vybral se nejdříve dobytek mladý, pak přišly na řadu dojnice. Nyní však nastala hrozná bída o mléko. To zmizelo z obchodu vůbec a po obci chodili lidé jako procesí od chalupy k chalupě, hledajíce trochu mléka. Z obchodů zmizely potraviny, látky, oděvy, boty – vůbec všechny věci denní potřeby. Volný obchod zmizel a počala bujet lichva se vším na co se člověk podíval. Dle císařského nařízení, které stíhalo jedno druhé, zabral stát celou úrodu polní pro vojenské účely a obce dle toho musely odvádět kontingent. Po odvedení kontingentu byly uvedeny v život takzvané rekvisiční komise, které znovu zabavovaly zbytky obilí. Pro civilní obyvatelstvo byly zavedeny takzvané poukázky, lidově řečeno – enky. Byly to: moučenky, chlebenky, cukřenky, mlíčenky, mýdlenky, petrolenky atd. Na tyto -enky bylo vydáno kupříkladu 3/4 kg mouky na 1 osobu a týden, 1 kg cukru na 1 osobu a měsíc atd. Ve volném obchodě nic se nekoupilo. Pod rukou se kupovalo však za vysoké ceny. Rostla bída a bujela lichva se vším na co se člověk podíval. Pro lichváře vzniklo nové pojmenování „Keťas.“ Proč a z jakého důvodu toto slovo vzniklo, nebylo možno zjistiti. Rolník na jaře zasel a byl majitelem jen do žní, jakmile obilí posekal, více naň právo neměl. I mlácení nařídily úřady a když neuposlechl, nechaly vymlátiti obilí samy úřady, odměřily na lístky pro celou rodinu a ostatní si vzaly. Byly případy, že nenechaly ani obilí k setí. Následky toho byly, že rolníci počali obilí schovávati před rekvizicí. Následovala velká bída zvláště ve větších městech a lidé počali jezditi na vesnice za proviantem a sami nabízeli ceny vysoké. Bohužel musím přiznati, že se našly hyeny v lidské kůži, které za trochu brambor nebo za kilogram mouky se nestyděly svléci poslední košili ze zoufalé mámy, která pro své děti sháněla sousto do úst.

Rok 1917

Přišel rok 1917 a šlo skutečně do tuhého, jak na frontě, tak i doma. Rekvírovalo se za pomoci četníků a vojska. Zamkli špýchary, klíče si vzali a po jarním setí i co zbylo v secím stroji, tak vybrali i malé množství po pěti kilo sebrali, zadinu pro drůbež odvezli. Všeho toho následek, že se schovávalo do takových míst obilí nebo mouka, kde se to zanedlouho zkazilo. Pod rukou se obchodovalo za všechno možné, jen za peníze ne. Koloval vtip, že jedna selská dcerka žádala za mouku to, jak se na to brnká, nevěděla ani, že se to jmenuje piáno. Lichva zuřila tak, že poctivému člověku šel mráz po zádech. Lidé si řekli za kilo mouky 10–15 korun, dostali je a mouka byla dále prodána za 20–30 korun 1 kg. Z takových lidí se stali takzvaní váleční zbohatlíci. Ve mlýnech bylo skoro neustále vojsko na prohlídce, ale přece se mlynáři neuhlídali. V některém mlýně byli mlynáři zloději, že se to nenechá ani naznačiti. Ve mlýně u nás, kde byl pan otec Koníček Čeněk, dostal každý za snesitelnou cenu. Pověst o tom se roznesla daleko široko a lidé zdaleka, až z Libuše, Modřan, Braníka, Michle, Záběhlic, Kunratic, Jesenice, Vestce a jiných a jiných obcí přicházeli k němu do mlýna za provizací. On sám házel odmítavě rukama a volal „nemám, nemůžu“, pak odešel ze mlýnice pryč a jeho synové Josef a Čeněk hladovící kupce uspokojili a rychle se zbožím ze mlýna vypravili. Mohu bez nadsázky tvrditi, že mnoho lidí na něj vzpomíná jako na zachránce. Kdybych se měl o všem rozepsati tak, jak by to pro výstrahu budoucích let zasluhovalo, byla by z toho velká kniha. Co všechno bylo v náhražkách jest k neuvěření. Že i mravnost a morálka silně poklesla, jest samozřejmé. Byly případy, že matka za sousto pro děti byla nucena nabídnouti i své tělo, našel se bídák, který to přijal.

Rok 1918

Nadešel rok 1918. Bída v zázemí i na frontách vyvrcholila a ta na konec dle našich úsudků urychlila konec války. Dnem 28. říjnem 1918 byl prohlášen stát československý jako samostatný útvar státu na podkladě republikánském. Pro náš nový stát byla tímto činem světová válka ukončena. Zprávu o převratu státním a o ukončení války přinesl do naší obce listonoš Antonín Smolík. Na obyvatelstvo nejvíce zapůsobila zpráva, že jest po válce. Jásot nad tím nebral konce, zvláště v těch rodinách, kde byl někdo na vojně. Nyní nastalo vracení vojínů, kteří zůstali na živu z vojny domů. Nelze perem vypsati radost těch, jímž se táta, syn, bratr vrátil. Nemožno však též vypsati zármutek těch, kdož čekali marně na návrat svých drahých. Bylo napočítáno 18 těch, kteří se více nevrátí, kteří padli a 7 osob zemřelých následkem válečných útrap. Celkem vyrvala válka z naší obce (Újezd, Kateřinky, Křeslice) 25 osob. Jména občanů, kteří se z vojny nevrátili: Kalimon Josef, Kalimon František, Gut Josef, Štěpán Jan, Černý Josef, Drahorád Antonín, Drahorád Karel, Srba Alois, Šalda Antonín, Smolík František, Zach Jindřich, Růžička Gustav, Chlebna Václav, Borovička Antonín, Borovička Josef, Lebeda Jan, Lebeda František, Drahorád Antonín, Houžvička Jan, Houžvička Josef, Zápotocký Karel, Zápotocký František, Novák František, Musil Bedřich, Moravec Alexandr. Tímto smutným zápisem dokončuji hrozná léta válečná. Náš lid si představoval pod tím slovem „svoboda“ něco zcela jiného. Někteří vzali pily a sekeru a šly do lesa „Miličov“ porážeti stromy a nosili domů. Jest prý svoboda. Druzí začali bourati dřevěný plot kolem lesa. Správa panství proto ihned plot rozdělila na kusy a prodala. Od těch dob jest les z polovic neohrazen.

Rok 1919

Začátkem roku byly zalesněné stráně okolo Petrovic úplně vykáceny a prodány lidu na palivo. Z jara byly vypsány volby do všech obcí a sice na základě všeobecného, rovného, přímého, tajného práva hlasovacího pro muže i ženy, kteří dokončili 21. rok věku a bydlí v obci před vyložením voleb seznamů nejméně tři měsíce. V neděli dne 19. května se volilo. Tehdy byly v obci pouze dvě politické strany – agrární a soc. demokratická. Při volbách získali sociální demokraté 9 mandátů a agrární 3 mandáty. Při volbě starosty byl zvolen 9ti hlasy Bíbrdlík Josef, zedník, nemajetný. Kontingenty obilí se odváděly dále, avšak zmizely rekviziční komise. Na špýchar k sedlákovi již žádný četník nebo voják nevlez. Úroda ten rok byla nadprůměrná a dobře se sklidila z polí. Pro bezzemky přiděloval obilní úřad na Žižkově mouku a ta se v obci vydávala na lístky a sice 1 1/2 kg žitné a 3/4 kg pšeničné na osobu a týden. Cukr byl vydáván 1 kg na osobu a měsíc. Ceny obilí se pohybovaly od 240–300 Kč za 1q. Rozumí se, že ceny úřední. Pod rukou 5–600 za q pšenice. Ku konci měsíce října, 30. a 31. začal padati sníh a jelikož na stromech bylo ještě listí a sníh byl vlhký, udržel se na stromech a bylo ho takové množství, že se stromy jak ovocné, tak lesní polámaly tak, že jich muselo být mnoho vykáceno.

Rok 1920

Začátkem roku začala se prováděti první etapa pozemkové reformy. Byly uskutečněny takzvané pachty nouzové. Přišlo do pachtu pole na „Kalimovom“ ve výměře 29 měr. Práce se začala rozvinovati a mzdy stoupaly. Úroda na polích dobrá. Po žních byly nouzové pachty rozšířeny o 13 hektarů a sice pole na horní „Formance“. Na podzim se počala provádět druhá etapa pozemkové reformy. Na žádosti uchazečů se přidělovaly parcely pro nové stavby nebo rozšíření stávajících již objektů. Zde nutno se zmínit, že jisté kruhy pracovaly pro neuskutečnění této reformy. Okresní hejtmanství mělo zaslati obcím vyhlášky, dle kterých se mělo postupovat. Sousední okres Kr.Vinohrady již dávno měl tuto záležitost v proudu a na našem okrese Žižkovském vzdor urgencím nemohli jsme vyhlášky dostati, že prý nejsou. Doba byla pokročilá, lhůta k podání žádosti přesně stanovená a vyhlášky, v které byly veškeré informace ne a ne dostat. Tedy se rozhodl starosta Josef Bíbrdlík po poradě se zájemci o tom, že nebudou čekati na okr.hejtmanství a opatřil si vyhlášky, respektivě jejich opis, u starosty v Šeberově a akce započala. Pozoruhodné bylo to, že se správě panství předem nic neoznámilo a ona byla o každém kroku v této záležitosti dobře informována. Zjevné bylo, že byl v obci člověk, který jí vše hlásil. Příklad o tom: starosta sezval takzvaný poradní sbor místní k poradě a správě panství samozřejmě o tom se nedalo vědět. Ale zástupce pachtýře Modřanky, vrchní správce Paulus a hraběcí správce inž. Blažek přišli sami o své vůli do této schůze, jsouce o všem řádně uvědoměni. Přiznati dlužno, že tito dva pánové se nestavěli proti a veškeré žádosti za půdu stavební byly vyřízeny kladně. Bylo tehdy přiděleno pět stavebních parcel a osm parcel pro rozšíření. V tomto roce rozhodnutím zemského úřadu byla dosavadní politická obec Újezd u Průhonic rozdělena na politickou obec Újezd u Průhonic s osadou Kateřinky a samota myslivna Milíčov a na politickou obec Křeslice se samotou Štít, Fantův mlýn a Dobrá voda. V důsledku toho bylo rozpuštěno obecní zastupitelstvo a nařízeny nové volby. Jelikož byla docílena dohoda politických stran, byla podána jedna kandidátka a tudíž celá byla přijata. Starostou byl zvolen znovu Josef Bíbrdlík.

Rok 1921

Po novém roce začalo se připravovati pro hlavní etapu pozemkové reformy. Vyhlášky, upozornění atd. stíhaly jedna druhou. Přídělový komisař zde na Průhonicku byl nejprve inž. Šejnoha. Stále se konaly porady, nejdříve o půdě rozptýlené, která měla přijít z pachtu do vlastnictví. Po skončení tohoto bylo přikročeno k vlastnímu přidělování půdy. Na panství Uhříněvském a na panství Kunratickém bylo docíleno již dohody mezi uchazeči a majitelem, respektivě pozemkovým úřadem, jen u nás to vázne. Dosavadní přídělový komisař inž. Šejnoha se vzdal svého úřadu a byl stanoven inž. Markalous. Touto změnou byl celý proces zdržen ve svém vývoji. Tento celý rok se znovu objevovala vysoká konjunktura ve všem. Jen mimochodem řečeno, cukrovka byla za 23 Kč q. Ostatní produkty zemědělské byly na přiměřené výši. Rok byl celkem dobrý, sklizeň uspokojující. V tomto roce byly postaveny u nás dva nové domky – Dřízhalův a Žemlův. Naše obec tedy čítá 47 čísel popisných. U nás se slaví Prokopská pouť. Zrovna v ten den přišel synek Čeňka Vaníčka, Václav, ku starostovi s vyřízením, že pan kapitán (četnictva) Novák ze Šeberova vzkazuje, že při hledání hub v Milíčovském lese našel oběšeného muže. Byl v něm po delší době zjištěn Oldřich Záruba, pekařský dělník, svobodný, příslušný do Vys. Mýta. Příčina zoufání nebyla zjištěna. Veškeré výlohy příbuzní uhradili.

Rok 1922

Zima v tomto roce nebyla zrovna zlá, sněhu přiměřeně. Skončeny byly příděly půdy stavební a rozptýlené a počalo se přidělovat s půdou zemědělskou. V Újezdě bylo půdy přiděleno málo, že se uchazeči neuspokojili a v Kateřinkách jí zase nechtěli. Mezi Újezd byli vsunuti uchazeči z Hole a tím byl pro Újezd příděl zmenšen. Bylo přiděleno pole na Formance, Mistrovo, Řehákovo u Kateřinek, Kalinovo, za Pastouškou, za Procházkovou zahradou, u Háčkové stráňky, Rybníčka, Průhon a Provánky. Výměnou Skořepovo. Celkem 59 ha pro Újezd a pro Kateřinky asi 16 ha. Obec získala též oba rybníky ve vsi. Též získala obec kamenný lom u mlýna. V tomto roce byly postaveny tři domky č.p. 48, 49, 50. V Kateřinkách postaven domek č. 13, 14, 15. Zemřel Smolík Antonín z čísla 29. Tento rok byl příznivý jak ve výdělkách, tak v zemědělství. Úroda velice dobrá. Obec zaplatila dluh válečných půjček, okrouhle 10.000 Kč. Cena pozemků z přídělu byla 3500 – 6500 za 1 ha.

Rok 1923

V tomto roce byla zima velice mírná, sněhu málo. Příděly skončeny a začali hospodařiti majitelé noví. Zbytek panství koupil stát (Průhonice, Újezd, Štít, Křeslice) a Milíčov s lesem koupil Hrach. Průhonice koupeny za 12.000.000 Kč a Miličov za 800.000 Kč. Dlužno poznamenati, že obec nemaje peněz hotových, byla nucena se na příděl vydlužiti a ku cti občanů (Procházky, Koníčka a Hráška) budiž na věčné časy poznamenáno, že peníz potřebný obci sami půjčili. Celkem 28.000 Kč. Letos zemřeli: Vaníčková Alžběta – svobodná, hajný Babka, Páryska, Poustka Josef, Kulhavý Josef. Postaveny domky čís. 51, 52, 53, 54, 55. Tento rok počalo se v naší obci jednati o elektrizaci obce. Z usnesení obecního zastupitelstva bylo započato s přípravnými pracemi a jednati s Elektr. Svazem, okr. Středočeský. Zaplatili jsme 10.000 Kč členského příspěvku. Za tyto peníze přivede Elektr. Svaz proud až do transformátoru. Celý rozpočet na sekundární síť činí 57 tisíc Kč, odbočka do mlýna 6 tisíc, transformátor 9.000 Kč, výzbroj do transformátoru 28.000 Kč. Když připočteme dovozné materiálu, stála okrouhle elektr. obce 117.000 Kč včetně až na rozvodní desku všem těm, kdo se přihlásil. I na tuto věc výše jmenovaní páni občané obci půjčili. K nim ještě se přidal s půjčkou Rožkota Václav. Též tento rok byl příznivý co do úrody.

Rok 1924

V tomto roce obec prodala stavební parcely, které převzala od P. úřadu. Koupila za 1 Kč 1m2 a mohla prodati za 1,60 Kč za 1 m2. Parcelu koupil Suchopár Josef, Votýpka Josef, Hrábek Václav, Vodešil Antonín, Růžička Josef a Horák Josef. Otec tohoto prodal svůj domek č.19 p. Mikuláši Františkovi za 22.700 Kč. Po rozštěpení strany social. demokratické vznikla i v naší obci strana komunistů. V tomto roce byly u nás volby do obce. Byly zde teď tři strany, agrární, česk.socialistů a komunistů. Komunisté si vymínili náměstka a starostou byl zvolen Bíbrdlík Josef. Celý tento rok bylo veliké sucho. Sena bylo málo a otava vůbec žádná, obilí špatné, řepa bídná, brambory maličké, největší jak holubí vejce. Založena byla na poli „Bažantnice“ – Státní pokusná zahrada ovocná. Vrchní zahradník p. Karas. Na odkoupených parcelách od obce byly postaveny domky čís. 56, 57, 58, 59, 60, a 61, v Kateřinkách čís.16 a 17. Zemřel Suchopár František, Černá Jana roz. Kocourková, Šourek Antonín, Gutová Marie starší, Babka Josef ml. Do obce se přistěhoval Hrábek Václav, Hrábek Josef, Votýpka Josef. První dva ze Šeberova, třetí z Kunratic. Gutův statek si pronajal Malý Václav z Hole na 12 roků (27 ha) okrouhle za 10.000 Kč činže s živým i mrtvým inventářem.

Rok 1926

Tento rok počínal stále ještě pod vlivem sucha z roku minulého. Dobytku kleslo podstatně na ceně, neboť nedostatek krmení nutil hospodáře k odprodeji. Ve výseku masa se však ceny nesnížily. Chadima V. prodal domek čís. 55 s půlkou parcely Josefu Aronovi za 36.000 Kč a na druhé půlce postavili si domek č.62. V tomto roce zemřel Kalimon Václav a Marie Vaníčková z čís. 27.

Rok 1927

Začíná rok 1927 sněžením. Máme naději, že sucho z roku 1925 , které mělo následky ještě v roce 1926 bude definitivně zažehnáno v tomto roce, neboť již teď se položila silná sněhová přikrývka. Naděje se naplnila co do vlhkosti, neboť jarní práce polní byly v důsledku toho dosti opožděny proti jiným létům. Ozimy dobře přezimovaly. Nastalé žně ukazují na dobrou úrodu. V tomto roce byl vydán zákon čís.77, kterým byla práva v obci v otázkách finančních značně okleštěna, což se bude jeviti v létech budoucích naštvaností lidí. Významnější jinak události v tomto roce v naší obci nebylo.

Rok 1928

Tento rok začíná silnými mrazy (24–28°C). Sněhu není mnoho, přesto přikrývá pole. Mrazy trvají, v únoru obleva a sněžení, sníh taje a nastává jarní počasí. Ku konci března jsou již pole osety. Ozimy dobře přezimovaly. Úroda v tomto roce prostřední.

Rok 1929

V lednu povoleno a taky první teplo, že i stromy předčasně se probudily, ale v únoru třeskuté mrazy a byla hotová katastrofa, že všechny stromy v katastru obce, mimo několika višní kyselek, zmrzaly i staré aleje na formance vzaly za své. Mrazy trvají přes celý únor i začátek března, sněží občas a větry. I v březnu musíme silnice protahovat, jak jsou zaváty. Konec března rychle taje a v dubnu se již zahajují polní práce, které během měsíce jsou hotovy. Nastalo pěkné počasí a zpožděná příroda vše dohonila a úroda ukazuje se stabilní. Nastalé žně nezklamaly, úroda pěkná.


Pamětní kniha obce Újezda u Průhonic

Pamětní kniha obce Újezda u Průhonic

Vzpomíná Antonín Kocourek (1848 – 1914)

Vzpomíná Josef Bíbrdlík (1915 – 1929)


Kronika mladých požárníků

Kronika mladých požárníků

V roce 1976 začal Rostislav Štefanik psát kroniku mladých požárníků. Jejich 1.družstvo bylo ustaveno dne 1.9.1976 s nás­ledující samosprávou: velitel družstva Karel Vaněk, zástupce velitele družstva Milan Hříbek, členové družstva Pavel Doležal, Ladislav Hrábek, Václav Roškota a kronikář Rostislav Štefanik. Kronika končí rokem 1985.

Hasičskou kroniku „objevili“ v listopadu 2003 pracovníci úřadu městské části, a to při stěhování úřadu z budovy v ulici K Motelu č.p. 7 do přízemních prostor bytového domu na Kateřinském náměstí č.p. 465.

Kronika je vedena heslovitě podle dat členských schůzí a obsahuje mnoho fotografií a jiných materiálů. Z tohoto důvodu jsme ji nepřepisovali do digitální podoby, ale pouze jednotlivé stránky neskenovali.

Odkaz: Kronika mladých požárníků (na tomto odkaze si můžete prohlédnout kroniku online)


Kronika městské části

Kronika městské části

Kronika městské části Praha – Újezd

Na základě zákona č. 132/2006 Sb. o kronikách obcí má každá obec povinnost vést svou kroniku, do níž se zaznamenávají zprávy o důležitých a pamětihodných událostech v obci, pro informaci i poučení budoucím generacím. Kronika může být vedena jako ručně psaná kniha nebo v elektronické podobě s očíslovanými lis­ty.

První starosta obce – rok 1919

V neděli dne 19. května roku 1919 probíhaly v obci historicky první volby. Při volbě starosty byl zvolen 9 hlasy Josef Bíbrdlík, zedník, nemajetný.

Píše se jaro roku 2007

V měsíci březnu městská část získala „Pamětní knihu“, která byla založena roku 1922. Pamětní knihu začal psát dne 13. března 1927 Antonín Kocourek. Pan Kocourek ve své Pamětní knize začíná rokem 1834 (rok narození svého otce) a končí dnem 29. června 1914 zastřelením následníka trůnu Františka Ferdinanda s chotí. Roku 1936 kronikář Antonín Kocourek zamřel a vedením Pamětní knihy se ujal dle usnesení zastupitelstva obce Josef Bíbrdlík. Poslední zápis v Pamětní knize je o roku 1926, kdy zemřel Václav Kalimon a Marie Vaníčková.

Dále městská část získala „Rodinnou kroniku Smolíků“, kterou psal náš rodák z Újezdu pan Smolík. Vzpomíná v ní na své dětství (počínaje svým narozením 29. května 1890) a kronika je ukončena rokem 1937.

Tuto „Rodinnou kroniku“ nám v kopii věnovala vnučka Hana Kovandová.

Protože do dnešních let se nikdo nezajímal a ani nepsal žádné paměti o našich obcích Újezd a Kateřinky, budeme se snažit Vám předat kousek historie obou obcí a přepsat Pamětní knihu a Rodinou kroniku do digitální podoby.

Podklady do digitální podoby zpracovává paní Julie Mikolášová a pan Zdeněk Mračno.


Fotografie z kronik

Fotografie z kronik

Fotografie z Újezda
Fotografie z Kateřinek
Fotografie – minulost a současnost Újezda

Fotografie z Újezda

Fotografie z Újezda

Újezd – 50. léta
Mlýnský rybník, pohled na mlýn – rok 1978
Pan Bíbrdlík 24.2. 1978

Zájezd újezdských na Hlubokou nad Vltavou – rok 1960
Sukovský rybník – rok 1949
Rodinný domek č.p. 15 – rok 1936

Návesní rybník – srpen 1979
Návesní rybník – srpen 1979
Návesní rybník

Bývalá autobusová zastávka u návesního rybníka
Dům p. Růžičky
Školní rok Jaroslava Smolíka – rok 1935

Újezdští hasiči
Újezdští hasiči
Újezdští hasiči

Pohřební průvod vchází do ulice k Sukovu – 24.5. 1944

Fotografie z Kateřinek

Fotografie z Kateřinek

Kateřinky – 1980
Kateřinky – 1980
Kateřinky – 80.léta

Budoucí dálnice – 60.léta
Kateřinky – budoucí Proutěná ulice – 80.léta
Kateřinky – budoucí Proutěná ulice – 80.léta

Milíčovský rybník
Milíčovský rybník
Kateřinky – 80.léta

Fotografie - minulost a současnost Újezda

Pan Zdeněk Mračno z Újezda přepsal „Pamětní knihu Újezda u Průhonic“ a „Rodinnou kroniku rodiny Smolíků“ do digitální podoby. Mimo jiné vybraná místa na fotografiích z kronik znovu v letošním roce 2007 vyfotogra­foval. Níže se můžete podívat a srovnávat místa v Újezdu, jak vypadala v letech minulých a jak vypadají nyní.

Křižovatka ulic Formanská a J. Bíbrdlíka
Křižovatka ulic Formanská a K Motelu
Ulice Nad Statkem

Křižovatka ulice Formanská a J. Bíbrdlíka – současnost
Křižovatka ulic Formanská a K Motelu – současnost
Ulice Nad Statkem – současnost

Návesní rybník, v pozadí bývalý hostinec Fr. Růžičky (dnes potraviny)
Náměstí v Újezdu – Růžičků hostinec a smíšený obchod
Restaurace u Srbů

Návesní rybník, v pozadí potraviny – současnost
Náměstí v Újezdu – smíšené zboží – současnost
Restaurace u Srbů – současnost

Pohled z náměstí v Újezdu směrem k Návesnímu rybníku
Pohled od Návesního rybníku směrem na náměstí v Újezdu
Formanská – pohled do Újezda od Průhonic

Pohled z náměstí směrem k Návesnímu rybníku – současnost
Pohled od Návesního rybníku směrem na náměstí v Újezdu – současnost
Formanská – pohled do Újezda od Průhonic – současnost