Městská část Praha - Újezd - Kateřinské náměstí 465/1, 149 00 Praha 4 - Újezd u Průhonic
Tel.: 272690692, | e-mail: info@praha-ujezd.cz | datová schránka: 2w9bx6s

Vzpomíná Antonín Kocourek (1848–1914)

Usnesením obecního zastupitelstva ze dne 13. března 1927 byl jsem já, Antonín Kocourek – rolník v Újezdě, ustanoven prvním kronikářem zdejší obce. Funkce této ujal jsem se 15. dubna 1927. Jsem zdejší rodák. Narodil jsem se roku 1866. Můj otec, také zdejší rodák, se narodil roku 1834. Stále v obci bydlím a proto chci popsat zdejší obec kam sahá moje paměť a částečně, co jsem od svého otce slyšel. Bohužel, že se naše obec nemůže pochlubit žádnými vlastnostmi, poněvadž byla vždycky chudá na obecní jmění. Vše se hradilo přirážkami a tak se nemohlo pro blaho obce nic učinit. Na inteligenci byla teprve chudá. Máme zde velkostatek, který má v nájmu společnost akciového cukrovaru v Modřanech. Ale to byl německý podnik a také úředníci sem většinou byli dáváni Němci. Ale úředník zde od mé paměti nikdy nebydlel, než poručníci, tak jsme se od dvora na žádnou spolupráci nemohli spoléhati. Naši rolníci neměli žádných hospodářských škol, tak jsme se museli spokojit, co jsme odkoukali ode dvora. I to nám bylo dobré, ale že jsme je napodobovali pořád, je naše obec o 20 let pozadu.Teď začnu částečně popis z mé paměti....... V naší obci bývalý předchůdce nic nenapsal. Uvolil jsem se tedy popsat, jak to tady vypadalo od roku 1850....... . Podle pověsti měla naše obec vzniknout asi v 11. století. Do roku 1848 je o ní málo známo, až po roce 1848, kdy se zrušila císařským patentem robota, která se zakopala se slávou pod skalkou na hranicích újezdských a holských, kdy teprve nastal v obcích rušnější život. Do roku 1850 bylo v naší obci 21 čísel, které sestávaly z jednoho velkostatku, z jedné hospody s polma, z jednoho mlýna s polma, ze třech větších statků a ze třech chalup. Ke třem statkům patřily 3 čísla jako výminky, tak zbývalo čísel na domky bez polí 9. V letech 1850 až 1860 přibyla 4 nová čísla, které stavěl zdejší bývalý hostinský, nějaký Burian, který neměl ani výuční list, ani plány, ani žádné míry a dělal mistra zednického a také tesařského. Když stavěl naší chalupu číslo 23, tak měl za přidávače dráteníky. Platil jim kořalkou a když nemohli stačit, poslal prý je vždycky vykoupat. Tu dobu nebyli žádní zedníci ani tesaři. Pozdější dobu zde byl zedníkem František Smolík. Tu dobu se na venkově vůbec nestavělo a v Praze moc málo. V naší obci od roku 1860 až do roku 1883 nepřibylo ani číslo, až roku 1883 přibyly tři najednou a pak už to pomalu šlo. Starostou byl pan otec Koníček. Kdy začal není známo, ale musel začít hodně brzy, poněvadž jeho předchůdce není znám. Myslím, že začal hned po robotě, když nastala svoboda. K naší politické obci patřila obec Horní a Dolní Křeslice, samota Dobrá Voda, samota Fantův mlýn, samota štít, Fořtovna, Miličov a osada Kateřinky. Za jeho úřadování nebyly žádné vyhlášky, žádný obecní posel. Byla zhotovena dřevěná ručička od loktu s prsty, ke které se připevnila cedulka. Ať byla svolaná schůze, nebo vybírání platu, tak jí dal starosta do krajního čísla a po přečtení jí dal soused sousedovi. Až obešla celou obec, tak ten poslední jí dal zase starostovi. Tak to šlo až do roku 1870. Pošta listovní sem chodila z Jesenice, poněvadž než byla postavena dráha, tak šla doprava z Prahy do Vídně nebo opačně, všecko po nápravě. Pošty byly všecky koňské. Vozili se lidi, psaní i rychlozboží. Trvalo to do roku 1871, kdy byla postavena železnice z Prahy do Vídně pod názvem Františkova dráha. Když šla pošta po dráze, tak sem měl donášku nějaký listonoš Krupička. Bydlel v Čestlicích a měl snad čtvrt okresu na roznášku. Tu dobu schránky poštovní nebyly, tak do obce, kam neměl donášku, nešel.Tu dobu se moc málo psalo. Bylo moc čísel, že za celý rok neměly psaní. Některá čísla za kolik roků neměly se psaním co dělat, takže mohl mít víc vesnic na roznášku, tak to lehko zastal. Naše obec byla přiškolena do Hrnčíř, kde byla jednotřídní škola. Patřily do ní obce: Újezd, Kateřinky, Šeberov, Drazda, Ztiměřice, Vestec, Šátalka a Rozkoš. Na škole vyučoval pan učitel Forejt. Obětoval se od časných hodin až do večera, aby všem dětem v učení vyhověl. Tu dobu žádné školní pomůcky nebyly a přece se všichni tolik naučili, že číst, psát a počítat uměli. Docházka školní byla do 12 let. Nucená také nebyla, když rodiče děti do školy neposlali, nebyli za to trestáni, ale pan učitel byl chudák. Sám si vybíral sobotáres, ten byl malý a ještě mu ho každý nezaplatil. Přijel si až do Újezda pro trakař jetele krávě nebo žádal od přespolních dětí, co nesnědly chleba do večera, aby mu ho nechaly pro jeho děti. Tak na růžích ustláno neměl. Trvalo to až do roku 1872, kdy se otevřela škola v Průhonicích v jedné cimře v Ježdíkově chalupě, než se udělala škola z obecního špýcharu a naše obec tam byla přiškolena. První učitel Bedřich Vacek, který tady asi 40 let působil, byl dobrým učitelem. Dělal obecního tajemníka ve třech obcích – v Čestlicích, Průhonicích a v Újezdě. Starostenský postup byl asi následný: Koníček do roku 1873, Burian do roku 1878, Řehák do roku 1883, Chlebna do roku 1884, Kulhavý do roku 1909, Procházka do roku 1919. Do té doby do roku 1876 byla obec klidná. Lid neměl žádné požadavky, byl zaměstnán ve dvoře a za málo peněz. Muži měli asi 36 krejcarů, ženy měly asi 20 krejcarů a byly spokojeny. Tu dobu nebylo novin ani politických stran. Nábožensky byli vychováni v katolické víře, protože tu dobu věřili faráři, ale také věřili jeden druhému. Když Burian postavil novou hospodu, asi roku 1874, špatně se vyslovil o sousedech, že jí bude pro ně škoda. A tak se utvořila protistrana, která přiměla Červenku, aby také postavil hospodu a to se roku 1876 stalo skutkem. Nebyla to nynější hospoda, byla udělána z baráku, jak je vidět od mostu, od krámku dolů do Rybníček. Nynější hospoda stojí podle silnice, ale tenkrát tu silnice ještě nebyla. Od té doby, co se utvořily dvě hospody, bylo po sousedství. Udělaly se dvě strany, ale to nebyly politické strany. Lid si přestal věřit, přestala se mluvit pravda, přenášelo se to z jedné hospody do druhé. Když byla jedna hospoda a někdo proti někomu něco měl, tak mu to řekl do očí. Když byly dvě hospody a on to neslyší, mluví se docela jinak, tím se stávají v obci nesváry, zášť a msta. Dohromady s tím trpí všichni. Ten stav trvá až dodnes. Nechci to kritizovat, ale chtěl jsem poukázat na ty chyby, poněvadž jsem sám byl často takovým věcem svědkem. Roku 1870 bylo zde sebevrahů: Nějaký Král se zastřelil v síni v čísle 15. František Kalina se oběsil ve chlévě číslo 4. Antonín Mudroch se oběsil na pražské pěšině v lese. Václav Krištof se zastřelil doma v cimře číslo 24. Josef Borovička se oběsil na mlátku číslo 26. Václav Kocourek se oběsil doma v komoře číslo 2 a František Krištof jako školák se utopil na návesním rybníce. Ohně: V Kateřinkách roku 1878 vyhořelo 8 čísel najednou. Roku 1879 vyhořela Chlebnova stodola číslo 9, nynější majitel pan Procházka číslo 37, od blesku, v sobotu před průhonickým posvícením. Od té doby u nás v obci nehořelo. První silnice se začala stavět od rohu kovárny ku Praze roku 1884, až na hranice chodovské, po tři roky za sebou jdoucí. První díl na Formanku k Mistrovému poli, druhý díl k šeberovské cestě, třetí díl až k chodovským hranicím. Roku 1889 se stavěla silnice k Štítu a přes obec. Obec stavěla silnice ve své režii. Podle daní se vyměřila každému určitá délka silnice a každý poplatník byl povinen potřebné množství kamene a štěrku tam dodat. Než byla postavena silnice, tak kdo se nezaopatřil včas a nebo v létě uhlím a dřívím, tak to v zimě nedokázal. Ani mlékaři se k nám nedostali. Jak bylo po Havlovi, bylo v polích již po práci, protože se řepy ještě nesázely. Mlátilo se ručně a to trvalo až do jara. I ve dvoře se mlátilo ručně. Mezi lidmi bylo málo peněz a zvláště na venkově. Když přišel rok 1885 bylo takové sucho, že je to snad výjimečný rok v jednom století. V zimě nebyl žádný sníh, dešťů a mrazů málo. Již prvního března jsme seli. Tu dobu trativodů ještě nebylo a byly naše pole samé močály, tak si můžete představit, jaké sucho bylo. Déšť přišel až v červenci, ale to už nepomohlo ničemu. Pole se špatně zdělávaly. Oralo se jen mělko a málo se hnojilo. Práce jarní byla brzy hotova. Na to se rozmnožily myši a ty katastrofu dovršily. Žita bylo málo, jetele vůbec nebylo a luka se ani nesekala, protože to nestálo za to. Dobytka moc nebylo a ještě se ho muselo polovic prodat a za cenu směšnou. Tady v okolí byl hlavním řezníkem Medřický v Kateřinkách. Poslali jsme pro něj. Měli jsme 3 jalovice od 2 do 3 let. On přišel, podal na ně 80 zlatých a šel nahoru do hospody klidně hrát v kuželky do večera. Tatínek šel za ním a byl rád, že držel slovo a že si je vzal. Snad bylo maso laciné, ani nevím zrovna zač, ale žádný ho nekupoval. Mně už bylo 19 let, ale že bysme měli maso, na to si nepamatuji. Jenom na to si pamatuji, že jsme museli koupit oves ke krmení a k setí všechen ječmen. Jednoho koně jsme museli prodat a zbyl nám jeden. Není potřeba více vyličovat. Památka byla ponejvíce u židů. Kampeličky ještě nebyly, tak jsme byli odkázáni na obchod ze židy. Že to uměli s námi sehrát, to bych mohl vyprávět nejlepší já, ale to by bylo dlouhé a nerad na to vzpomínám.Teprve roku 1884, kdy se sem přiženil na průhonické panství bývalý hrabě Silva Tarouca, tak tady okolní obce ožily. Začal hradit obory ploty a pěstoval hojnost zvěře ve velkém rozsahu, která ohrožovala polní plodiny. Byly spory o náhradu škody zvěří způsobenou. První takový spor měli zemědělci v Kateřinkách, který trval 3 roky a odbýval se soudně. Ne snad, že by jim nechtěli zaplatit, ale myslili hraběcí úředníci, že nemají na to práva. Podle pověsti tehdejší hraběnka jménem Kateřina z panství Průhonic, když prý jela z Prahy, kde stávala tou dobou Myslivna a přišly na ní bolesti, uchýlila se do Myslivny a tam šťastně porodila. Na památku prý založila osadu Kateřinky, kde si vyhradila práva, když bylo potřeba v Miličově pracovat buď ve dvoře nebo v lese. Zkrátka byli jejich nevolníci a páni myslili, že jsou jimi ještě. Když odbyli první honební na poli, při které byli doktoři z Prahy a Kateřinky vyhrály, byli jim povinni škodu hradit. Nastal spor o placení. Hraběcí myslili, že nemají na to práva. Nebýt Josefa Vaníčka, který nejvíce o to pracoval, když již všichni ochabovali. Peněžní tíseň měli všichni. Právníka měli znamenitého a poctivého, pana Herolda, ale stál peníze. Soud trval 3 roky. Několikrát prohráli, ale nebylo se co divit, tu dobu se s pány soudit. Panu Vaníčkovi všechna čest – nepovolil. Soud ve Vídni rozhodl v jejich prospěch, protože nastala svoboda císařským patentem, že všechno nevolnictví se zrušuje. I Kateřinky z toho nebyly vyjmuty. Hraběcí museli zaplatit i s úroky a do každého čísla doručit. Hlavní věc byla, že drželi všichni pohromadě a vytrvali. Na památku postavili v Kateřinkách křížek, který tam stojí až do dnes a bude snad tam stát i na dále. To bylo asi roku 1890. Dále pak začal hrabě spojovat u všech okolních obcí revíry. Kde neměli samostatnou honitbu, to zabral jako ynklábu, jinde platil větší nájem, někde skoupil, nebo handlem. Upravil to tak, že musely padnout ty pole v jeho prospěch. Nyní měl honitbu, že jí nebylo daleko, široko rovno. Zvěře bylo tolik, že nebylo žádnou zvláštností, když zaběhl zajíc do vsi, na dvůr nebo do zahrady. Měl při sobě veliký personál. Spousta krmení, které se vozilo na vagony, kukuřice, horší pšenice a podobně. Pěstitelé plodin chtěli náhrady za škody způsobené zvěří, ale ty byly veliké. Byli lidi spravedliví, že jim to ani nenahradil, co utrpěly škody, ale zas byli takoví, že jim pětkrát až desetkrát zaplatil to, co tam ani neměli. Pan hrabě byl tu dobu čestným kavalírem, nechtěl, aby z něj někdo měl škodu. Pak začal s opravou zámku, která vyžadovala miliony. Na opravě měli všichni okolní lidé slušný výdělek. Zařídil v Průhonicích poštu, kterou držel jako soukromou. Až roku 1907 se stala poštou státní. Byli vzati dva listonoši a pošta docházela každý den správně. Po Kalinově smrti roku 1887 žádný nerozuměl jeho chalupě, která měla výměry 28 korců polí. Vnutili jí hraběti za šest tisíc zlatých. To byla první pohroma naší obce. Roku 1890 koupil hrabě od čísla 2 část pozemků okolo Sukova a kus zahrady. Přetrhli nám spojení s Hudečkem, kde jsme měli 40 korců pozemků, bylo po revíru a po svobodě. Byla to ynklába, a museli jsme být spokojeni, co nám z ní hraběcí dali a tak to šlo s naší obcí z kopce. Hraběcí už kupovali neustále, buď po částech nebo celé usedlosti. Náš katastr byl již roztrhaný, že by se i na ynklábě špatně honilo. Trvalo to až do roku 1905. Hraběcí slušně platili, ale spory byly častěji a složitější. Počítali s penězi a tak přišli na plán honitbu zaokrouhlit a ohradit. Nastoupil nový správce pan Muller a za příručího si vybral Antonína Kaňku, hraběcího šafáře. Ve všech obcích začali kupovat pozemky za cenu jednou tak vysokou, jaká byla obvykle nebo handlovali. Když pole potřebovali a bylo v jejich prospěch, za každou cenu ho koupili. Docílili co chtěli. Ohradili celou svou honitbu, která byla ještě veliká. Sahala od Vosnice až na Háje. Bylo po náhradách. V roce 1909 byly jejich pozemky oddrátovány a zvěř měli na svých pozemcích. Otevřeli obory a zvěř vysoká chodila až k obytným stavením. Bylo jí tolik, že 30 až 40 kusů nebylo žádnou zvláštností. Když jsme byli s našima ynklábama za plotem, tak o nás nestáli. Dovolovali provozovat honitbu, ať už je výměra jakákoli, okresní výbor to schválil. Tu dobu co chtěli, všechno obdrželi, ale nic netrvá věčně, ani tady to nebylo. Přišel rok 1914, bylo po slávě a po všech úrodách. Když se zamyslím do minulosti, před lety 1914, tak mi připadá, že ty věci, které se tady na průhonickém panství odehrály – napřed ta honitba ohrazená, potom založená dendrologická zahrada, střelnice na holuby a jiné kratochvíle – to bylo jen maskou a předehrou k roku 1914, aby netušeně se mohli scházet císařové, králové a vysocí šlechticové, aby mohli rozmlouvati o věcech příštích, které na sebe nenechaly dlouho čekat. Ve všech evropských státech byla nabita elektřina a Německo čekalo s doutnákem v ruce na den 29. června 1914, kdy se rozlítla světem zpráva, že v Bosně byl zastřelen rakouský následník trůnu František Ferdinand a jeho choť. Než uplynul měsíc, byla Evropa ve světovém ohni. I v naší obci nastal rozruch. Dne 26. června 1914 na Svatou Annu, bylo to v neděli dopoledne, přijelo auto a přivezlo panem komisařem mobilizační vyhlášky, aby všichni aktivní vojáci ke všem oddílům v 48 hodinách narukovali. Ačkoliv se to částečně očekávalo, přece jenom zpráva učinila ohromný dojem na naše klidné obyvatelstvo. Každého opustil zájem o vedlejší politické přesvědčení a jako tišší beránkové nastupovali službu vojenskou. V dobré náladě si říkali, do zimy budeme doma, ale nevěděli chudáci, do které. Nastával nový život, jak pro ty, kteří opustili své rodiny a svůj domov, i pro ty, kteří zatím zůstali doma. Ubylo pracovních sil, ubylo živitelů a ubývalo všech životních potřeb. První rok války žádného ani nenapadlo, že by snad také mohly scházet potraviny nebo maso, toho bylo obojího takové množství, že se myslelo, že se to ani nevyčerpá, taky se tím nikde nešetřilo.