Městská část Praha - Újezd - Kateřinské náměstí 465/1, 149 00 Praha 4 - Újezd u Průhonic
Tel.: 272690692, | e-mail: info@praha-ujezd.cz | datová schránka: 2w9bx6s

Vzpomínky mého vojenského života

Jak již jsem se z počátku v této knize zmínil, že jsem se 29. května 1890 narodil, tak jsem byl 27. května r. 1911 odveden v Říčanech k armádě rakouskouherské monarchie. To znamenalo, že někdy v měsíci září dostal tam povolávací lístek a 1. října se obyčejně nastupovalo k vojenské službě.
Tehdy patřilo pod rakouskouhersko asi osmnáct zemí a zemiček, takže tou dobou mělo mocnářství asi 42 nebo 44 miliony obyvatel. Každý ten národ si mluvil svojí mateřštinou, úřední řeč byla německá. Praktikovali to tak, že míchali národnosti dohromady, tj. Čechy s Němci nebo do Čech nasadili pluk celý poněmčený nebo alespoň 1 prapor. Takže třeba jízda dragounů byla zde v městě, kde měli kádr, ostatní pak byli v Polsku (bývalá Halič – část Polska) a pěší to samé, kádr měli zde, jeden nebo také dva prapory byli v Tyrolích nebo Bosně a Dalmácii.

 část Polska Jak jsem se nahoře zmínil o odvodu – bylo nás z obce 23, z toho odvedeni dva, druhý kamarád Jos. Gut z čísla 5. Že by se někdo mohl divit, že nás u odvodu bylo 23, kde se všichni v obci vzali, sděluji, že tehdy Újezd s osadou Kateřinky, Křeslice Horní a Dolní byla jedna obec. A tak jsem dostal v měsíci září povolávací lístek, na kterém bylo psáno 35. pěší pluk 12 setnina – Plzeň. Ptal jsem se kamaráda vojákujícího v Plzni dopisem na bližší informace a bylo mi sděleno, že 3. prapor 35ho pluku leží posádkou v Kalinoviku v Bosně. Jos. Gut to měl k 28. pěšímu pluku do Tridentu do Tyrol.
A tak jsme 1. říjny narukovali do kasáren pod Bruskou. Tam nás čapli každého jinam, takže jsme se neměli ani kdy spolu rozloučit. Před polednem nás dali dohromady, 22 polních myslivců, 7 zeměbrany a čtrnáct dragounů k dělostřelectvu. Vedli nás na Újezd k Tyršovu domu do vojenského skladiště na dvůr. To byl tak zvaný Caikl. Vojáci nás hlídali a večer nás kromě dragounů vedli na dráhu na Smíchov. To nastala ta písnička, až pomašírujeme Bruskou bránou ven, a to jsme postavili kufry, sedli na ně a zpívali. Měli s námi práci než nás dostali do vlaku a hned jsme jeli. Do Plzně jsme přijeli v noci, jenom 22 polních myslivců jelo dále až do Chebu. Měl jsem tam v tom transportu známé kluky z Hostivaře a Arona Frant. z Herinku, ale ti zůstali sloužit v Plzni. Po cestě hned z Brusky jsem se seznámil s kamarádem Stanislavem Jelínkem, pekařem ze Smíchova a s ním jsem prožíval vojnu v Bosně. Byli jsme tři nebo čtyři dny v Plzni než jsem jeli. Až jsme šli na vlak, takhle večer a ráno jsme přijeli do Vídně na Františkovo nádraží, kde byly kuchyně a dostávali jsme kávu. Co jsem tam tak chodil, hned přiběhl ke mě kamarád Ant. Šalda z Kateřinek a ptá se kam jedem? Já říkám, že do Bosny do Kalinovodu a oni, že jsou u 102. pluku z Benešova a jedou do Hercegoviny do Mostaru. Měl tam kamarády Jos. Vampolu ze Záběhlic a Frant. Žížalu z Kunratic. Tak jsme jeli v dobytčích vozech od několika branží, též před námi šli i Moravané.
Ve Vídni jsme šli z nádraží France Josefa přes Svatoštěpánské náměstí okolo kostela sv. Štěpána na východní nádraží. Tam nás zahnali do vozů a jeli jsme dále přes Rakousy do Uher, přes Chorvatsko na Záhřeb do Slavonie, jenže jsme po cestě hodně stáli na kolejích než nás uvolnili, až jsme se dostali do bosenského Brodu. Tam jsme přesedali do úzkokolejných vozů a jeli dále přes Dervent, Deboj, Maglaj, Zenica a Sarajevo. Po cestě jsme v těchto místech také stáli a dostali menáž. Vlak projížděl samým údolím a my jsme se dívali na ty strmé skály ku příkladu: stěna rovná, vysoká, vápencová a v té obrovské výšce bylo natřeno vápnem F. J. I. To se ví, že to Franz Josef I. nedělal, jako bývalý zedník vzpomínám na ty obrovské výšky. Do Sarajeva jsme přijeli ráno, dostali kávu, pak trochu odpočinek a teď před sebou cestu do hor, plných 76 km. Od 102. jeli dále do Mostaru. Tak jsme šli a zpívali a mluvili mezi sebou česky a hned za městem jdeme jak to jde a v takovém údolí tam stál pěkný dům v zahradě a byly tam asi 4 ženy a povídají česky: a tady jdou vojáci a Češi. Došli jsme do večera na poloviční cestu, kde byly kasárna, tam byli vojáci Moravané a tam jsem spali do rána. Druhý den jsme šli dále okolo pevnosti „Krbliny“, která je vzdálená 2 hodiny od kasáren, až jsme došli do onoho Kalinoviku, kde hory s oblohou se snoubí a tady mám strávit 3 dlouhé roky. Cesta na místo nám trvala celý týden, a to 5 dní ve vlaku a 2 dny pěšky.
Popis místa a okolí: Kalinovik je malá vesnička, v nížině jsou kasárna, pravoslavný kostel a několik chat, většinou bez stropu a prostředek byl upraven pro topeniště. To byly takové ubikace domorodců (cužáků), ale to se jim nesmělo říkat. Kromě těchto tam bydleli Turci, byli k poznání, že nosili fézy a každý měl dvě ženy. V tomto hnízdě byli tři setniny 3ho praporu, byl zde plný stav 120 mužů u setniny a jedna setnina byla ještě o 6 hodin dále v místě zvaném „Úlok-Obrna“, což znamená Úlok = turecká vesnice, Obrna = znamená pevnost. Od nás z kasáren tam dopravovali poštu na mulách, to byly jen pěšiny ve vrchách. Kromě toho byly na kopcích nad kasárnami ještě dvě pevnosti, a to „Vézač“ a „Gardina“ a dále ještě jedna „Kula Vlaní Gláva“, česky celá vraní hlava.

Kalinovik Bosna a Hercegovina byla okupací vydobytá v roce 1878 za velkých bojů a velkých ztrát na obou stranách. Celou tu dobu tam vládla pokrevnost – sám jediný voják se nemohl nikam pustit sám, vyjímaje hlídky neboli stráže, které měly stále připravené zbraně. Na vycházku nás chodilo více. Všude v místech, kde byly vedeny boje s povstalci byli mrtví na místě pohřbeni a na to místo naházena hromada šutrů, ten pak vždy stříkali vápnem. Podle toho také kolik bylo padlých, dle toho byla velká hromádka. Povstalci opravovali veškeré skály a kopce, z těch pak váleli kameny na vojsko. Nebo jsou tam ve velkém počtu jeskyně a ponory což znamená, že vám teče potok před očima, najednou se vám ztratí do ponoru a přijdete na něj až třeba za hodinu cesty, kde již zase teče voda po povrchu. Tím právě také přicházely k zabití celé čety.
Můj otec měl osm bratrů, kteří byli usazeni zde a čtyři v Průhonicích. Strýc Václav vojančil u dragounů a již měl i abšit v ruce (propouštěcí list), protože byl starší 42 let a musel narukovat do Bosny. Že jich bylo více ve vsi, tak mu říkali „Bosňák“. Sarajevo je hezké město ve velké rovině s protékající řekou a obklopené kol dokola skalami. V těch skalách kolem města na ochranu bylo 37 pevností. Za Rakouska tam bylo 45té velitelství a byla to také největší vojenská organizace. Všechny úřady byly vojenské – vojenské velitelství, kasárna jako bloky stanů v Praze, uprostřed velký dvůr, kde byli umístěni koně, kanóny atd. Vojenská pošta a vůbec všechny úřady vojenské a několikery kasárna dělostřelectva a všechno přejít trvalo tak ? hodiny cesty. Z vojska pak všechny druhy zbraní a národností.
Když jsem jezdíval někdy do Sarajeva, tak na stravu a nocleh jsem byl u 74. pěšího pluku z Jičína. V době mé aktivní služby byli již ve městě vybaveni jako tady, kdežto v horách u nás tam jezdili a měli dřevěná kola i nápravy. Dobytek zase byl celou zimu na horách a jedna ze stáda měla zvonec. Služba se držela na pevnostech stále, hlídkovalo se jen za tmy, v noci dva vojáci a vedoucí stráže. Ti se každé dvě hodiny střídali a každou hodinu křičeli: „Ver da patrol frbaj“. Byli to dlouhé chvíle v té službě a do té služby se chodilo obden.
Kromě těchto tří pevností byla ještě pevnost „Krblyna“, tam se chodilo na služby na měsíc, vždy 4 důstojníci a 18 mužů neboť to bylo dvě hodiny od kasáren. Pak byly stadionky odkud se zaváděly služby k magazínům na holzplatz, kde bylo dříví polenové – tisíce metrů a vyrovnané až 4 m vysoko. Dále tam byly tři lágry. Lágr A byl zvlášť, na něj se chodilo na střelnici. Lágry B a C byly dále od kasáren, tam byl sklad ovsa, sena, slámy a pak tam bylo spoustu štábbaráků, že to bylo jako pořádná vesnice. Zde se právě odbývaly každoročně císařské manévry a ty domky byly pro vysoké vojenské hodnostáře. Ty trvaly obyčejně 7 nebo 8 dní, ale stálo to za to. Sem jezdíval na manévry následník trůnu s chotí – František Ferdinand rakouský D´Este, než ho i jí student oddělal oba ranou z revolveru 1913 na mostě v Sarajevu. A tak se našla příčina k prvé světové válce.
V samotném Sarajevu je hodně kostelů tureckých, zvaných mešit. Ty nezvoní do kostela, ale svolávají křikem z věže, házejí při tom rukama, to je na věži nahoře takový balkon kolem dokola. My jako vojáci jsme nosili i hole v letní dobu kvůli štírům (škorpiónům). Museli jsme vždy oklepat kameny a pak teprve si lehnout na zem. Vedra tam byla veliká a zima také, bylo tam až 36 °C mrazu a také až dva metry sněhu, když jsme přišli ze služby, honili nás na sníh. Bylo zvláštní, že v zimě, když vše bylo pod sněhem a vlci běhali v lágru, že se do vojáků nikdy nepustili. Jestli cítili ten střelný prach z těch patron a my jsme nesměli po nich střílet, když byla tak jasná noc a běhali jich celé smečky.
Prales byl nedaleko kasáren od nás k Jelači směrem k Foči. V Jelači byla četnická kasárna. Do Foči bylo od nás 42 km. Pionéři prodělávali cvičení na řece Drině ve Visegrádě na srbských hranicích. Tam spatřil člověk i mnohé přírodní jevy, jako jsem stál stráž prvním rokem o Třech králích (6. ledna) na pevnosti Vézači, když přišla v noci taková sněhová bouře a blýskalo se tak, že jeden blesk stíhal druhý. Jako vojín na stráži, nasazené bodlo a mezi samým železem, kde ve zdi byly střílny z pancéřových desek, dále vrata železná u vchodu, dvojitá na druhý dvůr, kde byly umístněny kanóny a munice. Ta se dovážela vždy v zimě, když byly nejhorší časy a to z Foči.
Hned prvním rokem jsem to zažil, boty staré, spravované, při chůzi jsem si odřel nohy, a když jsem nemohl jít, tak jsem se vezl, a tak jsem omrzl na nohy. Hejtman byl Němec a darebák, který neznal jiného než aušpéru (zavřít).
Po půl roce vždy doplňovali mužstva z Plzně. Který jim tam neseděl, tak mazal dolů, jak říkali. Tak tam přijel k naší kumpačce Frant. Tůma z Hostivaře, se kterým jsem chodil do pokračovací školy v Hostivaři. Rok před tím, jak mi říkal Václav Zeman z naší cimry, tam narukoval Láďa Jarouš z Hostivaře, a že nebyl takovému životu zvyklý. Když mu řekl desátník, aby umyl záchody, že ho setřel koštětem, a že za to dostal 6 měsíců arest a 6 měsíců měl nasluhovat. Arest v Sarajevě vydržel, pustili ho domů, dostal krankperláb (nemocenskou dovolenou) a doma brzy umřel. Znal jsem ho dobře ze školy, učil se u Janouška v Hostivaři strojním zámečníkem. U 11té setniny vojačili dva mládenci z Dubče, Jaroslav Frk a Frant. Novák – ten ale v první válce padl. Frk pracoval na dráze a je snad ještě živ. Známosti s kamarády si mnohý udělá a někdy je lepší se jim vyhnout.
Mám jednu milou vzpomínku z roku 1912, když jsem jel domů na dovolenou, když mně těžce stonala matka. Do Sarajeva jsem se svezl na voze s koňmi a přijdu na nádraží večer a jdu si koupit lístek a předkládám dovolenku. Říkám – nach Prag – pokladník mně říká česky – do Prahy. Já jsem Čech. Ptám se, kdy jede vlak? On říká, od května je to změněné, máte ještě hodinu času. Tamhle si sedněte na lavičku, já Vás potom zavolám. Tak sedím na lavici a v tom tam přijdou tři civilové a mluví česky. Jeden z nich říká: jdu se zeptat tedy, kdy jede vlak – přijde a povídá, máme ještě hodinu času, ještě by jsme se mohli projít, ale kam dáme ty kufry a já povídám: já Vám je ohlídám. Sáhl do kapsy a hned mi dával 2 doutníky, ale já měl tabáku a cigaret plný kufr. Ten jeden byl starý, velký, zarostlý a ten se mě ptal, kam jedu, já odpovídám, že do Prahy. Tak odešli a za chvíli přišli a ten starý se mně ptal kam jedu, jestli jedu do Prahy a kam? Já říkám, že před Prahu. Zas znovu – kam? Já povídám, co Vám budu vyprávět, když to tam neznáte a on povídá do Hostivaře nebo do Uhříněvse? Tak mě to překvapilo a povídám, že mám v Hostivaři provdanou sestru, ale že to mám z vlaku stejně daleko. Tak se mě ptá, ze které vesnice jsem. A já mu říkám, co Vám budu říkat, když to tam neznáte. A on mi začne jmenovat vesnice z jedné strany vlaku a já mu říkám, že jsem z druhé strany. Tak začal jmenovat i Průhonice. Já říkám, že jsem z Újezda a on říká, co dělá ten fousatý Tonda Smolík – to byl můj strýc – a ještě se ptal na další na Zemana, Kuchaře z Křeslic. To mě tak překvapilo, že jsem chtěl vysvětlení. Tak mně sdělil, že byl před dvaceti léty strojníkem v Uhříněvsi v cukrovaru. Ptal se mě, zdali půjdu do Uhříněvse a jestli vím, jak má ten krámek u cukrovaru nějaký Kotek. Já že to vím, tak mi dal vizitku Otto Zeida, abych mu ji dal a vyřídil od něj pozdrav, že spolu vždycky hráli dardu. Říkal, že má dva syny v Americe, a že přijedou v létě do Prahy na sokolský sjezd a on z Bosny a tady v Praze, že se sejdou. Tamti dva, jeden byl starší (byl od Kutné Hory), ten jel se mnou vlakem až do Brodu a tam si připlatil na rychlík, dělal mistra v mydlárně a musel narychlo odjet, skrze mstu. Ten třetí byl z nich nejmladší, takových třicet let a byl od Jičína. Já mu říkal, že tam musí mít známé u 74. pěšího pluku z Jičína. On říkal, lepší se jim vyhnout, mám mezi nimi na osm set korun a nemůžu se nic od nich dostat. Chtěli si společně zařídit výrobu mýdla tam v Bosně. A tu již přijel vlak, tak se rozloučili a my nasedli do vlaku a jeli jsme. Ráno jsme dojeli do Bosenského Brodu, odtud jel on rychlíkem a já osobním přes Slavonii a Chorvatsko až večer jsem přijel do Sžabatky (Subotica), kde jsem znovu přesedal a ráno jsem přijel do Budapestu. Tam jsem znovu přesedal a večer, vlastně k večeru, jsem přijel do Vídně.
Nebyl jsem znalý cesty po Vídni, tak jsem jel auslákem (dopravníkem), který táhli koně a přijeli jsme na nádraží France Josefa. Zde jsem nasednul a ráno jsem přijel do Uhříněvse. Celá tato cesta ze Sarajeva do Prahy trvala 2 dny a 3 noci. Nic mě po cestě nezajímalo, jedině krásný a vzrostlý bukový les při jízdě z Bosenského Brodu do Subotice. Nebo v Bosenském Brodě to výstavní nádraží. V Budapestu takový dlouhý most přes Dunaj, myslím, že ani jeden není tak široký. Taková cesta vlakem stála 96 Korun, ovšem já ji neplatil a za celý rok už jsem potom jinou nedostal. A tak ten život pomalu ubíhal, když nás honili po vrchách a my byli nad mraky a vesnice dole nebylo vidět. Začali z jara kompanie buňky, po nich batalion buňky a pak manévry. Po manévrech se držela stráž a dělali se silnice. Byl tam větší žold, tady bylo osm krejcarů denně, tam bylo 10 krejcarů. A menáž také lepší, půl roku v zimě byla k večeři rýže s masem a čaj nebo takzvané šunkofleky se špekem a také vuřty. Chleba toho bylo zvláště dost.
Až se stalo, že přišlo to válečné napětí, byli povoláni i rezervisté 1912 – 1913, až došlo k té tragedii sarajevské, kde odbouchnul studující Princip následníka trůnu a jeho manželku hraběnku Chotkovou. To byla příprava na válku, která taky ve čtrnáctém roce přišla. Ve 12tém a 13tém roce stále se jednalo o zkrácení vojenské presenční služby na dva roky jako to bylo u zeměbrany, až konečně počátkem čtrnáctého roku na to došlo. Tak nás pouštěli domů, ale málem jsem z toho měli. Těch několik měsíců být doma bylo sice hezké a velmi krátké, když tu najedou 26. července v neděli na svátek sv. Anny 1914. Jeho apoštola, veličenstvo z Boží milosti, císař rakouský, král český, uherský atd. vyhlásil všeobecnou mobilizaci prvé výzvy (tj. do 36 roků).
Tehdy jsme hráli u „Růžičků“ kuželky a mnoho se jich nevrátilo. Druhý den ráno jsme se rozjížděli každý ke svému útvaru. Někteří šli do Uhříněvsi na vlak a jeli na Benešov, někteří přímo do Prahy a někteří z Prahy na Plzeň, Klatovy a Cheb. Moje cesta byla do Plzně. Žádný jsme si toho s sebou moc nebral, dohromady všeho jenom balíček, takřka jedno prádlo. Tam se prováděla takzvaná prezentýrka a lidé se tam cpali, byli někteří zkrátka velmi nedočkaví. Já když jsem to viděl, tak povídám si, na tohle mám dost času. Šel jsem do hospody blízko kasáren ke „Hvězdě“. Tam bylo veselo, ale kam teď spát? První noc jsem spal za stolem v hospodě. Druhý den jsem šel zase na Klatovskou třídu se hlásit, ale ono zase plno lidu. Tak zase zpátky do hospody. Pak jsem se šel podívat, kde jsou ubytovaní. Tak jsem zůstal spát v jedné škole na slámě. Ráno jsem se šel hlásit, už nás tam moc nebylo, všude měli lidu dost, tak nás poslali několik do jedné školy k první náhradní. Oblek jsem měli modrý, tak jsem si to vybral a obléknul a za hodinu již mě volali, abych to svléknul a šel k maršbatalionu, že jsem se dostal omylem. Tak jsem šel do české reálky k tomu maršbatalionu, co jsem u něj byl, a který jede na Srbsko. Tam jsem měl ovšem samé známé.
A tak přišla sobota a někteří kamarádi říkali, abychom se jeli ještě podívat domů. Tak jsem šli do Doubravky na vlak v sobotu v půl jedenácté. V neděli, když jsem večer přijeli, tak maršbaťák byl pryč, odjel v sobotu večer. Bylo nás asi dvacet. Slibovali nám i trest smrti zastřelením a pak nás dali k regimentu k některým kompaniím. Já se dostal k osmé. Kamarád Jelínek byl u třinácté. Že toho bylo všude plno vojska, tak jsme byli ubytováni ve škole u saského mostu. Dopoledne bylo cvičení, odpoledne volno. Kuchaři měli kuchyně na ulici, vojáci to nesnědli, ti co byli zblízka šli domů, tlusté maso hovězí mnohý nejedl, a tak to odnášeli chudí lidé domů – plné džbány. Jeden den, snad to bylo i v neděli, přijel 6tý prapor polních myslivců ze Syliánu z Tyrol, kteří jedou na ruskou frontu. Měl jsem tam kamaráda Josefa Řehku z Hole. Tak kutálka našeho pluku jim byla naproti na nádraží, tam jsem na peronu čekali od dopoledne až do pozdního večera, než jsme jeli. K dojmutí došlo nás všech po cestě na vlak, mezi námi těch děvčat ve čtyrstupu, toho líbání všech a toho pláče. Na nádraží pak se vojáci shlukovali a zpívali nebo se jinak hovorem bavili. Stál tam hlouček jednoročáků učitelů a zpívali píseň „Zasviť mi ty slunko zlaté, na poslední z vlasti krok“, v tom jeden z nich padl na zem a byl mrtev.
Ještě jsem se zapomněl zmínit, že jsme byli také v kostele na posvěcení našich zbraní. My, Češi, jsme byli v kostele Redemptoristů na Klatovské třídě. Němci byli na náměstí v kostele sv. Bartoloměje. Když jsme byli v tom kostele v plné výzbroji, pozorovali nás ti muži ze shora neb tam byl kolem dokola balkon, zdali se někdo z nás bude modlit, a jak se chováme. Ten kostel byl stavěn v r. 1911 a pivovar „Světovar“, dnes již zrušený, také.

Konečně jsme nastoupili do vlaku a ráno ve 3 hodiny jsme již čekali na smíchovském nádraží. V 6 hodin ráno již jsme projížděli nádražím bývalého Františka Josefa přes Hrabovku, dále k Běchovicím a Českému Brodu. Jely dva vlaky za sebou, vezly se kuchyně a veškerý proviant. Nás vojáků byly tři prapory – celkem 3 000 mužů. Tak jsme jeli až do České Třebové, kde nás rozdvojili. Jeden vlak jel na Brno a druhý na Olomouc a v Přerově jsme zase už byli pohromadě. A už zase se jelo dále k Hranicím a k Ostravě, až jsme se druhý den večer dostali do Krakova. Krátký oddech, kafe a zas dále Turnov, Rzešov a Jaroslav a dále k Přemyšlu. Před Přemyšlem jsme vystupovali z vlaku ve stanici Žuravica. To již jsme viděli pevnost Přemyšl a okolo ty pevnůstky. Odtamtud jsme šli na sever na nějaké městečko Lubačow, tam už bylo vojska, oblehli jsem studny, kde jaká byla.
Tam již byli od 6tých myslivců, 22tých myslivců, 88. pěší pluk, 75. pěší pluk a 29. zeměbranecký pluk, celé tyto pluky tvořily jednu brigádu, ale dělostřelectvo dosud žádné. A tak jsme šli jeden den po cestě lesem na bojiště a nesmělo se mluvit ani kouřit. Šli jsme ve čtyřstupu, ticho jako v kostele a najednou rána z pušky nahoru do vzduchu. Teď hned ten shon, kdo to vystřelil, ale žádný se k tomu nechtěl znát, tak praporčík chodil ve čtyřstupech a prohlížel pušky, až přišel za nás a našel toho vojína, záložníka Veselého, který vystřelil. Povídá: Veselý, vy jste vystřelil, proč jste vystřelil? Povídá Veselý: Já nevím, p. fenrich, ale muselo to vylítnout laufem. To bylo toho smíchu třeba, že jsem šli na válečná jatka. Měl jsem kamaráda vedle, Vojtu Krutla, veselého to člověka a moc chudák Veselý od něj zkusil. Veselý byl záložník, celé tři roky dělal hejtmanovi sluhu a po cestě asi odstrčil špérklapku (uzávěr) a tím vyšla rána.
Druhý den jsme vylezli z lesa, to již bylo na veliké pláni, ale také střely bzučely jako včeličky. Rychle jsme nastoupili do švarmů a již nás hnali kupředu. Nepřítele jsme neviděli, ale zato strojní pušky a kanóny začaly mluvit a začaly hořet vesnice. Bylo to v takovém místě, jako kdyby ses díval od Chodova k Radimovicům a k Říčanům. Byli jsme v prvním švarmu a nás dobíhaly ještě tři švarmy bez dělostřelectva a do večera jsme byli hodně daleko přes všechny možné překážky.
Byla tam taková krajina, samá voda. Tekla tam také nějaká říčka nebo větší potok a dosti dravý a vody bylo tak 1 metr. Někteří to ani nepřešli, zůstali v tom proudu, jak jsem viděl. Bylo to tam samá rašelina i celé štosy cihel z rašeliny. K večeru jsme postupovali do vrchu, hodně nás scházelo, na to byl i raněn vedle mě nadporučík v záloze Němec. Byli tam ovesné panáky, tak jsme ho odtáhli za panáka a on v něm byl první carský voják. Zbraň žádnou neměl, nohu jsme mu obvázali, vzali ho do celty a nesli jsme ho zpátky. Pro vodu jsme nikam nemohli, zůstali jsme tam do rána. Vesnice všechny hořely, nepřítel měl dobrý cíl na kostel a podobně. My jsme byli mokrý jak jsme přecházeli ten potok, tak jsme si udělali oheň a já jsme při něm usnul, až mě to vzbudilo, když mě pálily nohy a já měl spálený boty, tak jsem šel ráno k padlému a vzal jsem mu je z nohy.
Rusové se na noc stáhli dál a čekali jak zase budou do nás pálit, až budeme postupovat. Takhle to trvalo ještě dva dny, až jsme se dostali přes Zámošť, Tomačov až k Dublinu, asi 140 km od Ruska. Tak zase nás stáhli zpátky, aby nás nepřítel neobešel a nezabral, tak jsme zůstali na hranicích a převáděli nás po hranicích, až jsme přišli hodně na východ. To už byly srážky bez té kanonády. Ale z kulometů nás stírali pěkně.
Kuchyně jsme ani neviděli, najedl jsem se mrkve, ale té dobytčí, žluté. Bolel mě žaludek, zvracel jsem a o břicho jsem si nemohl ani zavadit. Hejtman byl Němec, hlásil jsme se mu, on mě poslal, abych chodil s kuchyní. Šel jsem ke kuchyni, ani mi ryztrunk, tj. výzbroj, nevzali. Na kuchyni zupák tam dřepěl jako uvázaný balon, a když to bylo do vrchu, abych je tlačil, a když to bylo s vrchu, tak mi ujeli. Tak jsem byl opuštěný sám a sám. Podle stop jsem nemohl jít za nimi, protože to na zemi bylo všechno rozšlapané. Až jsem k večeru viděl vesnici, tak jsem tam šel.
Byli tam kanonýři Němci z Litoměřic. Prosil jsem jednoho o kávu, tak mi ji přinesl a já jsem si lehl pod kanón. V noci mě jeden vzbudil, abych šel pryč, že by mě zajali. Šel jsem dál o kousek po paměti a lehnul jsem si za stavením do kukuřice. Ráno mě probudila svině s mladými, když mně z hladu hryzala boty. Co teď? Vstanu, rozhlížím se a spatřím kus dále ještě stoh slámy. Jdu rovnou ke stohu, že si ještě odpočinu alespoň chvíli a on vylézá ze stohu voják. Ptám se na národnost a on že je Čech od 21. pěšího pluku z Čáslavi, a že hledá regiment. Já povídám, tady ho akorát najdeš. Tak pojď se mnou, já ho taky hledám, půjdeme do vsi, jestli něco seženeme k jídlu. Srazili jsme se tam ještě s jedním vojákem od 35. pěšího pluku, tak jsme sháněli něco k jídlu. Vlezl jsem do chlívku a píchnul jedno prasátko, kluk mi držel dvířka a jeden dával pozor, kdyby někdo šel. Tak jsme ho vykuchali, rozřezali a opékali na ohníčku. Museli jsme toho nechat, přišli tam Maďaři a šli jsme teď tři dál.
Najednou povídá ten kluk od našeho pluku, tamhle je náš štáb. Já jdu ke štábu a já také. Ten od těch 21. povídá – já na vás počkám na kraji ve vsi. Hlásili jsme se u štábu, byla tam naše kuchyně, ale oni my dali službu hlídat vozy a chodit okolo. Ale já vzal draka, když mi nedali najíst. Ten na mě čekal, tak jsme tam vyčistili úly ze stromů a vyspali jsme se tam pod kůlnou.
Ráno, když jsme vstali, všechno vojsko bylo už pryč. Vydali jsme se spolu sami na cestu hledat regiment. Šli jsme za vesnici a brzy jsme zase přišli do lesa. Lesem jsme šli dost dlouho, celý půlden, a když jsme vyšli z lesa, byla tam zase vesnice a v poli byla studna s tím táhlem. Říkám kamarádovi, dojdi tam pro vodu, já tady počkám. Lehnul jsem si na svah u jedné stodůlky a v tom tady jde četař s nádoby pro vodu koním. Povídám, poslouchej fíro, nejsi od 35tých ? Ale jsem, máme tady koně s vozem, vozili jsme raněný a teď hledáme regiment. Počkal jsem na něj s kamarádem, povídá, pojď k nám, tam jsou ještě dva.
Přišli jsme do baráku, na dvorku pár koníků s vozem a dva vojáci vaří slepici. Ten nejstarší povídá, od který si? Já říkám, že od osmé, my jsme všichni tři od třináctý. Ty u nás zůstaň, ale ty můžeš jít k 21. Máte hlad, viď? Já říkám, to víš, že máme hlad. Tomu dal kus chleba a kousek slepice a jde. Já se najedl a starý říká, jdi s Honzou sehnat nějaké krmení pro koně. Musím je uvést jménem, jako při divadle: Honza Krz – četař aktivní, Žežulka – desátník, záložník, Brabec – záložník a já. Komando měl pěšák Brabec, kočího dělal Honza – plzeňský fotbalista. Honza vzal sekyru a šli jsme k cestě do té stodoly. V tom jede hlídka dragounů a kozáci po ní střílejí. Tak honem nasedat a pryč.
Jezdili jsme se vždycky ptát, třeba na Korpskomando, jestli nevědí, kde je náš regiment. Oni mu řekli a on povídá, ať nám vylížou, na to máme dost času. Tak jsme jezdili, až jsme přijeli k Ráwě Ruski a chtěli jsme se dostat do Ráwy, ale tam byl takový přesun vojska přes most do města, a to samé dělostřelectvo. Přijde ke mně Brabec a povídá, máš peníze, půjči mi dvacet korun. Říkám, mám, a dávám mu dvacku. Myslím si – dá, nedá? Ale to je jedno, stejně nevím, co se se mnou stane. Zůstali jsem v té vesnici před Ráwou Ruskou. Byli tam dvě vesnice a ty se jmenovaly Úgnov a Úzov. Zajeli jsme do jednoho stavení a Brabec koupil od těch žen dvě kachny, aby nám je udělaly. Tam jsme se také pořádně umyli a odpočinuli.
Ráno již to bylo volné přes most, tak jsem jeli do Ráwy. To bylo celé město židovské. Teď chytal Brabec kupce na vůz a koníky, některý to nechtěl, až jednoho žida nachytal a prodal koně s vozem za 160zl. Vrátil mi dluh 10 zl. a šli jsme si hledat kvartýr. Polní láhev šnapsu (kořalky) stála 55 krejcarů. Našli jsme si byt v jedné pekárně na druhém konci města u židovského hřbitova. Tam pekli housky (bulky). Kořalka se koupila a cigarety Brabec sehnal pro nás, sám on nekouřil.
To již ale začali četníci honit vojáky do zákopů. Naše kuchyně stály na náměstí a my jsem tam chodili až večer, a to jsme si vzali patron tašky a kver, říkali jsme, že jsme od kuchyně. Kaprál Žežulka už měl z toho strach, tak odešel do zákopů. Ve městě se svítit nesmělo, to byla tma, ruská kanonáda střílela až sem. Náš regiment byl za Ráwou v zákopech asi půl druhé hodiny cesty u vesnice Lemkovicz.
Jedenkrát jsme byli večer venku, tma byla a oni tady naši vojáci vedou ruské zajatce. Slyším tady známý hlas – gevég, gevég = z cesty. A hned povídá, jak zajali ruské vojáky, že je jich 14set, a že s nimi jedou do Terezína. Já povídám, tak je jenom moc nehoupej Krákoro! A on křičí, pojď sem, pojď sem, který ty si? Já říkám, naposledy jsem spolu dělali u Houžvice. Volá pojď sem Josef a hned – nemáš cigaretu? Tak jsem mu jich dal hrst. Říkal, kdybys byl přišel o hodinu dříve, byl bych řekl lajtnantovi a mohl jsi jet s námi, my jedeme s nimi až do Terezína a budu se stavět doma. Co vzkážeš domů? Že je zdravím, a že jsem dosud ještě zdráv.
Zatím ale s nimi dojeli do Jaroslavi a tam je předali tak zvanému Caudšturmu (zeměbraně) a jeli zpět. Byl raněn v Ráwě Ruski hned u šraněk, blízko, co jsme se sešli. Nás už to v Ráwě také omrzelo, psaní jsme nedostávali, měli jsme polní poštu 94, a to by se mohlo změnit. Tak jsme šli do zákopů.
Bylo i vyšetřování se mnou, kde jsem byl, ale to jsem si uměl vyřídit. Byli jsme tam v lese v křížovém ohni, že do nás stříleli i honvédi (zeměbran. dělostřel.). Při tom pekle nám bylo sděleno všechno spakovat, že budeme ustupovat a to bylo 8. září 1914.
Na celé frontě se ustupovalo a my 8má kompanie jsme ještě dělali bedekruh plzeňským kanónům. To znamená, že dělostřelectvo udržovalo, aby se veškerý válečný materiál a zásobování s jídlem odsunulo na zad. Nebylo to takřka nic platné. U městečka Javorova to zůstalo všechno na takové ploše od Chodova k Radimovicům a v té samé šíři zůstalo viset takových 300 000 vozů trénu. Jela taková karavana za sebou, přišli na strouhu nebo močál, naházeli tam pytle mouky nebo rýže a ono to nešlo. Jiní zas jeli v houfu vedle, zůstali tam také a tak toho bylo, že by ani říčanský okres na to nestačil, třebaže pod něj spadalo 60 obcí.
Nebo pontony, v každém dílu byly zapřaženy 3 páry pivovarských koní, teď byl ten ponton ze třech nebo čtyřech dílů. Přeřezali prostraňky a ujeli aspoň s koňmi. My jsme hladověli a nesměli jsme si z toho vzít ani cvibach nebo kostku cukru. Oficíři to hlídali a ruku by byli každému usekli. Od firmy Rossekranz z Plzně, který byl 35. pluku dodavatelem, daroval pluku fůru salámů, že to mělo pár silných koní co utáhnout. Důstojníci nám to nedali, asi počítali, že to sežerou sami. Všechno přišlo do zajetí a my jsme hladověli.
Ve dne v noci se ustupovalo, ani se nespalo. Nemůžu tomu ještě dnes věřit, co může člověk vydržet, to trvalo 14 dní celý ten ústup, že jsme se dostali až do Karpat k Jaslu. Po cestě ústupu jsme také přišli do městečka Grünwaldu, kde stojí pomník na památku, kde polská šlechta zvítězila nad Německem. Naproti byl pěkný zámek se šlechtěným hlohovým plotem. U onoho pomníku držel nad námi oberst Hecht proslov a dle hlášení a počtu vojáků až plakal. Do pole jsme jeli počtem 3 600 mužů a nyní bylo všech 700 mužů. To znamená, že chybí 2 900 mužů, tj. mrtvých, raněných a zajatých. A tak jsme se dostali na místo odpočinku, kde místo odpočinku nás honili a dělali jsme i salutýt ibuňky. Co je to vše platno, lidské blbosti nevymizí. V mobilizaci jsem také měl strážní službu v Doudlevcích na mostě a poručík píchal jednomu do korby naložené jetelem, jestli tam není schován špehoun.
Přijela nám posila, první a druhý maršbatalion a šli jsme znovu. Došli jsme k Jaroslavi, kde se soustředily ještě ostatní pluky a v noci za tmy nás vedli proti nepříteli. Byli jsme na Sanu mezi Jaroslaví a Radymen. Zavedli nás tak, že jsme byli u potoka tekoucího do Sanu.
Rusové byli na druhé straně Sanu a my jsme byli v křížového ohni, tak do nás prali po celé linii. Blízko nás byla cihelna, tam byl hliník hluboký takových 6 m. Na hoře u toho hliníku byl obrovský topol, nižší a košatý jako je u Čestlic u silnice. Tam měl nepřítel dobrý cíl a když nás našly kanóny u potoka ve břehu, tak nás hodně uteklo do toho hliníku. Ti Rusové jako by to věděli, tak zase zastřelovali do toho topolu. Jeden šrapnel narazil do topolu, který se celý zvrhnul do hliníku. A těch obětí. Byli tam též od 22tého praporu polních myslivců. A zase nás v noci převáděli, bloudili jsme nevím kde všude a zase jsme byli ráno na tom samém místě. Každou noc jsme takhle bloumali a to bylo pane, tak rozbité jámy od granátů, dál jsme nemohli, jenom k Sanu. Byly tam louky, takový černý jíl a to byla práce vyrýt si feldšpátkou dekunk. Nebo jsme také zůstali ležet v té mokré louce celý den.
Na to jsme zase dostali posilu, přišel třetí maršbatalion a s ním jeden známý svobodník Kovář. Vzali jsme ho mezi sebe, a tak jsme házeli hlínu před sebe – přestřelky trvaly stále. Už jsme byli asi 40 cm ve hloubce a házeli zem stále před sebe a jak nový kamarád hodil feldšpátkou hlínu ven, kulička z pušky narazila mu na okraj lopatky a ta se nárazem otočila a jak ji držel v rukou, tak mu rozsekla hlavu, že mu mozek vytekl. Večer nám sliboval jestli se šťastně vrátíme, že nám zaplatí hektolitr Plzně.
Nejvyšší osobou byl u nás u kumpačky praporčík Němec. Ten vylezl ze zákopu se vymočit a taková zbloudilá ho našla v noci a dostal ji přímo do srdce. Za něho přišel nějaký lajtnant Mudrovčič – Chorvat a prvotřídní darebák. Ten nás honil ve dne, když na nás měli Rusové za světla nejlepší cíl. Terén byl tážný svahovitý, nahoru jsme šli ve čtyřstupech a zpět proti nepříteli ve švarmlinii. On měl revolver v ruce a střílel i po nás, doběhli jsme vždy k řece a zase nás hnal zpět, jako když si teprve hrajeme na vojáky. Jestli mu to někdo nandal, to nevím, na naší straně byl pozorovací balon a dělostřelectvo začalo střílet a dělali jsme útok. Tak se to několikrát opakovalo, ovšem, že ruská kanonáda také nezahálela, a to bylo po několik dní až jsem to já dostal.
Bylo to již k večeru a nás tam leželo raněných a mrtvých jako dříví na pasece. Cítil jsem jak mně krev teče a zároveň mě to nadýmalo, v pasu jsem byl stažený a jednou rukou jsem si řemeny nemohl rozepnout, až jsem se i podělal. V tom slyším známý hlas, který říká – hoši tady byste ještě něco mohli dostat a tadyhle je strouha, kdo můžete pojďte sem. On ke mně přiskočil, shodil ze mě rystunk a já mu ukazuji jen tak pravou rukou. Vzal mě opatrně a táhnul mě do té strouhy. V tom šel jeden okolo a říká mu, aby mu pomohl mě odnést na obvaziště. Vzali se za ruce, každý jednou rukou okolo mého krku a odnesli mě na obvaziště k 36tému pluku.
Tam mě obvázali a říkali, ten už má dobojováno, ten ani transport nevydrží. Bylo to na Sanu, byly tam dvě vesnice u sebe. Jedna se jmenovala Tučeba a druhá Milýno. Kamarád Jelínek mně tam dával černý kafe po lžíci a byl u mě až přijely v noci sanitní vozy a odvezly nás do Jaroslavi. V Jaroslavi nás znovu ošetřili a dávali nás do vlaku, že nás odvezou do Brna. Když jsme přijeli na Moravu, tak zjistili, že nemají pro nás místo a vezli nás do Vídně, do 19tého okresu.
Po cestě ve vlaku mě ošetřoval polský průvodčí, který přinesl v šálku teplou vodu a myl mně ruce, ty jsem měl jako zem. Tady mě vyčistili od vší, umyli, ostříhali vlasy a oholili v ohanbí jeptišky a vzali na operaci. Byly tam samé ženské z vyšších kruhů neb jim doktoři říkali excelence.

A ten kamarád Brabec od 13té byl raněn do ruky a byl se mnou na pokoji. Když jsem byl na frontě, tak nás jednou převáděli a ono pršelo, jen lilo. Šli jsme se schovat do kostela a tam bylo těch obrázků Panny Marie Čenstochovské, tak jsem si dva vzal na památku, ale při zranění byly celé zakrváceny. Nedávám jim žádnou zázračnou moc, že mě uchránily od smrti, spíše bych řekl, že mě chránil duch mojí zemřelé matky, která svými vlídnými slovy a vrozenou laskavostí byla mojí světicí, ale ne jenom mě, ale nás všech dětí.
Kamarád Brabec mi napsal lístek a posílal mým rodičům oznámení. Měl jsem ve Vídni přátele strýce a sestřenice. Psali jim z domova a než ti mě přišli navštívit, byl jsem už pryč.
Kamarád žádal do Plzně a mně to vyřídil do Prahy. Po cestě mě ošetřoval a v Prátru byli dva doktoři Češi a ti mě nechtěli pustit, že tu cestu nevydržím – odtamtud vypravovali nemocné. Ve vlaku o mě pečovali průvodčí. Brabec jel se mnou do Gmüntu a dál na Budějovice do Plzně. Já jsem v Uhříněvsi vylezl, vlastně mě vynesli a byl tam Žemla pro poštu, ten mě odvezl do Průhonic.
Z Průhonic jsem se pustil sám domů a otec už mi došel k Průhonicím naproti. Průhonický lékař MUDr. Balcar mě obvazoval a za jeden obvaz počítal 1 zl. Ošetření prováděl zdarma. Pak si podal účet za obvazy, což činilo 22 Kč a já jsem se hlásil ve vojenské nemocnici na Karláku.
Tam byli takoví lékaři, mladí kluci. Vzal nůžky, za krkem to přestřihl a ani nevěděl, že jsem měl v díře na krku strčenou gumovou drenážku. Každý měl v záhlaví tabulku, na které byl napsaný i pluk. Nikdo se mě na nic neptal a najednou mě poslali do Plzně.
Do Plzně jsme přijeli na nám. Komenského a tam odtud mě odvezli do školy nad Hamburkem. To byla záložní nemocnice a ležel tam tehdy voj. Jaroslav Hrach. Tehdy jsme se neznali, až když stavěl hospodu u „Nového rybníka“, tak jsme se domluvili. Byli v té Plzni hodní lidé, doktoři tam byli čtyři a samí Židé – Weis, Winterštain, Hofman a Australicz. Písaře jim dělal učitel Jan Vavřík, který psal články do Českého deníku pod zn. Svou.
Jednou se stalo, já ležel těžce nemocen a přijde pan učitel a povídá – víte, že vás hledají četníci? Jste udaný jako dezertér. Já jsem jim už odpověděl, aby se o Vás nestarali, že jste v dobrých rukou. Druhý den přijela za mnou sestra Přechová. Říkala, že byl u nás strážmistr Hladík a říkal, že jsem zběh, a že je na mě vydán zatykač a chtěl mě hledat. Až mu dali adresu, tak odešel. Matka moje z toho mohla mít smrt, musil ji otec v noci zavolat lékaře. Pak mě ještě docházely dopisy co je se mnou od kamarádů a já zatím ležel jako lazar. Ležel jsem u okna, škola je u hlavního nádraží, šla marška do pole, vedla je hudba a hrála jim ještě na peróně. Ti co mohli chodit otevřeli okna, aby slyšeli hudbu a venku byl velký mráz a já jsem nastydnul, že jsem nemohl dýchat.
Přivezli mě tam v prosinci 1914 a myslím, že to bylo koncem února 1915, když tam přijel profesor MUDr. Kukula z Prahy v hodnosti generálního pluk. lékaře a zase si nás vybíral na operace do Prahy. Byl jsem také vybrán, z Plzně z nemocnice nás bylo asi 20 vojínů. Já měl být operován na nervy, že chtějí na mě nějaký ten pokus udělat – to jsem věděl, ale až mně nebude průstřel na krku hnisat. Lékařský nález můj zněl: Paralysu – sympati atd. Paralysa znamená ochrnutí – měl jsem pokroucený obličej, zuby mně nešly na sebe, levou panenku mám dodnes menší a levé oční víčko jsem měl úplně bez vlády. Na krku mně hnisala rána a když jsem pil, tekutina mi tekla ven ranou a já měl levou stranu prsou celou spařenou, a to byla ještě jedna bolest navíc.
Přišla doba odjezdu, odvezli nás na vlak a jeli do té stověžaté Prahy. Z nádraží nás odvezli do všeobecné nemocnice na chirurgickou kliniku profesora Kukuly. Neměli tam místo a museli jsme ležet zatím v místnosti, kde dávali přerážené údy do sádry. Se mnou nic nemohli dělat, rána mně stále hnisala, až mě dali na pokoj do suterénu. Když přišel profesor Kukula a ptal se jak se vede, museli jsme říkat, že dobře.
Když bylo lepší počasí vyšel jsem si ven hledat pomoc. Našel jsem prof. Výmolu v bytě, měl jsem doporučení od vrchního správce Rotnágla, to byli bratranci, aby mě léčil. Říkal soukromě vás léčit nemohu, jsme vojáci a zavřeli by nás oba. Žádejte o přeložení ke mně, do vojenské nemocnice na Hradčany. Na to se ptá, ve které jsem nemocnici. Já říkám, že ve všeobecné a on říká, vždyť tam máte krční kliniku profesora Kurtwirta. Žádejte, aby vás tam vzali.
Tak jsem šel v nemocnici hned na krční kliniku, ale v té čekárně jsem cítil chloroform a nemohl jsem tam vydržet. Až mě tam jednou zavolal p. docent a povídá – vojáčku, co je s vámi? Já už sem vás tady viděl několikrát a vždycky jste zase pryč. Já jsem nemohl mluvit, takže jsem jenom šeptal, že mám prostřelený krk, a že v té čekárně nemohu vydržet. Tak mě pan docent prohlédl s panem asistentem a říká, teď zase můžete jít ven a přijďte v 10 hodin, až tady bude pan profesor. Byl jsem venku, v 10 hodin jsem tam šel až všichni již čekali na mě. Pan profesor mě prohlédl a říkal vrchní sestře – Máry, jděte s tím vojákem ke Kukulovům a vyzvedněte jeho papíry, zůstane zde ležet. Vrchní sestra to vyřídila a já zůstal v ošetřování na krční klinice. Bylo to tam dobré, po vizitě si mohl člověk dělat podle svého, buď sedět venku nebo i jít do města. Když se mně to později zlepšilo, chodil jsem do biografů od pátku do pátku, pokaždé jinam až se změnil program. V neděli po vizitě jsem chodil domů a v pondělí ráno jsem zase přišel. Pak dali do brány hlídku, chodil jsem v civilu a také jsem přelézal zeď.
Stalo se, že u nás byl operován na zánět středního ucha. Dostal do rány růži, tak nás vystěhovali po klinikách, aby mohli místnosti desinfikovat. Dostal jsem se vedle na kožní kliniku, tam byla hodná vrchní a říkala mi – až přijde vizita, tj. prof. Janovský s tou paní, tak jí řekni nebo kdykoli ji potkáš – ruku líbám milostpaní a dostaneš od ní všechno. To jí říkali i doktoři. Bába se tam dostala jako vdova po listonoši, měla provdanou dceru za ředitele cukrovaru a s tím prof. táhli společně káru od mladých let – on byl svobodný. Za ta léta měla praxe a také měla víc privátních pacientů než sám profesor Janovský.
Tak mě také poslala v 1915 na Dobříš do rekonvalentu na dva měsíce. Tam bylo krásně volno, chodil jsem na houby do lesů, ale neměli jsme to kde sušit. Vrchní kuchařka tam byla Tonička Šebková z Hostivaře, dcera kostelníka. Té jsem nanosil hub hříbků na nakládání a její sestra Babková pro ně jezdila. Ona si mě vyžádala, říkala veliteli zotavovny, že mě posílá do knížecího mlýnu do Plechhamru objednat chleba a dala mi salám nebo vuřty na cestu, oběd ten jsem měl vždy uschovaný. To byl směr přes Starou Huť.
Když nám prošla stanovená doba, přijeli jsme zpět do nemocnice a byl jsem navržen k superarbitraci, zdali mě pustí domů jako válečného invalidu. Čekali jsme na ní v caikhause (skladiště) na Újezdu. Pustili mě domů na 1 rok s 45% pracovní neschopností.
Byl jsem doma necelého půl roku a již mě volali znovu k prohlídce. Přestože jsem nemluvil, jenom šeptal, poslali mě ke kádru do Uher na podzim v roce 1916. Můj superarbitrační nález zněl – lehká služba beze zbraně.
Dostavil jsem se ve stanovený den caikhausu a odtamtud jsme šli na dráhu na hlavní nádraží, až jsme dojeli do Vídně. Přes Vídeň pěšky na východní nádraží a dále do Komárna, kde jsme přesedali a jeli velkou nížinou uherskou do Stoličního Bělehradu. Tam jsme byli posláni ke štábní setnině, jinak nás potřebovali do maršky. To bylo stálé přebírání a honění kolikrát denně. Ubikace jsme měli za městem, dřevěné baráky, a v nich byla ta zima dlouhá. Byly tam mrazy až 36°C. Pro mě to byla zkouška, sebezapírání, když jsem jenom šeptal.
Tam jsem také bral příplatek za zranění 8 Korun měsíčně. Jednou jsem si byl v kanceláři pro 8 korun a účetní mi říká, co dělám. Já říkám, že nic, tak abych jim topil v kanceláři. Tak jsem topil v kanceláři, ale jen vinnou révou. Tam uhlí nebylo. To jsem musel stále přikládat. Za jedno jsem byl v teple a za druhé jsem všechno věděl předem, co bude v rozkaze. Na jaře jsem mu chodil odhrabávat víno a zalévat. Účetní Vilím byl hodný člověk, měl za drahou spachtovaný domek, tam bydlel s rodinou a na svahu měl tu vinici. Já sem se tam ulejval, ale přece mě našli. Vzali mě pryč a dávali mi různé práce, já to nechtěl dělat, tak mi druhý zupák stále vyhrožoval.
Byly ve městě biografy, hráli tam maďarsky a německy, ale nemohl jsem si to tak rychle přečíst. Také jsem se byl několikrát u Blatenského jezera podívat. Také jsem tam byl na jednání na práci s kamarády v nějakém dvoře v Zsabat Batiánu. Pak také přišlo, že má jít 52 vojáků na polní práce (na sena) do Čech. Tam mně říkal šikovatel, abych také šel, že to budu mít lepší. Já mu říkal, aby mi našel něco blízko Prahy, abych se mohl podívat domů. On to vše přečetl a říká – tady je všechno na Plzeňsko, Blovicko a dvě místa byly na Táborsku. Vzal jsem to Táborsko, ale to znamenalo kraj, bylo jedno místo u Tábora a druhé v Petrovicích u Sedlčan.
Já a ještě jeden kaprál z Prahy jsme jeli do těch Petrovic. Dojeli jsme do Písku a šli jsme se ptát na vesnici a ona to byla vesnička malá, my měli psáno č. 62 a tam jich nebylo ani 30. Chyba byla v tom, že oni psali okres Písek. Když to tam nebylo, tak jsme zase jeli jinam. Byli jsme v Petrovicích u Sušice, u Blatné, u Protivína a Petrovice co jsme hledali a v nich hospodáře Jana Železníka nikde. Maršrůtu jsme měli orazítkovanou, že už tam nebylo ani místa pro další. Ptali jsme se na doplňovacím velitelství 11. pěšího pluku, na četnické stanici a žádný nic nevěděl. Došli jsme na nádraží a tam čekal jeden dědeček s prádelním košem. Ptám se, dědečku kam jedete? On říká, do Milevska. Ptám se dědečku, nejsou u vás Petrovice? Říká, ale jsou, ptám se jestli to tam zná a on že ano! Jeli jsme s dědou do Milevska, on šel do Kojetína a my dále do Petrovic.
Tak jsme se konečně dostali na místo a trvalo to z Uher hnedle týden. Jeli jsme na seno a za 14 dní byly žně. Pracovali jsem tam až do sv. Anny a jeli jsme zpět. Byli jsme každý u jiného hospodáře. Měl jsem se dobře a odtamtud jsem jezdil každý týden domů. V sobotu večer, když šli spát, tak já jsem šel na vlak. Bylo to do Sedlčan tři hodiny cesty a vlak jel v neděli ráno v půl čtvrté podle nového času. To jsem tam ale radši počkal. Zpočátku, když jsem neznal cestu a v noci k tomu, chodil jsem po silnici a to bylo o hodně dále. Až jednou v pondělí, když jsem jel z domova, tak jsem vylézal z vlaku a šel jsem s jedním řezníkem a ten mě vedl samými pěšinami a strání, ale bylo to rovně a o hodně blíž. Ve vesnici byla cesta zahrazena lískou, tak se to odstrčilo a šlo se dále. V noci to bylo horší, ještě když na mě doráželi psi, ale v neděli ráno v 10 hodin jsem již byl doma a z domu jsem šel v pondělí po obědě. Bylo to tam tehdy hezké, když člověk bloumal v tom nočním tichu. U kádru to bylo horší, samé honění, samá komandýrka a mít ještě trochu hladu. Sotva jsme přijeli ke kádru a již vybírali k baumkompanii, celtu, výzbroj a 180 ostrých bez lékařské prohlídky. Náhodou jsem zase vypadl, ale třetí den již mě s některými hnali hlídat krechty bramborů. Hlásil jsem se nemocným, tak mě ještě s jedním poslali zpět. Takhle to stále čistili a najednou přišlo nařízení a poslali nás do Jindřichova Hradce k arbeitkádru (pracovní oddělení). V Jindřichově Hradci jsme byli ubytováni ve starých kasárnách u kostela. Zde bylo více hladu než v Uhrách. Když jsme tam přijeli, byla menáž z těch dýní, ale z těch co dávají se dobytku, hovězí polévka taková mdlá, že jsem zvracel a bylo mi zle.

Byl jsem tam asi 14 dní, než jsme jeli pryč. Nechci se podrobně o všem rozepisovat, protože to by tato kniha na všechna podrobná sdělení nestačila. Jednoduše řečeno: zedníky a tesaře posílali za Vídeň do městečka Grös Eazersdorfu. Ostatní posílali do Prahy na Petřín. Z Vídně tam jezdila elektrika. Ubikace jsme měli v maštalích. Bylo nás tam osm až devět set. Zároveň tam byla veliká zahrada, kde se pěstovala zelenina pro kuchyň. Chodili jsme pracovat do zahrady nebo odklízet ostnaté dráty do Neisídlu na maďarských hranicích u jezera Neziderského. To bylo opevnění okolo Vídně z r. 1915, když byli Rusové v Karpatech. V neděli jsme jezdili do Prátru. Z Vídně do Bratislavy se mohlo jet vlakem, elektrikou nebo parníkem.
Blízko nás bylo letiště Ošpry (Asrpru), kam jsme také chodili vykládat ty rozbitá letadla z italské fronty. Zároveň nás honili na komandýrky. Jednou jsme byli posláni do Králova pole u Brna do cukrovaru. Když jsme tam přijeli, tak už tam byli jiní, tak jsme jeli zpět. Jednou zase jsme byli posláni do Gobersbergu u Kremže a když jsme tam dojeli, tak už je tam měli. A tak jsme jezdili, že jsme měli také dvě komandýrky ve Vídni za den.
I ve Štýrsku jsme byli v Eizuheeezu, kde se lámal kámen na železnou rudu. Byli jsme 4, co jsme to nechtěli dělat, že jsme nemocní, že nám vadí zranění, tak nás poslali zpátky.
Našel jsem si tam dva kamarády zedníky, jeden byl z obce Chlumec Pilař od Českých Velenic u Třeboně. Ten jezdil do Vídně zedničit. Ten druhý byl od Manětína a jezdil do Plzně. Tenhle byl starší z těch padesátníků. Posílali nás také do Chomutova (Kometau), ale tam jsme nechtěli a když to vybírali, tak jsme couvali dozadu.
Za naší nepřítomnosti odjel transport do Plzně 80 mužů. Ale to bylo každou chvíli, třebas jsme tam nebyli, až se povídalo, že už do Plzně víc brát nebudou. Měl jsem toho kamaráda vedle z těch padesátníků a on chudák div neplakal, že se do Plzně již nedostane, a že už nebyl dva roky doma.
Jednou, to bylo po obědě, jsme leželi vedle sebe na prknech a on mi povídá: já bych ti něco řekl, ale prosím tě, žádnému to neříkej a ještě se mně bál s tím svěřit. Povídám, mně můžeš stoprocentně věřit a ven s tím! A zase prosím tě, já říkám mluv, neboj se! Já jsem byl zavřený 1 rok pro urážku císaře pána a vypráví mi, jak jezdil do Plzně do práce a ve vlaku říkal: toho darebáka s tou kratší rukou (císař Vilém) a toho Frantu Procházku, že měl dávno hrom zabít. Ale že tam byli lidé, kteří mluvili dvojjazyčně, tak ho jedna Němka udala hned ve vlaku a na zastávce v Plzni již na něj čekali a hned ho dali do basy a víc se domů nedostal. Měl áčko a když ho po roce pustili z vězení, tak byl zdecimovaný, že mu dali C a poslali ho na práci. A zase prosím, prosím tě, já říkám Johan z toho si nic nedělej, na ty se můžeš vždycky vys….!
Jmenoval se Jan Strychýř a druhý se jmenoval Janoušek Ignác, tomu bylo 36 let. Oba mluvili perfektně německy četli německé noviny a já jsem nemluvil německy, že bych to řekl špatně, že se mi budou smát. Stalo se že jsme přišli ze zahrady a najednou křičí. Ales heraus! Všechno ven! Vedoucí byl jeden důstojník a jeden četař Němec, co všechno psal. Nejdříve bylo 40 mužů do Chomutova a už to psali. Tlačil jsem se zpátky, aby mě nezabrali a najednou bylo: zehn mann nach Pilsen Böhmen. Honem je táhnu za sebou, říkám: je to do Plzně. Tak jsme byli zapsaný všichni tři, jenže já jsem se jim zdál mladý a oni mě tam ti darebáci nechtěli pustit. Že jsem byl na frontě a raněný, to všechno museli vědět a nechtěli mě pustit, ale ten četař říkal, že už mě má napsaného a že už to nebude škrtat. Ještě jsem tomu nevěřil, až po menáži, když už jsem byl na maršrutě napsaný a dostali jsme místo jídla pár krejcarů na cestu.
Teď jsem zase říkal já. Vidíte vy chytráci: německy mluvíte, německé noviny čtete a nebýt mne, tak se nedostanete ani do Plzně. Největší z toho měl radost Strychýř, ten mě líbal a bral okolo krku a říkal – k tobě mám největší důvěru.
Když jsme přijeli do Plzně, dostali jsme 3 dny dovolenou, abychom si přivezli zednické nádobí. Firma byla z Plzně a to Müller a Kapsa. Ještě tam také byla vídeňská fa „Union“, tam byla ještě větší lumpárna. U té pracoval Frant. Škrdleta, měl za ženu pí. Moudrý sestru.
Jinak tam byl z každé vesnice nějaký známý. Z Křeslic Tůma Josef, ten byl se mnou a spali jsem společně v jedné ubikaci. Nejdříve jsme byli ubytováni v neomítnuté stavbě vyšší státní průmyslovky na Klatovské třídě. Okna byla z poloviny zašalovaná z prken a starých oken. Dlažba tam nebyla, stropy betonové, takže odevšad čišela zima. Chodili jsme v civilu nebo jsme mohli chodit v civilu a nosit vojenskou čepici, jako že jsme komandovaní vojáci.
Byli jsme tam tři druhy dělníků – civilové, osvobození a komandovaní. Plat jsme měli 75 haléřů za hodinu, zedník nebo tesař a dělníci měly 65 haléřů. Menáž karta na týden stála 22 Korun a strhávali nám poplatek z deky. A z těch vojenských hadrů, jsme také museli platit. Takže tomu dělníkovi nic z výplaty nezbylo, jen tak že vyšel. Mně z toho zbylo tak na tu jízdu vlakem, na poloviční lístek stála cesta sem a tam 9 Korun.
Vystřídal jsem se tam u mnoha mistrů a na všech různých pracích. Postavilo se tam hodně objektů, a to dvě mechanické dílny, kantýna, nová slévárna, patronka, jeden velký magazín, který měl celou kostru z travers. Každý ten objekt byl 120 m dlouhý a 120 m široký, 18 m vysoký s betonovou střechou.
Také jsem pracoval na Borech, kde byly dřevěné baráky pro strážní službu. Tam jsem byl ještě s jedním a stavěli jsme tam kamna z cihel a dláždili jsme rigoly.
Pak jsem začal zase na pecích ve slévárně. Taková pec odolala takových osm až deset týdnů a musela se stavět znovu. Pak mě ten mistr chtěl do Nýřan, já jsem nechtěl, že to budu mít zase ještě dál domů, a tak jsme se domluvili, že jsem s ním šel. Ono totiž se tam stavěli v lese ty domky za zpracování třaskavin.
To se stavělo za ty jak v květnu 1917 vylétly v Bolevsi do povětří. Z té školy nás vystěhovali. Ta se dodělávala a nás dali do dřevěných baráků za Škodovi závody za město. Jezdil jsem domů každý týden, také jsem vozil chleba Václavu Kalimonovi, byl tam u strážní služby. Chodil jsem za ním do ubikací do Škvrňan do školy.
Jak se tehdy říkávalo, pracovalo ve Škodovce 36 000 lidí všech povolání. A ta cesta domů stála vždy za to v sobotu večer, to jely dva vlaky za sebou na Prahu, ve ? na sedm a v 7 hodin jel druhý díl. To bylo boží dopuštění, když vlak přijel. To každý spěchal, aby si sednul. Když se mu to nepovedlo, tak musel stát celou cestu. V pondělí ráno to bylo to samé. Nasedal jsem na vinohradském nádraží a to už jsem stál až do Plzně a to pořád po cestě přistupovali.
A tak mě nakomandovali ještě dál, to bylo o tři stanice dále a to Tlučná, Vejprnice a Nýřany. Z nádraží to bylo na Züglerův důl (Zígler šachta) dobrý půl hod. cesty a ty boudy na ty třaskaviny byly zase ještě dobré půl hod. v lese. Bylo jich celkem 37. A to v takovém terénu, jako je u kapličky ve Štípence. Stavěly se ve břehu stráně a strany se navážely, když by to explodovalo, aby to nemohlo na strany, nýbrž nahoru. Některý domek měl podlahu prkennou, většina jen hliněnou, udusanou a okenice.
Na Züglerově dole se stavěla elektrárna pro Škodovku a zároveň se již stavěly sloupy do Plzně. V okolí se tam dolovalo, tento důl byl později otevřen za republiky a fárá se tam ještě dnes. Tehdy tam bylo více Němců než Čechů. Byla tam taková luka jako v Botiči a já tam honil ty kluky skopčácký, když tam pásli krávy a sházeli mi vozíky z kolejí dolů. Pracoval jsem tam se dvěma Němci na těch kolejkách, které byly podle terénu také až 3 m vysoko na lešení. Neměl jsem to tam špatný, mistr mi přál, psal mi i hlídku. Vše se dělalo pod vojenským dozorem a na všem se ti vojenští hodnostáři ulejvali. Tak jako to bylo na frontě v poli, tam byli důstojníci, poručík, nejvíc nadporučík a to ještě samí záložní a ti aktivní se vzadu ulejvali. Tak jsem se ještě s jedním kamarádem domluvili a více jsme tam nejeli.
Bylo to asi měsíc před převratem a začal jsem dělat v Hostivaři. Když byl převrat, tak jsem si tam jel pro kufr s nádobím a měl jsem tam také mojí vlastní deku. Mistr mi říkal, abych tam zůstal, že se budu mít dobře, že tam vydělám hodně peněz. Já ale né. Sebral jsem si své a jel jsem domů. Na nádraží zase byli ulejváci v podobě sokolů, kteří prohlíželi zavazadla a chtěli mi vzít i moji vlastní deku. Pracoval jsem dále v Hostivaři, vojáci jezdili z fronty, bída byla o chléb a tam se fasovalo mouka ? kg denně.
Bylo to asi třetí týden po převratu, když jsem přišel z práce domů a měl jsem doma povolávací lístek, který zněl: jelikož jste se vzdálil dobrovolně svého pluku, ihned do 48 hodin narukujte! Tak jsem zase v pondělí ráno jel do Plzně. Hlásil jsem se tam ve vojenské kanceláři v jedné továrně u zastávky, kde byli šarže důstojníci a šikovatelé. Nechtělo se mi tam líbit, jeden nadporučík mi říkal, jestli chci dovolenou, já že ano a jak dlouho? On říká, že mi může dát 3 dny. Říkám, že je to málo a on říká, domů se dostanete a můžete být doma až si pro vás přijdou. To mně přece nestojí za to, napište mně to kam mě chcete dát a já jdu.
Napsali mi to do kasáren do praporní kanceláře, tam odtud mě dali ke strážní setnině hned vedle. Známých tam bylo dost, nedělalo se nic, jenom se každý válel na kavalci. Ta začalo to bratříčkování, s každým jednali jako rovný s rovným, a to se mi nelíbilo, protože to mnozí využívali a neuklidili si ani na cimře. Když přišel kuchař a říkal, pojďte se mnou dva hoši fasovat, žádný nešel. A kradlo se tam, že to dále nešlo, to ale deky nebo boty, až jsme si jednoho vyčíhali a ještě než vyšel z brány tak jsme ho chytli a také jsme mu to dali jak se patří. Jeden zase si přišil ty tři nudle a byl hned četař a dělal písaře u strážní v kanceláři. Bylo nás několik, kteří jsme s ním byli u štábu a pak šel s námi na komandýrku. Tak jsme ho vyslýchali a chtěli papíry. Nic neměl, hned jsme mu nudle očesali.
Přišel k nám nadporučík Klement, kdo by s ním jel na rekvizici zbraní do pohraničí. Žádný s ním nechtěl jít až viděl mě a říká: pojď se mnou ty klacku! Tak jsem šel já a pak se jich teprve hlásilo, že je ani nechtěl. Sbírali jsme zbraně a vozili na vlak a posílali do Plzně.
Před Vánocemi jsme přijeli a jeli jsme na dovolenou a po Novém roce začali postupně podle ročníků propouštět domů. Bylo nás několik ročníků 1909, 1910, 1911, 1912 atd. V prvé řadě propouštěli nejstarší tři ročníky. Byl jsem superarbitrován, dávali mně různá místa zaměstnání např. k pohraniční stráži, k četnictvu a ještě mnoho jiných a to všechno jsem odmítnul, byly to malé platy, kupříkladu u četníků. Až teprve později Švehlova vláda jim upravila plat s přídavkem na děti. A tím moje vyprávění na základě pravdomluvnosti končí.