Městská část Praha - Újezd - Kateřinské náměstí 465/1, 149 00 Praha 4 - Újezd u Průhonic
Tel.: 272690692, 272690545 | e-mail: info@praha-ujezd.cz | datová schránka: 2w9bx6s

Jak jsem se vžil do politického života

Jak jsem se již zmínil v jedné z předních statí, že jsem byl jako učeň zednický na bytě u soudr. Frant.Suchého vyučeného pekařem, později sluhou v tiskárně „Práva lidu“, kde rozvážel noviny a také tam býval na bytě soudr. Frant. Košťál z Uhříněvsi. Soudr. Suchý nosíval domů noviny a různé jiné tiskoviny. Jinak se dlužil knihy z Typografické besedy ve Smečkách. Já jsem ovšem čítal vše, co mi přišlo do ruky, přinášel kromě Práva lidu i brněnskou Rovnost a brožury Červánky. Já ale jsem nejraději čítával časopis „Zář“. A tak se stal ze mě čtenář politických časopisů, o kterých jsem také slyšel mezi dělnictvem uvažovat. Doma pak takové časopisy a brožury míval soudr. Václ. Kryštof. Byl o takových 8 let starší, ale dobrý agitátor. Když jsem se učil a chodil jsem ke kameníkovi k Olšanům na plac, jak se říkalo, poznal jsem už tam tehdy soudr. Ant. Zápotockého. A když jsem četl plakát, že je schůze lidu „V Bezovce“, na které promluví soudr. Zápotocký a jak jsem se na to těšil. O těch demonstracích, které se konaly v r.1904 –1905 jsem se již zmínil dříve, kde jsem byl i přítomen jak zastřelili sklenářského učedníka Jana Hubáče z Příkopů. A pak i to konečně bylo vybojováno, kde se jednalo o volbu poslanců do říšské rady na základě všeobecného, tajného a rovného práva hlasovacího. První volby byly v roce 1908, kde na kandidáta muselo být volební číslo 22.000 hlasů. Zde byly spojeny tři okresy: Říčany, Jílové a Benešov. Za agrární stranu, kde se počítalo s celou jistotou, že to vyhrají, byl navržen prof. Alois Velich. Za stranu sociál. demokratickou byl navržen soudr. Vojta Zavadil, dříve zedník, později úředník nemoc. pojišťovny. Tak prošel za agrární stranu prof. Dr. Alois Velich a ve druhém skrutinim prošel Vojta Zavadil ze Žižkova. Tou dobou jsem již byl odborově organizován i politicky a chodil jsem do schůzí do Uhříněvse. To se také s. Kryštof oženil a bydlel v Uhříněvsi a když bylo třeba poslal mi různé věci k vyřízení. Byl jsem jediný ze vsi, který platil organizaci, z Průhonic pak to byl jenom soudr. Kolář Josef. Nepotřebovali jsme to, ale vedla nás k tomu myšlenka, že jen dobrou organizací se dočkáme dobrých výsledků, že nebudeme chodit s nádobím pod paždí a prosit o práci. Zvláště některý rok, když se jí jevil velký nedostatek. Nejvíc práce v životě bylo v roce 1911, ale to už jsem byl odvedený a počítal jsem, že je o mě tři dlouhá léta postaráno. U odvodu jsem byl s černou kravatou na krku a u přísahy na mě bylo ihned poukazováno, že jsem socialista. Až potom na podzim jsem dostal povolávací lístek, na kterém bylo označeno: do Plzně, 35 pěší pluk a 12 polní setnina. Měl jsem tou dobou v Plzni u pluku kamaráda Jarosl. Lebedu z Křeslic, poslal jsem mu lístek, sdělil jsem mu údaje z povolávajícího lístku a on mi sdělil lístkem, že 12tá polní setnina (t.j.třetí prapor) je v Kalinoviku v Bosně. Nebudu se prozatím o vojně rozepisovat, jedině že tam noviny nedocházely, byly zakázány a odvolávat se do novin, to bylo nepřípustné. Co se týče mého vojenského života od r.1911 až do r.1919 – o tom bude zvlášť psáno ve stati Vzpomínky z mého vojenského života. A tak se stalo že ubíhal rok 1918 a bída rodila zas jenom bídu. Chudina jezdila daleko vlakem na českomoravskou vysočinu shánět brambory nebo aspoň vyměňovat za cenu větší hodnoty t.j. cukr, kuřivo, koberce a látky na oděv nebo dokonce i celé šaty a podobně – za co? Za brambory! Političtí pracovníci v tom byli v mnohém lepší, kupříkladu Václav Klofáč, nár. socialista a mnoho jiných, kteří byli politicky nespolehliví, tak pozavírali. Dostali kouření a noviny si přečíst a (Klofáč v Leopoldově u Vídně) byli ušetřeni veškerých válečných útrap, za co jsme zmrzali, hladověli, vši nás žraly a dávali život za vítězství rakouskouherské monarchie. Doma zase byli takoví vydřiduchové sedláci, kteří byli osvobozeni ohledně zásobování a ti se nestyděli ožebračit ten chudý pracující lid, ať již zvenku nebo města. Přišel kupříkladu takový řezník Plzák ze Sibřiny, který dělal vykupovače dobytka, starosta ho uvedl k domkáři, kde byla jedna kravka, dal jí náušnici a vzali mu jí, zatímco sedlák jich měl plné stáje. A mlynáři to bylo to samé. A tak okrádali své bližní nebo sousedy, že to přímo volalo po pomstě. Za prvé války to bylo se zásobováním lepší, že se nemuselo odevzdávat mléko a vejce, jedině obilí, brambory a dobytek. Ale přece jenom u těch, kteří měli předepsaný kontingent odevzdali – a ještě jim dost zbylo. Za okupantů to již bylo horší, protože se navíc ke vší bídě ještě rodili udavači. A tak se stalo, že se nedostávalo zásobování i na frontě, vojáci zběhli a žili po lesích, kapitulovalo i rakouské námořnictvo, z vojáků ze zajetí stavěli se legionáři. Ať již to bylo v sovětském Rusku nebo ve Francii a poslední dobou i v Itálii. V létě r.1918 již se určitě vědělo, že to dlouho nepotrvá, a že zhroucení se rakouskouherské monarchie každou hodinu blíží. V zahraničí pracovali v odboji naši přední pracovníci a to: prof.Tomáš Masaryk, Dr. Edvard Beneš, Milan Štefánik a jiní. Utekl jsem domů od útvaru a pracoval jsem v Hostivaři na stavbě mlýna, který stavěl Kráčmera, příbuzný Ant. Švehly, pozdějšího ministerského předsedy ČSR. Bylo to dobré, tam se fasovala mouka 1/2 kg denně v dolejším mlýně. Dne 14. října měl Klofáč proslov na Vinohradech, aby vojáci už nikam nejezdili na frontu, že už to praská. Za 14 dní to rozhodně prasklo. To už i byla zvolena národní rada česká, strhávaly se německé nápisy, všechen lid výskal, měli jsme svoji republiku. Byla ustanovena prozatímní vláda, než dojde k volbám. Volby byly provedeny na základě všeobecného, tajného a rovného práva hlasovacího. Nejvíce získala hlasů strana sociálnědemokra­tická a agrární. Ve volbách všichni slibovali vyvlastnění pozemků, dolů a bank bez náhrady, a již i ustanoven úřad pozemkové reformy a předsedou pozemkového úřadu zvolen Dr. Karel Viškofský – agrárník. Dr. Meixner byl pověřen vypracovat zákon o pozemkové reformě. Prozatím dostávali bezzemkové kousky do vnuceného pachtu. Dr. Alfred Meixner (žid) než vypracoval zákon o pozemkové reformě, tak to trvalo tři léta. Ve straně sociál. demokratické to neklapalo, lid byl pobouřen, protože vůdci soc. dem. se stali přisluhovači kapitálu a dělnickou povinnost zapomínali. Ovšem, že ne všichni a tady vznikla soc. dem. levice a pravice. Za jedno, že každý ten poslanec byl chráněn poslaneckou imunitou a 6000 Kč měs. A za druhé si každý vážil té sinekúry, což znamená sinekúra (bezstarostné a dobře placené místo). V této době popřevratové začali u nás v obci a vedlejších, co měla modřanská cukerní společnost v nájmu dvory, zakládat odborovou zemědělskou organizaci. Neměli schopné lidi, aby vedli tuto organizaci. Rozdávali časopis „Zemědělec“, který redigoval soudr. Martin Šváb, bývalý zedník, otec Karla Švába a Marie Švermové. Na všech dvorech byl důvěrník (u nás Božena Chlebnová) a přes všechny byl Doležal Frant. z Průhonic. V odborové skupině v Uhříněvsi byl též boj o zvládnutí skupiny, a tak do toho stejně tam mluvil s. Polák, že chováme vůči celku různé antipatie a tím to také neudržel. Polovina z nás vstoupila do nové organizace a přestěhovali jsme si místnost do hostince „U Rossů“. Z lidového domu byl přestěhován sekretariát do Karlína do Karlové. Měl jsem číslo odbor. knížku 422, která již byla třetí a mám jí ještě dodnes. V době po převratové, když se tehdy ještě nevědělo, jak to bude s tím vyvlastněním těch velkostatků bez náhrady, stali jsme se členy družstva jež neslo název „Hospodářské, nájemní, úsporné a stavební družstvo v Uhříněvsi“. To bylo v roce 1919. Bylo nás 16 členů, kteří jsme složili členský podíl 50 Kčs za člena. Já a Bíbrdlík Václav jsme byli vysíláni jako delegáti na schůze. Na schůzi představenstva byli zvoleni: Jan Hladík, tesař Královice, jako ředitel, Micka Vilém, zedník Uhříněves, jako pokladník, Václav Bednář, obuvník Královice, jako účetní. Jednatel byl s. Kolovrat a jeden člen z Benic a my dva členové dozorčího výboru. Koupily se knihy, razítko a ještě nějaké věci k tomu potřebné, a tak jsme běhali každých 14 dní i týden do Uhříněvse a do Prahy pro pokyny a rady. Asi za 1 1/2 roku jsme dostali přípis, aby jsme vykázali svoji činnost a přiznali zisk a byli přihlášeni v obchodním rejstříku.Tak jsme družstvo rozpustili, členům vrátily podíly, aby nebyli v ničem ošizeni a naše podíly a 50 Kčs na to vydání dle rozpočtů praskly a to ostatní běhání bylo k lepšímu. V době popřevratové se také zrodila církev československá. Běhali po venkově agitátoři, sloužili mše a přemlouvali věřící na svou stranu. Mše konali v hospodě, v sokolovně, na volném prostranství nebo u nějaké té sochy. Zde hodně kázal doktor theologie Farský. Jiní zase prosazovali bezvěrecké hnutí. To zase nejvíce prosazoval učit. Ant. Skřivan. Kněžím se nejvíce jednalo o celibát (bezženství), aby se mohli veřejně hlásit k dětem. Z počátku, jak již to bylo v zákonech, stát na to platil na všechny církve a českoslovenští věřící si to museli platit. Nynější vláda veškeré toto ustanovení zrušila, matriční zápis se nyní koná na národních výborech a oddavky manželů také, kdo není s občanským sňatkem spokojen, může ještě jeti se dát oddat církevně do kostela. Tou dobou se zase vydával zemědělský časopis „Srp“ a já dělal kolportéra. Tento časopis vydával Václav Čech – rolník z Předína na Moravě, i kalendář Srpu jsem rozprodával, bylo v něm hodnotné čtení. Pamatuji se dobře, že v něm byly popsány dva nerosty, a to uhlí a sůl, a co se dá chemickou cestou z každého vyrobit. Dále tam byl obrázek Vladimíra Iljiče Lenina, jak stojí na zeměkouli a verše, že Lenin znamená víc mrtvý než živý. Měli jsme zde v obci založenou politickou organizaci KSČ a já dělal důvěrníka. U partaje byli členové soudr. Bíbrdlík Václav, Žemla Kajetán, Mračno Václav, Dřízhal Antonín, Studnička Karel, Lízner Václav, Votýpka Jan, Kolář Josef, Drahorád František, Smolík Josef a Očenášek Josef st.. Na spartakiádě Federovaných Dělnických Tělocvičných jednot konané v září 1921 na Maninách jsem byl já a soudr. Mračno. Dopoledne jsme si prohlédli výstavu časopisů a práci vystavenou soudruhů samouků. Krásné věci tam tehdy byly vystaveny, vykládací nábytek od krejčího, obrazy a mnoho a mnoho krásy. Byla tam skleněná mísa velikosti většího lavoru a na dně této mísy byla vybroušena hlava z těch odstínů presidenta ČSR prof. Masaryka. Vypracoval to jeden sklář z Boru od České Lípy, ale to již byla prodaná za 5000 Kčs. Nemohu všechno stále nosit v paměti, co tam všechno uměleckého bylo vystaveno od dělníků samouků, ale nejvíce převládal vykládaný nábytek, malby, rámy, hodiny různých tvarů, různé stroje v malém provedení atd. Odpoledne bylo cvičení žactva, dorostu, žen a mužů FDTJ na Maninách v r.1921. Zvláštní vystoupení měli muži, a to Kladeňáci s kladivy, Ostraváci cvičili s nosatcemi (krumpáči). Byla to tehdy krásná podívaná a čím více jsem byl pronásledován v politickém životě, tím více jsem jim uměl oplácet. Byl jsem mladý, tak jsem byl vždy na svém místě. Na 1. máje jsme chodili do Uhříněvse a také až do Říčan. Jednou také jsme šli do Říčan, to byla taková velká zima a padal sníh a my jsme si zpívali „My jsme ta avantgarda povstání – jsme děti revoluce“. Dělnická Tělocvičná jednota = měla přízvuk: Denucianské Tovaryšstvo Jidášovo. Anebo při volbách honily se sinekúry, když se některému nelíbilo, založil si novou stranu a šel do voleb na svoji pěst. Stavěly se vily nejvíce ve Vršovicích v Ruské třídě a Šafránce na subvenci je stavěli poslanci, ministři a senátoři. Ti potom před volbami fotografovali a tiskli v novinách, jak si kdo pomohl a jaký je zloděj.To ovšem byli strany vládní většiny. Komunisté byli v opozici, tak měli ruce čisté. A jak se na to šlo? Agrárníci, aby získali hlasy, založili tak zvané Domovináře. Sociální demokraté založili domkáře a malorolníky, a to ještě ze sociální demokracie se dva členové trhli a založili si vlastní stranu Modráček a Hudec. U národních socialistů to bylo to samé, těm se zase trhli bratři Stříbrných. Tak zas vznikla strana Stříbrňáků, kteří vydávali časopis Šejdrem. Ten byl také hrubý ten plátek. Každá strana se rozštěpila před volbami a po volbách dělaly celky a tak vzniklo přes dvacet volebních stran a straniček. Národní socialisté měli číslo volebních lístků dvacet jedna. A tak jsem namaloval bednu na plakát a pomohl jsem jim agitovat: „Kdo je blbý jak ta bedna – volí číslo dvacet jedna“. A těch korupčních afér co bylo -benzínová, lihová, uhelná a pražcová a ještě snad i jiné. Zde hodně míval schůze předseda československého svazu mládeže poslanec Emil Špatný, s tím jsme hodně při schůzích polemizovali: říkával vážení bratři a velectění páni protivníci! Jak jsem se již dříve zmínil, že jsem byl důvěrníkem politické organizace KSČ a zároveň jsem byl předsedou bezvěrců. Odebírali jsme časopis „Maják“, který jsem pálil a jinak ničil před prohlídkami okupantů. Měl jsem knížku z Majáku „Poslední bitva“ a musel jsem to zničit nebo různé brožury „Uvedení do věd přírodních“, které redigoval Vladimír Havel. Zkrátka co mělo komunistické nakladatelství muselo zmizet. Za prvé republiky jsme pořádali přednášky se světelnými obrazy. Byl jsem několikrát v Karlíně pro promítací stroj a zas tam s ním. Promítali jsme: „Kladenské doly a práce v nich“, „Stvoření světů“, „Zbožní taškáři“ a jiné. Na přednášky s promítáním chodili vesměs jenom naši členové a z rodinných příslušníků. Za to já jsem byl všude pranýřován, ať to bylo v zaměstnání nebo v obci od těch komunistožroutů a těch také bylo. Nebyli to jenom sedláci, ale vlastní spoludělníci mně házeli klacky pod nohy. Byly přidělovány nejdříve dlouhodobé pachty, a to jsem měl nad vsí 23 arů. Ty jsem ovšem dostal a stály 600 Kčs. Druhý příděl byly zase krátkodobé pachty. Měli jsme u Kateřinek u silnice a cesty k Šeberovu nájem pole přes 20 let a bylo psáno na otce a výměra byla 69 arů. Měli jsme ho se strýcem na polovic a on ovdověl, před tím šel jezdit do lesa s koňmi a tam zůstal i s bytem. Svůj domek předal nájemnici i s polem a ta z něj sklízela teprve rok. Já jsem si podal žádost na celé pole, ale starosta mi to odmítl, že mám právo jen na 30 arů, jinak že mi to nepodepíše, zatím pak psal oné nájemnici žádost na 49 arů. To jsem potom viděl obě ty žádosti v kanceláři „U Křižovníků“ a dva, kteří to viděli byli Růžička Čeněk a Vaníček Ant. z Kateřinek. Tak když jsem se ve skrze to pole nejvíc naběhal, tak jsem ho dostal v celku a v přídělu a takový dobromil starosta mi vyhnal z kapsy dobře 2000 Kčs dle ceny dalších přídělů. Ale ještě větší překvapení mě učinili členové poradního sboru se starostou v čele, když byl číselný příděl polí. Já jsem žádal o výměru celkem 2 ha a byl jsem jediný válečný invalida ve vsi a měl jsem dle zákona plný nárok na příděl. Při tomto číselném přídělu, který se odbýval hned ráno v bytě starostově jsem byl druhý, poněvadž jsem šel do Průhonic do práce. První byl soused Růžička, že jede do Prahy a druhým jsem byl já. Růžička dostal slíbeno 2 ha nejlepšího pole, přesto že měl živnost hostinskou, jeho žena obchod smíšeným zbožím a jeho otec trafiku a teď 2 ha nejlepší půdy. On se totiž domluvil s přídělovým komisařem inž. Markalousem, že má jeho bratr Růžičky sestřenici, a to Rybákovou ze Záběhlic. Já jsem byl hned na pořadu druhý, a kde jsem říkal, že to chci, tak říkal starosta nebo odborný poradce sedlák Ant. Procházka, kam to má Vaníček nebo Rožkota atd. Ačkoliv to pole bylo pro víc uchazečů a já byl teprve druhý a všech nás bylo více jak třicet a pak mi ještě řekl ten Markalous, že tolik dostat nemohu, jen dva korce. Ale to už na mě bylo sehráno, bylo to v r.1923, po té době, jak blesk zapálil Šafránkovu stodolu v Holi. Počátkem měsíce října mě čekalo teprve velké překvapení. Starosta obce, odborný poradce Procházka a členové komise Rožkota Václav a Vaníček Antonín 27 usnesli se mezi sebou a pobídli Markalouse, aby vyvlastnil moji knihovanou zahrádku pro souseda Frant. Zíku a mně, aby dal zahrádku o kus dál do pole.To se odbývalo v hospodě, nejdříve zavolali mě ke stolu a tady mně to nadiktovali, když to neudělám, nedostanu příděl a jsem řekl, že ne, že nejsem žádný velkostatkář, a že by se mohli stydět, že jsem jediný válečný invalida ve vsi a to se třemi průstřely, průstřel hlavou a krkem, klíční kosti a levé nohy. Při tom všem seděl vrchní strážmistr Kuthail a řekl mi, bylo mi Vás líto, ale dobře jste to řekl. Pak začali s přídělem dle abc, a když přišlo na mě, tak mě nechali a jeli dále až odbyli všechny. Na mě došla řada až ve čtyři ráno a když jsem jim řekl, že trvám na svém, tak že nedostanu nic. Takhle páchali na mně násilí, chtěl jsem je žalovat, potřeboval jsem svědky, ale žádný ze soudruhů mně nechtěl jít svědčit, že by mu nedali ti komunistožrouti žádný příděl. Byl jsem i v Praze na sekretariátu strany a tam mně řekli: Na nás to nežádej, my jsme v opozici (menšině), tak si vládní koalice může dělat co chce. V Průhonicích byli dva starší dělníci, kteří pracovali v lese (parku) a v Milíčově, byli také dva, kteří celý čas pracovali v lese. Takovýto lidé dostali odstupné na penězích, kteří pracovali v polním hospodářství. Ti dva z Průhonic dostali peněžitý odstup, u nás dostali i pole, když o něj žádali, ačkoliv jeden žádal hodně pozdě o pole, ale že to byl starostův tchán, tak to dostal. Žádost mu nosil do Říčan na poslední chvíli soudr. Mračno, pracovali jsme tou dobou na Seidlově vile a já přesně všechno věděl. Konečně jsem s velkou prosbou dostal příděl dva korce, ale co jsem se ještě skrze už naběhal do Prahy a do Říčan. To odstupné jim vymohl poslanec Špatný. S invalidním důchodem válečných poškozenců to bylo to samé v té kapitalistické republice. Stanovy pro výši důchodu měli od minulého století a podle těch jednali (podle úrazové pojišťovny dělnické). Plný důchod činil 1800 Kčs ročně, což se rovnalo 100 % invalidní neschopnosti. Když měl invalidní důchodce levou ruku pryč, dostal 75 %, když měl pravou ruku pryč dostal 85 %. Na 100 % nesměl mít obě ruce. Já jsem měl 45 %, pak 30 % a dostával jsem měsíčně 66 Kč a 6 Kč na dítě do 18 let. V Senohrabech byl penzista, jeden bývalý rakouskouherský generál, ten měl penzi 40.000 Kčs ročně, ale byl československý příslušník. V roce 1926 byl mokrý rok, že takový nebyl hned tak často, jak pamatuji v životě. To pršelo od jara do podzimu, že se muselo krmení z pole vynášet na vidlích. Ten rok jsem pracoval na Rozkoši a v Hrnčířích a do práce jsem chodil cestami, že jsem musel nosit celý rok boty. A tak se jednou stalo, a to v sobotu, že jsem došel do práce a pršelo, šel jsem ke stav. Dvořáčkovi pro výplatu z práce do Průhonic. V sousední obci, když tam spustil jak se patří liják, vlezl jsem se schovat v kovárně pod přístřešek, co kovář koval koně, ale ten mě vyhnal, že jsem bolševik a ti se chtějí o vše dělit – on že musí krmení vynášet na vidlích ve vodě a bolševici chtějí jenom brát, třeba jsem mu to vymlouval, že na něm nic nechci, vyhnal mě do deště. A takových bych mohl psát spoustu. Po přídělu, když už měli někteří parcely a stavěli si domky, přišel ke mě jeden soudr. V neděli ráno abych mu šel kavírovat (ručit) do záložny. Peněz měl sotva na parcelu a v rodině u něj to zrovna neklapalo, tak jsem mu to odřekl, já co jsem se na domek nadřel a on, že by to mohl prodat, aniž bych o tom věděl a mohl bych to pak platit. Tak se rozzlobil, že se na nás v........a na stranu také a šel. Druhý den zase chtěl, aby jsme mu pomohli ku potravinářskému obchodu a zavázat se, že budeme u něj nakupovat. Říkali jsme, aby si to vyřídil jako konzum, spotřební družstvo že ho bude zásobovat. Jinak, že je konkurence, když to nebude šidit, že bude mít zákazníků dost. Tak se rozzlobil a vystoupil ze strany. Další člen soudr. Kolář Josef se odstěhoval do své rodné obce do Průhonic. Někteří byli ještě se mnou perzekuováni a tak se strana (politická skupina) rozpadla. Já jsem se nadále přihlásil v Uhříněvsi a žádný mě ví nepronásledoval. A zde se potom založila znovu buňka v Újezdě a s ní ochotnické divadlo nesoucí jméno Jiří Wolker a získalo si zde velké obliby. Režiséra dělal soud. Lízner Václav. Získal všechnu mládež ve vsi pro divadlo a tak se všemu věnovali, že měli na divadle vždy velkou účast, bylo hodně návštěvníků přespolních. Ale všechno přešlo vlivem pracovních poměrů a vpádem okupantů a pronásledování. Za doby okupantů bylo každému poctivě smýšlejícímu být ve střehu, byl jsem též činovníkem hasičského sboru, konaly se hlídky, ve zbrojnici členské schůze a lidé zlí až k neuvěření a kam až se zvrhli pod jméno zvířat. Zvláště, když se lidé více scházeli dohromady, to bylo třeba v slově velké opatrnosti, udavači se rodili jako houby po dešti. V roce 1941 dostalo gestapo psaní v němž bylo udáno, že já jsem zabil dvoumetrákové prase na černo, a že mám v zásobě 3 q mouky a jiné ještě věci. Za udavače onen vyvrhel napsal Jos. Hrábka – okres.cestáře. Bylo to koncem měsíce května a moje manželka okopávala řepu u silnice u mostu k obci Hole. Najednou přijede auto a z něj vylezli dva Němci, jeden v uniformě, druhý v civilu a ptali se, kde bydlí Drábek? Manželka je opravuje a říká Hrábek, ale říká, že jsou zde tři Hrábkové, tak oni Jos. Hrábek. Bylo tou dobou před polednem a manželka měla jídlo s sebou, tak domů nepospíchala. Zatím oni si našli všechny tři Hrábky (otec a synové) a vyšetřovali je i písmo. Jenže oni měli písmo špatné, v udání pak bylo písmo pěkné, přesně psané i s pop. číslem. Já jsem písmo neviděl, pracoval jsem tou dobou v potravinových lístcích při výdeji, takže jsem mohl ono písmo posuzovat. Proto ale se ke mně dobývali do stavení dvakrát dle výpovědi svědků, ale naštěstí jsme nebyli žádný doma. Proto ale jsem dělal pořádek, ne snad v zásobách, ale ničil jsem literaturu a všechno, co by mě mohlo z něčeho usvědčit. Je mi velice líto, že pachateli takovýchto udání se nepřišlo dodnes na stopu. Stalo se v obci Křeslicích, že jedna žena psala dopisy na gestapo a dala dopis do schránky v obci. Tou dobou tady byl listonoš ze Sudet, jak Němci říkali, nějaký pan Beran. Ten vybral psaní ve schránce a přišel na psaní psané pro gestapo. Okamžitě psaní vzal a šel s ním ke starostovi obce, dobrému to člověku. Tak psaní rozlepili a přečetli, kde bylo udání na Václava Moudrého dělníka z Křeslic, že načerno zabil prase. Starosta psaní nechal u sebe v úschově a po revoluci s ním vylezl teprve na světlo. A to už byl její zeťák předsedou národního výboru. Tak bábu sebrali a odsoudili na dobu 6 ti let. Byla na Mírově na Moravě, ještě jedna tam s ní byla z Kuří. Ani té bába neřekla odkud je. Ta druhá tam byla skrze šmelinu. Za nějaký čas chtěli bábu dostat domů. Zeť napsal žádost a dal na to obecní razítko (zneužil úřední moci) a jeho žena s tím chodila po vsi a sháněla na to podpisy. Tak ho soudruzi skrze to vyhodili z výboru, on šel dělat řemeslo, úderničil asi 14 dní, dostal za to dovolenou v Bulharsku, pak šel na školení a dostal místo tajemníka. Založil v té obci JZD a dnes je již v důchodu. Takových mrvů bylo všude dost a takové by měla strana přísně trestat, ne ho nechat šplhat se nahoru a dělat kariéru. Dále jsou ještě takoví soudruzi, kteří ovládali národní výbory, ale jenom tak dlouho, dokud pro sebe si to své nevyřídili. Zkrátka také praktikovali kult osobnosti. Příklad: Potřeboval stavět, všeho využil jako člen národního výboru, když vyřídil si své, žádný ho ku společné práci pro kolektiv nedostane. Já pracoval v hasičském sboru plných 37 roků a vedl jsem veškeré písemnictví. Vzdal jsem se všeho, až když mě odvezli do nemocnice. V dnešní době snad ani nedělají záznamy, ani schůze, dělá jim to soudr.Votýpka. Ostatně o mém členství v hasičstvu a u požárníků bude psána zvláštní rubrika. Jak už bylo uvedeno v přídělech pozemků, zůstaly zde ještě zbytkové statky. Takový také byl zbytkový dvůr Milíčov. Koupil jej nějaký Jaroslav Hrach, bývalý správce. Koupil jej někde v Praze od bývalého mladého hraběte, který snad ho prodal v podnapilém stavu za cenu 800.000 Kčs a ještě jednou tolik měl zaplatit na úplatcích. Bylo to stejně laciné, když taková výměra lesa činila 70 ha, dále ty čtyři rybníky s pozemky okolo patří katastrem k obci Újezdu včetně lesa. Pod rybníkem Vrahem pozemky patří katastrem Petrovicům. Proti domu pozemky táhnoucí za bývalý „borový remíz“ a táhnoucí se nahoru k silnici na křižovatku, těch je nejvíce, patří katastrem obci Háje. Dále je tu taková výstavba obytných a hospodářských budov. V tu dobu jen ten les stál za ty peníze, za jedno byl ještě hustý a vzrostlý. Byl by kácel dál a těžil z lesa, ale musel se podrobit zákonům o ochraně lesa. Měl v úmyslu rozprodat hořejší část lesa od tak zvané pražské pěšiny až k novému strážnímu domku a dále až na cestu vedoucí k lesu. Situační plán byl schválen, kde bylo i místo pro kostel a školu a 104 stavebních parcel. Prodal z nich pouze dvě. Bylo by se to uspíšilo, kdyby tam byl dřív něco postavil, ale on peníze na stavbu neměl a o koupi se ucházel jeden žid a když mu za pozemek dával milion korun, tak on už zas chtěl dva. Z koupi tehdy nic nebylo a tak to padlo. Dále přestavěl v r. 1934 z hájovny hospodu u „Nového rybníka“. Hledal při všem lehké a výnosné zaměstnání. Měl dvě děti, které si hrály s dětmi deputátníka Bíbrdlíka, ale kdyby jim dala panička kousek suchého chleba, když jeho dětičky měly namazaný, v tu dobu jsem tam pracoval, tak jsem vše viděl. Ale neumřel také bohatý, přišla doba socialismu a on musel pracovat pro kolektiv a ze dvora se musel vystěhovat, který převzal stát do své správy. Syn se vyučil zahradníkem, odešel vykonat vojenskou povinnost a pak se oženil a to dost nešťastně, že již je zase rozvedený. A dcera, vyučená vázáním květin, se provdala za zahradníka, který je zaměstnán na Slupi v botanické zahradě a tam bydlí. Bývalý majitel dvora Hrach umřel v bytě v Hostivaři před čtyřmi léty a jeho žena je u dcery v botanické zahradě. Jak praví staré české přísloví: Lehce nabyl, lehce ztratil a tím je vše vyřízeno. Ovšem, že pracoval několik roků v socialistickém sektoru na státním dvoře v Křeslicích a umřel náhle na srdeční chorobu. Měl bratra, ten si za prvé republiky zařídil realitní kancelář, přibral si advokáta a již se kšeftovalo. Jenže také brzy umřel na tu samou chorobu. Pak měl švagra inženýrem, pracoval v Českomoravské ve Vysočanech, ten se zabil při srážce autem. Z těchto důvodů a hlavně se to týkalo peněz, že nedošlo k postavení vil na hořejším konci lesa. Dále by mohli prodávat tam stav. parcely majitelé pozemků okolo lesa až k silnici. Ovšem došlo na to až teď, kdy rozlohou se Kateřinky vyrovnají Újezdu, jenom že je dnes velké umění stavět, poněvadž stavební materiál je používán na velkostavby kupř. přehrady, továrny a velké obývací domy. A pak jsou zde ještě zemědělská družstva a státní statky, kde provádějí práci národní podniky a ty mají materiál lacinější, když oni platí cement 16 Kčs a soukromník 52 Kčs nebo 56 Kčs. Za předmnichovské republiky bylo materiálu, že by s tím člověka zavezli jak na šachtě a stačilo jenom slovo a nemusel nikam běhat. V dnešní době se žádný nenamáhá, aby něčeho ušetřil nebo opravil a ono to s tou krásou v naší milované vlasti vypadá tak, že to z pohledu co nevidět spadne. U Procházků i u Gutů ve statku jsou pilíře hned z počátku u vrat shozená a vrata pryč. Za takové věci, které jsou ke škodě celku má nést odpovědnost každý jednotlivec. Dále jsem si vzpomněl, když jsem byl za stranu členem obecní rady v počátcích prvé republiky, že nějaký Vágner pocházející z naší obce, žádal o nějaké listiny jakožto doklady. Tou dobou byl majitelem drogerie a pěstoval včely v Litovli až na Moravě. Druhý případ pamatuji, že nějaký Chlebna pocházející ze zdejší obce byl ubytován Dörstnu ve Vestfálsku, kde pracoval. V případě, že potřeboval nějaké úřední potvrzení, psal jim na obecní úřad a výlohy s tím hradil nějakou tou markou, psal ještě česky. Jeho synové pak již dopisovali už jen německy. Z pop.čísla 28 /*nyní dům Grznára/ pocházel Josef Horáček, nar. 1885, vyučený strojní zámečník, odešel po vyučení na Moravu, kde pracoval ve Vyškovském okrese později se tam i oženil, bydlel v Holubci č.p. 140. Zdali je ještě naživu není mi známo. Před několika lety zde byl se synem na výstavě na motorce. Pracoval tou dobou v Rusínově, v továrně na nábytek, kde také dříve pracoval Klement Gottwald. To by asi bylo vše milý čtenáři z mých pamětí a zároveň Ti sděluji na sklonku svého života, že vzpomínek z pracovního prostředí mám jich hodně. Obecní váha postavena v počátcích první republiky za peníze z honitby. Transformátor, který jsem postavil s učněm od stav. Dvořáčka. Těch jsem postavil několik, a to v Holi, Čestlicích, v Pitkovicích, Petrovicích a v Jesenici. Ve mlýně v Újezdě jsem pracoval samostatně na Francisově turbíně a betonových vantrokách. Dále ty moje venkovské omítky u „Malých“ u Kapka a jinde. Práce z umělého kamene na hřbitově v Čestlicích odpovídá době z r.1925. Vršek zvoničky z umělého kamene a práce na mostech tvrdé kameniny přes dálnici. A stále ještě bych mohl upozorňovat na práci, kterou jsem podnikal. Všechny různé práce jsem prováděl, neříkám, že by ten druhý neuměl, ale neměl hned tak každý příležitost, aby na nich mohl pracovat. Tato dálnice vedená odtud do Jihlavy zabírá plochu, že by uživila 250.000 lidí. Má se na ní příštím rokem pracovat.