Městská část Praha - Újezd - Kateřinské náměstí 465/1, 149 00 Praha 4 - Újezd u Průhonic
Tel.: 272690692, | e-mail: info@praha-ujezd.cz | datová schránka: 2w9bx6s

Vzpomínky mého blízkého okolí Průhonic

Na počátku mého bezstarostného dětství jsem se též zmínil, jak jsem chodil s babičkou otci s obědem, když se stavěl zámek v Průhonicích a dle vyprávění mého otce pokračuji: Průhonický zámek byl stavěn a přestavován po dvakráte v létech devadesátých. Stavěl jej stavitel Kvído Bělský z Prahy a vedoucí stavby se jmenoval Slezák. Zámek stojí na místě starého zrušeného pivovaru. V bývalých sklepích zámeckého pivovaru bylo to upraveno pro uložení vína v láhvích. Voda do tohoto pivovaru tekla samospádem dřevěnými trubami až z Čestlic hořejšího Javůrkova statku. To místo je dosud známo kudy tekla voda, je tam dodnes pěšina za Průhonice od křížku a říká se tam „na trubech“.
Nebylo tehdy možno majiteli usedlosti přestat jim dávat vodu, poněvadž páni na to měli vlastnické právo. Celý statek byl jeho a studně byla panská. Tak se v pozdějších létech stalo, že truby byly shnilé a páni na opravu hned nepospíchali, tak toho využil majitel statku a zrušil ono nařízení, že jim přestal dávat vodu. Bylo to u soudu, lhůta byla prošlá, tak to dle novějších zákonných předpisů majitel vyhrál.
Z toho statku právě pocházela moje babička z matčiny strany. Říkávala moje matka, že co se tam tudy babička našlapala. Chodívala s hlášením z fary do arcibiskupské konzistoře na Hradčany. Pan František Zeman pocházející z Kolovrat, byl hned od počátku vedoucím této společnosti. Členem se mohl stát každý za mírný poplatek a za to dostával cizokrajné semena a sazečky zdarma.
Bývalý hrabě Arnošt Sylva Tarouca se narodil v Čechách na Hané, původem byl Němec, někdo hádal Španěl. Do Průhonic přišel jako chudý šlechtic r.1835, jeho manželka bývalá hraběnka nesla titul z Nosticz Reineků říšská hraběnka. Zámek stavěl Sylva Tarouca, ale před Nosticzi byli majitelé Zbyňkové. Nechalo by se vše řádně zjistit v zemském archivu v Praze – Dejvicích.
Při stavbě zámku měli všichni lidé obživu, jak řemeslníci tak i chalupníci, kteří měli potah, mohli si vydělat na živobytí. Písek se vozil z pískovny Skořepové, která byla pod „komárovem“ co jsou dnes již tak vzrostlé duby směrem k Újezdu.

Průhonický zámek Tehdy ještě měřilo se na sáhy a coule. Můj otec tam sázel schody v té kulaté věži až do té výšky, co je to dřevěné šalování. V té výšce je rezervoár na vodu. Ostatně výše do věže se leze již jen po žebřících. Říkával otec, že při stavbě dávali na špičku věže svat. Floriána, sochu vážící 3 metráky, který se točil na hřídeli, ale jen na půl osy. Při vichřici se hřídel přelomila a svatý Florián spadl, rozbil střechu a našli ho až dole u potoka. Pak už tam nic nedali. Lešení pro tuto sochu dělal tesař Jos.Modřanský a spolu se zedníky osazovali tuto sochu.
V lese, nyní parku, nalézá se stará tvrz, zvaná Gloriet. Páteří všeho toho díla je jeden z nejkrásnějších přírodních parků Evropy a dokonalá ukázka zahradní architektury. Průhonický park, cíl vycházek tisíců Pražanů, kteří milují dokonalou krásu a odpočinek uprostřed zeleně stromů. Tento cíl, k němuž směřují každé neděle kroky přečetných milovníků přírody, je tedy ve svém celku pomníkem práce hraběte Arnošta Sylvy Taroucy, který se koncem devatenáctého století rozhodl vložit do rámce poměrně všední krajiny jeden z nejkrásnějších přírodních parků Čech a celé Evropy vůbec. Průhonický park, založený v místech na kterých stávala prastará tvrz, je vzornou ukázkou přirozené a dokonalé zahradní architektury.
V předurčeném úseku byl nejdříve usměrněn tok potoka Botiče a pomocí přehrad a rybníků byl tak položen základ k dalšímu dílu. Potok Botič, jehož pramének se nalézá až někde na Hlubočince nebo Radějovic, ale poblíže Kostelce na Křížkách. To má také svojí tradicí, že právě Pražané tudy chodili průhonickým lesem (nynějším parkem) a cestou nazvanou táborskou strouhou k obci Herinku a dále do Kostelce u Křížku na zasedání sněmu s tábority v dobách husitských.
Potok Botič, jehož jméno není v samotné Praze příliš chvalně známo, ani spojováno s představami čehosi krásného, jako by zde oplácel všem možným pomlouvačům a nactiutrhačům mluvících o něm s lehkovážnou pohrdavostí. Spolu se třemi rybníky Bořínem, Labeškou a Podzámeckým rybníkem je páteří vší té nádhery rozprostírající se kolem něho na ploše zaujímající rozlohu 260 ha. Četnými zákruty se vine a proplétá údolím, rozlévá se do širokých ploch ježících se ostrými tvary sítin, rákosí a orobince, jinde zase vytváří klidná zrcadla hlubokých tůní, z nichž se odráží obraz zalesněných strání a o kousek dál zurčí, blýská se nebo plyne s čepicí bílé pěny a chová se vůbec tak, jak by byl právě vystřižen z knihy krásou zaujatého básníka. To je tedy Botič průhonického parku.
A pak jsou zde sta jiných věcí. Tichá zákoutí, cesty a cestičky ohraničené hradbou zeleně a osamělé skupiny starých stromů, z nichž nejeden sem byl přivezen odkudsi z daleka, z cizích zemí. Drobná tabulka, připevněná na jeho těle nebo zaražená do země u jeho pat mluví o cizokrajném původu a vzácnosti jednoho z nich. Stejně však mluví i o práci zakladatele parku, který je sem dal kdysi před léty přivézt.
Čtyřicet pět kilometrů cest protíná park a každá z nich vede k novým a novým objevům krás tohoto obrovského pomníku práce a lásky člověka k přírodě, pomníku, který i v dobách nepříznivých odolává zkáze lépe než kámen nebo kov. Toto veliké dílo vzrostlo z několika dlouhých let fyzické a duševní námahy majitele. Pracoval, aniž by někoho volal pomoci. Na úpravu pěšinek v tak zvaných Alpách spotřeboval hodně cementu, který v počátku byl vydáván v dřevěných sudech, později v jutových pytlích a ještě později v pytlích papírových a ty jsou i teď ze stále slabšího papíru. Nebo veškeré zeminy (humus) nosil v těch skalách a vyplňoval místa, kde bylo třeba vysazoval kultůru, ať již to byly kytičky (protěž) nebo jehličnany, které v celém parku převládaly – a to stříbrný smrk, jedle douglaska a hedvábná borůvka.
V roce 1908 dal upravit cestu kolem západní strany zámku, kde musely být vyzdívány zdi z kamene takzvané terasy. Na sucho z kamene v zimě, při čemž bylo zaměstnáno hodně dělníků z obce a okolí. Tím byl i poskytnut výdělek dělnictvu v době zimní.
V době po převratové, za prvé republiky, byl mu vyvlastněn majetek v r.1923. V roce 1929 byl byt jeho pozměněn přestavbou skleníku nad bývalou konírnou po levé straně od vchodu do zámku, hned vedle zámecké kaple.
Krutá zima v r.1928 – 1929 nadělala velké škody na kultůrách parku. Dále bylo velké škody naděláno vichřicí v létě r.1929, kdy nadělala vichřice polomů starých stromů, kde to bylo poškozeno směrem od kapličky od Zdiměřic hned z kraje v oboře a dále do středu parku.
Bývaly i tam mlýny dříve ty staré drcálky, jeden pod zámkem a druhý výše Habětínův, které on vykoupil. Vyvlastněním majetku bývalé kapitalistické republiky byl teprve tento park zpřístupněn lidu a bylo vybíráno vstupné 3 Kč. Tento poplatek se udržuje na úhradu výloh. V dnešní době navštěvují stále výletníci zámek i park k prohlédnutí a ohodnocení tohoto velikého díla. Jsou ještě takové případy, že tento park dnes již světového jména má za neděli také 10.000 návštěvníků. Jsou případy, že i vzdálené návštěvy přijíždějí autobusy. Z konečné stanice 19 ze Spořilova jezdí autobusy každou hodinu, v neděli pak podle potřeby každou chvíli. Nebo ještě z Chodova z elektrického autobusu chodí lidé procházkou pěšky po dálnici nebo přes obce Kateřinky a Újezd u Průhonic a jinak chodí lidé po potoce proti proudu od Prahy nebo Uhříněvse z vlaku.
Jsou zase ale případy takové, žel z místního obyvatelstva, lidé v tom parku ještě nebyli. Příčiny jsou různé. Většina lidí v neděli pere prádlo, ježto všední dny pracují v polích, druhý řekne já si radši odpočinu, abych nabral sil na příští práci a nebo jsou i jinak lidé otupělí, kteří nevnímají krásu kolem sebe. To je ovšem v době, kdy je v tom parku nejkrásněji tj. v červnu, když kvete tam jenom několik druhů šeříku a což to ostatní?
V roce 1939 začalo se se stavbou dálnice, vystavěly se mosty a odvezla se ornice. Začínalo u samé naší obce u samého mostu vedoucího přes dálnici do obce Hole. První dělník, který začal za účasti ministra ing.Noska, byl Suchopár Jos. z Újezda č.57 (přezdívaný Sasula).

Budoucí brněnská dálniceTo už bylo za doby našich okupantů. Jsou to smutné vzpomínky na onu dobu, když si člověk vzpomíná, jak mě nějaký lidský vyvrhel udal Němcům a podepsal tam Jos. Hrábka cestáře č.p.10.
Ve stavebnictví je nutno vzpomenout hydromagnetické stanice postavené 1940 v oboře v Průhonicích. Stavěl je stav. Jarosl. Dvořák z Malešic. Jeho otec stavitel pocházel z Průhonic z Budských chalupy. Jeho děd v Průhonicích míval tři syny, které nechal studovat. Dva byli stavitelé, jeden v Malešicích, druhý na Vinohradech, kde nastavěl pěkných domů nejvíc na Korunní cestě. Třetí syn byl úředníkem. Pod firmou Jarosl. Dvořák jsem stavěl dva domky a sice jeden v Dubči a druhý v obci Petrovicích v r.1937, odkud jsem přišel na stavbu chirurgického pavilonu H v nemocnici na Král. Vinohradech.
V počátcích této stati jsem se zmínil o neznalosti a zároveň o nečistotě potoka Botič. Nejvíce taková místa byla znečištěna od Hostivaře počínaje po celé délce až přes obec Michle. V dnešní době je již vše v pořádku, poněvadž Botič je ve Velké Praze zregulován, stěny neboli břehy a dno potoka vybetonováno, od takzvaného vinného potoka, kde protéká nynější plynárnou a na další úpravě potoka se pracuje. Následkem velkého růstu obyvatel našeho hlavního města socialistické republiky buduje se v Praze X. v Hostivaři velké koupaliště na potoce Botiči. /*v letech 1960–1963 vybudování hostivařské přehrady/. Nad Hostivaří mezi dvěma stráněmi v blízkosti tak zvaného Muchového mlýna buduje se hráz pro koupaliště, které bude až k samotným Petrovicům, takže to koupaliště má pojmout 30.000 lidí. O ostatní úpravě potoka až k Průhonicům se stále jedná.
Za mých školních let bývalo hodně sněhu a na jaře, když přišla náhle obleva, byly všechny lávky pod vodou a my jsme museli chodit do školy po silnici na obec Hole. V dnešní době postupem času je vše již tak upraveno, že není třeba něčeho se obávat.
Bývalý hrabě Sylva Tarouca umřel někde v Německu, kde byl též pochován. Jedna dcera dělá ošetřovatelku, /*jedná se o komtesu, která zemřela v roce 1987 a je pochována na hřbitově v Čestlicích/ z jeho dcer je to jediná, o které je něco slyšet. Je snad někde v Berouně. Více jako mě není ničeho známo. Po vyvlastnění majetku, na letním pobytu byl v zámku také jednou agrární ministr Srdínko, ostatně z toho byly kanceláře a byty pro úřednictvo. Teď poslední dobou je tam v prvém patře umístěna měšťanka /*tam byla umístěna do postavení nové školy v Průhonicích v roce 1965/ . V prvních dnech po revoluci byl v parku umístěn zbytek sovětské armády. Ti prví se nezdrželi, odjeli dále a ti druzí se usadili v parku s koňmi počtem 2000 koní. Odpočívali zde 3 týdny, sobě i koním udělali ubikace a zničili tak polovinu veškeré kultůry. Z vedoucích míst tady nebylo hlášeno, že jest park, ale les, proto ti se zde zařizovali. Větším dílem zničili mnoho okrasných křovin, zvláště tyhle rododendrony všech různých barev posekali a vsadili si každý ke své boudě a ty jim za 3 dni uschly. Ovšem, že 2000 koní, ne-li víc, něco znamená, takže byli rozlezlí po celém lese a trvalo to hodně dlouho nežli to personál uvedl do patřičného stavu. Ale to už je vše v pořádku, jsou to naši osvoboditelé a my jsme jim za všechno vděční.
Já jsem pracoval v parku po revoluci po dobu třech nebo čtyřech týdnů, takže jsem nejlépe viděl, jak to tam vypadá. Bylo nás několik, kteří jsme to snášeli a dávali na hromady na vyhlídku u tak zvaných „zlatých bažantů“. Pak se to těm poškozeným vracelo. Tam bylo vše možné, prken svezených z Prahy a z celého říčanského okresu, vozů všech různých typů, poněvadž ty jezdili tak dlouho, dokud se jim vůz nebo koně líbili a když se jim to nelíbilo, nechali to někde stát a vzali si jiný. S auty to bylo to samé. V revoluci s tím jezdili a třebaže to mělo menší poruchu a nechtělo to běhat, tak to zahodili a sháněli jiné. A i jízdní kola to bylo to samé, nechtělo mu jezdit, shazovalo – tak ho zahodil a vzal si někde jiné.
Ti první, ti tankisté byli dobrosrdeční a také inteligentní, jenže ty přijeli, přespali a jeli dále i v autobusech. Ti co zde potom zůstali, to byli většinou samí Asiaté. U nich měli cenu hodinky (časy) a třeba, že neznali manipulaci s nimi, tak je jednoduše vzal a hodil je do rybníka. Ve zdejším rybníce návesním je hodně zaházených hodinek, které tam naházeli, když nešly – třeba nebyly nataženy.
To zde jezdili co tady lágrovali ve dne v noci, sháněli kamení, všechno všude vysekali nebo posekané odvezli třeba v noci jako se to stalo mě. Ve dne jsem vojtěšku zkopal a oni mi jí v noci odvezli – podle nich jsem byl buržoa. Koně plavili na návsi, na jednoho si sednul a druhého pustil a křičel pojď suda (pojď ke mně) a kůň šel. V parku tam ještě nachytali nějakého esesáka, tak ho hned oddělali.
V revoluci se také přihlásili někteří dobrovolníci, kteří šli do Chodova potřít esesáky a šli na ně podle mého úsudku tak jako na zajíce, neznajíce vojenskou taktiku. Ti pak ovládajíce samopaly a dobře se umět krýt, několik našich dobrých lidí tam oddělali a to mezi nimi Beneš Jos., Šafránek Vendelín, Hanikýř Bohumil a jiní. Čest budiž jejich památce.