Městská část Praha - Újezd - Kateřinské náměstí 465/1, 149 00 Praha 4 - Újezd u Průhonic
Tel.: 272690692, | e-mail: info@praha-ujezd.cz | datová schránka: 2w9bx6s

Vzpomínky z dětství

List domovskýNáš malý domek č.p.18 v Újezdě u Průhonic se nacházel ve středu obce pod návesním rybníkem. Domek, jinak „rodné hnízdo“ byl dřevěný z trámů kladených na sebe a vymazané spáry hlínou. Podlaha též byla z udusané hlíny. Vazba střechy byla z krovů s tak zvanými hambalkami, které krovy spojovaly a střecha byla pokryta došly, které tvořily metrový okap. Ale že to bylo úzké dosáhl dospělý člověk ze země na střechu. A tady jsem v tom hnízdečku 29. května r.1890 narodil a spatřil světlo světa. Tehdy ještě nebyla silnice, byla cesta mnohem nižší a jezdilo se pod splav. Skrz náš dvoreček byla strouha a voda z rybníka jí protékala, tak ta strouha byla i u domku č.p. 19. U nás doma jsme chodili do chléva po kamenné lávce. Strouha šla dále přes sousedovu zahradu zamířena na strouhu ze splavu. Na nynější louce pod č.17 byli ještě další rybníky, ovšem, že menší než návesní a táhly se odděleny cestou až k nádržce mlýnu majitele rodu Koníčka. A jak jsem žil jako dítě v tom bezstarostném prostředí, vzpomínám si, jak sem chodil s babičkou s matčiny strany otci s obědem ke studánce do Průhonic, kde otec můj vyučen zedník pracoval na zámku a jinde. Tou dobou se také stavěla silnice přes obec v létech 1895–1896 a jsem všeho pamětliv a to jak se naváželo, jak se dělal most u splavu, jak tady dělníci Páris a Pytelka z Křeslic dělali strouhy podél silnice. Do Červenkové hospody (později Růžičkové) byly čtyři schody, při stavbě silnice se vyrovnaly zároveň, takže schody odpadly. Tato hospoda byla stavěna v létech 1887, to se moje nejstarší sestra Růžena narodila.

 RŮŽIČKŮV DŮM (POHLED Z BOČNÍ STRANY)/*nyní potraviny proti Návesnímu rybníku/ Dále ten rok byla zakoupena a postavena kamenná zvonička. Bývalá zvonička dřevěná stála na místě mezi č.2, to byla Kocourkova chalupa (později Jana Drahoráda č.36) a hořejší hospodou č.3.

Zvonička v Újezdu Tam se vždy na tom plácku odbývaly dětské hry, komedianti tam stávali až se jednou stalo, že majitel usedlosti č.2 se oběsil, byl to notorický alkoholik Václav Kocourek a Drahorád Jan byl majitelem hospody , tak hospodu prodal a chalupu č.2 koupil. Bylo to staré stavení dřevěné pod došky a strčené dozadu do dvora. Tak nový majitel stavěl nové domovní stavení v roce 1905 podél silnice a dostalo č.36. To místo, kde jsme si kdysi hráli připadlo k hospodě a na kuse toho bylo přistaveno přísálí, t.j.ono místo od sloupu k šatně, co bylo zastavěno po velkém požáru, který byl založen v říjnu před havelským posvícením v r.1932. K vys­větlení onoho založení požáru dojdeme postupně. Bývalá zahrada, která patřila k usedlosti č.2 byla již dříve rozparcelována, která měla i zeď z kamene podél silnice a stojí na ní domky Suchopár č.13, tam býval i lom kamene pro domácí potřebu, dále Bíbrdlík Čeněk č. 35 /*nyní Hříbek/, Stoklasa Jan č.33 /*nyní firemní dům/, Votýpka č.40, Borovička Ant. č.41 /*nyní Vaněk/, Kocourek Frant.-řezník čís.p.42 , Žák Antonín č.p. 44 /*nyní Mikoláš/, Čermák Jos. č.p.9 /*nyní Doležalová/ stavěl Václav Procházka z Hor..Měcholup (nazvaný prasečkář) a Lízner Antonín č.43 /*nyní Chlebna/. Tyto domky byly stavěny č.13,35,33 v době mého dětství, č.40,41,42,43,44 a 9 v roce 1908–1910. Jako malý chlapec vzpomínám, že byl výměnek zesnulého Jos.Kulhavého stavěn v roce 1896, býval tam také povrchový lom. Stavěl to můj otec se strýčkem Jos.Smolíkem a jeho žena jim přidávala. Jejich domek býval naproti nám přes silnici. Později byl prodán a zas jej koupil strýček Toník-otce bratr.

Růžičkův hostinec

Náš domek otec podezdíval kus po kuse na maltu z kamene a z cihel tak zvaných „aušusu“ na třikrát. My jako děti jsme běhali při něm a stalo se jednou, když matka pekla lívance a nesla je otci k svačině, že moje mladší sestra Tonička zůstala bez dozoru a od plotny na ní chytli šatečky. S tou popáleninou na tělíčku také hodně zkusila. Podruhé zas když otec dělal podezdívku a byl na sáhovém lešení – Tonička lezla po koze přibyjené svláky nahoru a šatičkami chytla za svlak a zůstala viset až spadla a zlámala si ručičku. Nepamatuji se kterou, jenom si pamatuji, že jí odvezl chalupník Řehák s maminkou na bryčce do obce Žabovřesky až za Zbraslav k Jos. Vejvodovi, který tou dobou léčil zlámaniny a vymknutí údů, jinak lékař nebyl, ale těmto věcem rozuměl mnohem lépe než lékař. A pak tehdy byli lékaři hodně drahý, že si nemohl chudý člověk pozvat lékaře do bytu na léčení.

Újezdská mládežKdyž už otec končil podezdívku, to mě bylo 8 roků – r.1898– to již jsem tehdy od otce chytal cihly na štítě ze zahrady. Ve stáří deseti roků to již jsem dával mazanici na půdu na strop. Dole na zahradě jsme měli takovou vysokou hrušku, ale česat tam žádný nelezl, až když hrušky spadli, tak jsme je sebrali a po pečení chleba jsme je hodili do pece sušit. Sušené hrušky dávala maminka do pytlíku a věšela na trám v sednici a pak se z nich strouhala prachanda na škubánky. Švestek jsme měli na zahradě dost, ale z těch se vařila povidla a sušily se v sušárně u Koníčků u lávky, kde sušárna ještě stojí. Takovýmto způsobem se dříve zpracovávalo ovoce až do konce devatenáctého století. Naše zahrada tehdy ještě nebyla řádně ohražena, samé strouhy vymleté od vody až teprve v mém dětství začal otec s úpravou terénu a roubováním stromů. Dříve se ještě roubovalo do rozštěpu, zamazalo červenou hlínou (jílem) a obalilo se to mechem, aby to udrželo vláhu.Tak to dělával můj otec při šlechtění v mojích dětských letech. Za naši zahradou byla panská zahrada, vysázená byla vzrostlým a dobrým stromovím, ovšem jenom hrušněmi a jabloni. Bylo tehdy již dost dobrých a mrazuvzdorných odrůd. Pamatuji se dobře, když jsem chodil do školy, můj kamarád školák byl synkem hraběcího zahradníka a nosil mi ovoce ještě v dubnu a květnu. V mojim dětství jsme běhali bosi i do školy, tím jsme také byli otužilí na chůzi. Chodil jsem od osmi roků stavět kuželky. Učitelů ve všední dny 2× týdně, v neděli pak jsem stavěl kuželky domácím hostům. Učitelé sem chodili z Čestlic a z Průhonic, kteří hráli honér, bulku a vytloukanou. Domácí hosté pak hráli šňůru a sázeli na stranu. Tak jsem se pomáhal živit rodičům od dětských let. V době školní úlevy jsem chodil do práce ke dvoru a na hony v létě na koroptve. Dále jsem jako všechny děti chodil na sbírku obilí a na trávu.

Byli jsme se stavbou finančně zatíženi, neboť dříví na stropy a vazbu, dále tašky a veškerý stavební materiál stál dost peněz a to ještě otec staré dříví krovové šetřil na stranu souseda, tam že může býti menší okap. Matka moje aby sehnala peníze dohromady prodala zlaté dukáty, které měla na černé hedvábné blůze a pak ještě prodala peřiny a 300 zlatých jsme měli vydluženo od p.Rezka (žida) obchodníka z Průhonic. Byli jsme čtyři malé děti, já a tři sestry, jedna starší, dvě mladší mne a babička z matčiny strany. Když můj otec odváděl dluh p.Rezkovi, tak si ani úrok z půjčených peněz nevzal. Říkal – někomu půjčím peníze a on mi nedá peníze ani úrok. Takový to byl poctivý žid. Jeho obchod byl v domě tam, co má obchod p.Škoda. Byl to velký obchod a to pekařství, řeznictví a smíšený obchod. Syny měl dva řezníky a jednoho profesorem ve Vídni. Ten profesor z té Vídně také mého otce přešetřoval, když byl jednou v době dovolené na letním bytě. My jsme byli ještě tehdy malé děti, když se otec rozstonal, chodil pracovat do Karlína na školu a to se ještě dělalo ráno od šesti do večera do šesti .Celkem dvanáct hodin denně. Otec tehdy zmoknul a v práci nastydl a roztonal se na zápal plic. Tehdy ho léčil MUDr.Balcar a moje matka donesla i léky k tomu p.profesorovi, který říkal, že ty léky jsou správné. Tehdy otec ležel dvacettři týdnů o sv.Václavu nosil zimník a ještě mu byla zima na sluníčku. Tak se konečně šťastně z toho vystonal.

Mívali jsme stále nějaký ten kousek pole v pachtu, drželi jsme si krávu, kozu a na podzim na chrásty vždycky otec koupil nějakou tu jalůvku a pak jí na jaře tlustou prodal nebo prodal krávu vytelenou a tak se ty dluhy splácely. Jedenkrát se stalo, že matka byla v Říčanech na trhu a strýc matky bratr byl řezník, koupil jí tam hezkou jalůvku, takovou černou straku. Když jí maminka vedla domů, měla natočený provaz na ruce a v blízkosti té Šerákovi cihelny v Kuří potkala maminka komedianty s vozy. Jalůvka se lekla, skočila přes strouhu do pole, maminka nebyla na nic připravená, provaz měla otočený okolo ruky – padla a zlámala si ruku. Prase jsme mívali každý rok. Za mých dětských let se zedničina dělala tak do všech svatých a na jaře se začínalo až po Josefu. To otec vždycky na zimu koupil pytel mouky, to se jezdilo handlovat do mlýna až na Kamenný přívoz. Jely obyčejně dva tři povozy ráno ve 4 hod. a přijely pozdě večer. Později potom jezdily do Karlína k Roucovi, to bylo v mém útlém věku. Na těhle malých mlýnech mleli mouku více černou a tak to nevymílali. Za to jsme si pochutnávali na domácím chlebě od Koníčků. Pekla jej pí. Koníčková v peci jednou v týdnu a stál bochník 40 krejcarů. Za ty peníze dělník pracoval u dvora celý den, později měli 60 krejcarů, to už sem měl úlevu a vodil jsem vola v plečce nebo v ledkovači. A tak ubíhala doba mých školních roků a bylo třeba se poohlédnout po nějakém místě na učení. Chtěl sem se učit řezníkem, otec říkával – to je třeba do toho mít peníze a ty je nemáš! Truhlářem se mě nelíbilo, černé řemeslo (zámečník apod) špatně prosperovalo, tak otec rozhlédnuv se kolem, uznal, že bude nejlépe, když se půjdu učit zedníkem, že budou hned peníze. Tak sem dokončil poslední rok učení ve škole a já sem stavěl kuželky ještě dále, snad až do plných sedmnácti let. Roku 1902 se u nás založil hasičský sbor, otec můj byl také činným členem sboru, ačkoliv můj otec – František Smolík, tesař č.21 – Růžička František byli činnými členy sboru v Průhonicích, kde byl založen has. sbor již roku 1885.

Újezdští hasiči U naší trojtřídky stála tělocvična (turnovačka) a my jako kluci jsme po ní lezli. Až v pozdějších letech, když už byla chybná – tak se rozbourala. U nás hasiči se stříkačkou ovšem že rušní cvičili u rybníka, se žebříky u Procházků (dříve Chlebnů) č. 9 v oplotni mlatu. My jako kluci jsme byli stále u nich. Já sem chodil po členech s oběžníky na schůze nebo na cvičení. Tehdy také blesk zapálil ve Štítě domovní a v Křeslicích byla založena stodola, která vyhořela. Bylo to snad v jednom týdnu. Stavěl to tehdy stavitel Brebta z Pankráce a můj otec tam dělal. Dříví na vazbu bylo posláno ze Štýrska z pily (z Kalvanku), kde měl bývalý majitel Arnošt Sylva Tarouca – kus svého majetku. Nechci se podrobněji již teď o tom rozpisovat až v později, kde se bude jednat o založení dendrologické společnosti a jednoho z nejkrásnějších parků v celé Evropě – Průhonicích.