Městská část Praha - Újezd - Kateřinské náměstí 465/1, 149 00 Praha 4 - Újezd u Průhonic
Tel.: 272690692, 272690545 | e-mail: info@praha-ujezd.cz | datová schránka: 2w9bx6s

Ze vzpomínek mojí rodné obce

Moje rodná obec Újezd u Průhonic nachází se nedaleko Prahy v tichém údolí o něco níže než sousední obec Průhonice. V obci máme dva rybníky o výměře každý 1 ha plochy. Voda z těchto rybníků teče do rybníka nádržky, který udržuje vodu pro mlýn. Pod mlýnem teče potok Botič k obci Křeslicům lukami mezi stráněmi nazvanými luka v Botiči.
Co se týče mlýna pod vsí – je majetkem z rodu Koníčků a má také svoji staletou tradici. Tam bývali vždy křestní jména dětí, Čeněk a Karla. Minulého století se tam narodila jedna z dětí, zvaná Karla, která se jako děvče provdala za ovčáka Macha a žili v obci Škvorči na Českobrodsku. Měli dceru Karlu a ta se stala známou osobností v politickém životě. Redikovala „Ženské listy“ a kamarádila s Charlotkou Masarykovou, manželkou profesora Masaryka, později prvního presidenta českoslov. republiky. To bylo v létech 90tých minulého století. Tehdy pí. Masaryková byla členem konzumního a spotřebního spolku „Včela“ a bydlela ve Valdštýnské ul. na Malé Straně. Také v pozdějších letech byla na tom domě její busta.

Mlýnský rybník a Koníčkův Mlýn Byly tehdy doby zlé, neboť si lidi kopali pole ležící ladem motykami a sázeli si na to brambory. Proto také ten název za mostem u topolů „na kopanině“. A za druhé byli rodiny přetíženy dětmi. Můj otec byl z rodiny, kde bylo 12 dětí, malý domeček a ještě měli nájemníka. Je to možné? Ano! A jaký bylo bytový zařízení? Truhla na mouku, lavice, stůl a almárka. Jinak se spalo na půdě. Ovšem, že postel nebo dvě také měli, u sedláka, kde spala čeleď v chlévě nebo v maštali měli zbytou z prken palandu. Můj otec se zde narodil, můj děd z otcovy strany pocházel z obce Březí a babička byla za svobodna Hnidova ze Sluštic. Dědeček můj, matky mojí otec, byl zedník, byl z Hole, kde žije rod Čížků. Babička z matčiny strany byla za svobodna Javůrkova z Čestlic, tou dobou z největšího statku a měli jenom dvě krávy. To je z paměti od mojí zesnulé matky.
Můj otec chodil do školy do Hrnčíř, kam chodili z Kateřinek, ze Šeberova, ze Zdiměřic a z Vestce. Učitel si tehdy sám vybíral školné (sobotáles) a psali husím brkem. Moje matka zas chodila z Hole do Čestlic. Později to zrušili a udělali školu ze starého špýcharu z doby roboty a něco k tomu přistavěli. Ve staré škole průhonické je tam dost psaných upomínek, ale většinou psaných švabachem.
Můj děda z otcovy strany měl několik knih i modlitební tištěné švabachem a když to přečetl, tak jsem jako kluk viděl, že to čte znovu. Tehdy ještě také nebyly stroje pro hospodářství anebo je z počátku měli jen ty velcí. Chodili sekáči s hrabicemi ve žních až k Herinku do Modletic až dvě hodiny sekat. To byli otcovi bratři, nejstarší Jan a z Hole Alois a ještě si k sobě sekáče přibírali. Druhou partu zas měl strýc Anton, který sekal zase u Petrovic, Měcholup a Štěrbohol dokonce i až u Malešic. On měl svojí cimru výměnkovou a to byly kdejaké lavice obsazeny a pro kouř nebylo žádného k poznání. To bylo neděli jako neděli, ti z Průhonic přišli ještě. V zimě pak chodili lámat kámen do skály nebo i házet písek a do lesa na paseky. Říkávali moji rodiče, jak dříve za doby roboty je honili odtud až do Nebřenic dělat. Přijel direktor na koni, nařídil, to muselo se jít jak jsem to sám slýchával od babičky. Měla vrchnost zvláštní svoje privilegie (právo).
Po zrušení roboty 1848 zas nastalo (ne hned) vyměřování pozemků a zanášení do zemských knih. To bylo tak zvané geometrické zaměření. Říkával můj otec, že otec jeho dostával celé topole i louku až ke mlýnu, chtěli to dědovi připsat a on to nechtěl, že z toho budou velké platy. To samé bylo na „kopanině“, každý se bál placení. Žádný na to nebyl finančně zajištěn. Panský měli své a sedláci také, jenže si to někde nemohli udržet.
Dvůr má č.1, bylo to hraběcí, jak si to přisvojili, druhé číslo byla Kocourkova chalupa – to znamená hodně dětí a sedlák nedopita. Číslo 3 je dosud hospoda a tam se střídali majitelé: Světlý, Burian, Skořepa a Drahorád, Novák a Srb. Číslo 4 značí Kalimonovu chalupu, k té patřilo celé pole podle silnice po levé straně a sahalo to až ke strouze na „formance“. Ale říká se tam stále „Na Kalimonovém“, třebaže to majitel propil a pak se oběsil. Dále je č. 8, majitelem býval Antonín Řehák, míval kus pole podle silnice naproti Kalimonovému, dnes je vše zastavěno, dále měl pole a louku při Botiči pod strání mezi panskými hony.

Křižovatka ulic Formanská a J. BíbrdlíkaV pozdějších letech, ještě za vlády rakousko-uherské monarchie, pod kterou patřily i země České koruny – byl tehdy ministrem orby (zemědělství) bývalý hrabě Arnošt Sylva Tarouca Nostizs a majitelem průhonického panství. On tehdy kvůli revíru pole handloval, za dva korce dával tři anebo vykupoval. Tak se stalo, že Ant. Řehák mu pole prodal i s chalupou a koupil si chalupu v Lipanech u Říčan. Jinak platil sedlákům škody učiněné zvěří velice dobře a své polnosti nechal hradit drátěným pletivem. Hony potom byly bohaté na zvěř, a té šlechty co zde bylo.
Také následník trůnu František Ferdinand rakouský d‘Este sem jezdil. Milíčovský les ten byl veden jako bažantnice a také se zde zastřelilo za ten hon 1800 kusů bažantů. Hodně zajíců bylo vždy u Milíčova, kde se říkalo u borového remízku a proti na svahu na polední stranu se říká na Větrníku.
Jinak hranice honitby byly až v „Jezerách“ u Uhříněvse a u Horních Měcholup směrem k Hostivaři. V Průhonicích táhly hranice revíru až k Dobřejovicům a k Osnici. Bylo to na dva dni pro střelce z modré krve pěkná zábava. Milíčovský les má výměry 76 ha a průhonický les – nynější park – má výměru 260 ha a ještě stráně a role. Takže se za takové dva dny zabilo (bažantů, zajíců a divokých králíků) až 7000 kusů.Vím to podle vyprávění strýce, matčina bratra, který byl řezník a měl nějakou hospodu u „Vlasty“ v Průhonicích a dělal zprostředkovatele při prodeji té zvěře. Jak sem se zmínil o poli na Větrníku, které táhlo ode dvora Milíčova a proti borovému remízu nechali tu hraběcí vysázet stromy, samými švestkami a u borového remízu nechali postavit domek pro obydlí a sušárnu na švestky. Že to byl jenom jeden druh ovoce nemohl tomu žádný sadař stačit sušit švestky a vařit povidla, tak již vzrostlé stromy nechali vytahat i s kořeny a prodávali to na palivo. Domek zase nechali rozbourat a materiál z něj prodali 1906.